Osvobozeni k nesvobodě. K výročí konce druhé světové války v Československu

/ /
Sovětský tank na Václavském náměstí. Foto: Foto: Paměť národa/Václav Jiterský
Sovětský tank na Václavském náměstí. Foto: Foto: Paměť národa/Václav Jiterský

Letošním připomínkám konce druhé světové války předcházelo na počátku dubna odstranění pražské sochy maršála Koněva. Ruská oficiální místa reagovala výhrůžkami a vůbec počínáním, které lze z mnoha důvodů označit za nehorázné (koneckonců, tři politici kvůli ruským hrozbám skončili pod policejní ochranou).

V souvislosti s Koněvem mnoho lidí (jako obvykle a opakovaně) zmiňovalo, že Češi by měli být Rusku především vděčni za osvobození od nacismu, mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček dokonce při té příležitosti podal jeden ze svých životních výkonů, neboť na to téma v celodenním záchvatu publikoval na Twitteru celou sérii komentářů: „V čase těžkém se rozhodli pyšní a nenávistní uvalit hanbu na tuto zemi. Praha právě teď odstraňuje sochu maršála Koněva, osvoboditele Osvětimi a ČSR od německých nacistů.“ – „Slušní lidé se stydí za to, že v roce 2020 může někdo plivat po osvoboditeli Osvětimi a naší vlasti.“ Atd. atp.

S vděčností osvoboditelům je to ovšem podobně problematické jako s bronzovým maršálem, kterého komunistický aparát vztyčil až v roce 1980, a stal se tak nikoli pomníkem osvobození, nýbrž pomníkem kolaborace. Následující text jsem napsal v roce 2015 pro sborník Pětačtyřicátý, který vydalo ostravské vzdělávací společenství pedagogů PANT. Od té doby asi dvakrát vyšel na menších internetových serverech, ale nemyslím, že by zastaral a v Magazínu Paměti národa nemohl vyjít ještě jednou.

Termín osvobození může být chápán a vykládán různě. Například tak, že kdo je osvobozen, získává svobodu – osvoboditel je tedy ten, kdo ji druhému přináší a nenárokuje si přitom, že bude o osvobozeném dál rozhodovat (vyndám myš z pasti a nechám ji prostě běžet, kam se jí zlíbí). Nebo je také možné mluvit o osvobození od konkrétního zla, avšak z takového osvobození následná svoboda neplyne, respektive plynout nemusí (seberu myš kocourovi, který se ji chystá sežrat, ale nepustím ji, zavřu ji do klece). Zhruba taková významová potíž je s debatami nad otázkou, jak vnímat sovětské osvobození Československa v roce 1945.

Na čestném pohřebišti rudoarmějců na Olšanských hřbitovech je pochováno 492 vojáků. Oficiálně to mají být muži, kteří padli při osvobozování Prahy v květnu 1945. Ruský fotograf Vladimir  Pomortzeff představil u příležitosti 75. výročí konce války výsledek svého pátrání po osudech pohřbených – při osvobozování Prahy zemřelo 23 vojáků, většina pohřbených zahynula v bojích v okolí Prahy. Celkem 47 vojáků pohřbených na Olšanských hřbitovech pak zahynulo otravou metanolem nebo alkoholem, tedy zhruba každý desátý. Foto: Post Bellum
Na čestném pohřebišti rudoarmějců na Olšanských hřbitovech je pochováno 492 vojáků. Oficiálně to mají být muži, kteří padli při osvobozování Prahy v květnu 1945. Ruský fotograf Vladimir Pomortzeff představil u příležitosti 75. výročí konce války výsledek svého pátrání po osudech pohřbených – při osvobozování Prahy zemřelo 23 vojáků, většina pohřbených zahynula v bojích v okolí Prahy. Celkem 47 vojáků pohřbených na Olšanských hřbitovech pak zahynulo otravou metanolem nebo alkoholem, tedy zhruba každý desátý. Foto: Post Bellum

Zůstaneme-li v českých zemích, je zjevné, že nacisté chtěli Čechy po vítězné válce zlikvidovat: poněmčit, vyhladit, vysídlit. Kdyby Hitlerovo Německo tehdy zvítězilo, byl by protektorát se vší jeho krutostí a terorem nejspíš jen jakousi předehrou ke „konečnému řešení české otázky“. Nestalo se tak v první řadě díky Spojencům, porážka nacismu nás, tj. národ, pravděpodobně zachránila, přežili jsme (i když zmrzačeni, především naše židovská část takové štěstí neměla). Osvobození od konkrétního zla je tedy nepochybné.

Největší část čs. území osvobodila Rudá armáda, o tom rovněž není sporu: vyhnala německé jednotky, utrpěla největší ztráty, lidé vítali „rudoarmějce“ spontánně a nadšeně. Zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků z východu by byla hloupost, taky to nikdo soudný nedělá. Je pravda, že si část Rudé armády počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů (rabování, krádeže, znásilňování, zatýkání), dělo se to v nemalém rozsahu, nesrovnatelném s ojedinělými incidenty v americkém „sektoru“. Nebylo to ovšem zároveň tak zlé, aby propukla intenzivní celonárodní protiruská nenávist: řádění odnesli nejspíš nejhůř němečtí civilisté (to jen odhaduju, pokud vím, téma zatím nikdo odborně nezpracoval), v řadách ostatního obyvatelstva převážila vděčnost.

Problém je v tom, že armády se řídí politickými příkazy a úmysly, jejichž podstatu vnímali Češi a Moravané ve vypjatých posledních dnech války jen omezeně. Vděčnost sovětským vojákům-osvoboditelům pro ně mnohdy znamenala totéž, co vděčnost Sovětskému svazu a J. V. Stalinovi, od vděčnosti k vyčerpaným pěšákům se odvíjely iluze o Moskvě.

Náklonnost posiloval i ohromující počet padlých, jen na čs. území asi 140 tisíc – a teprve s odstupem mnoha let začalo být patrné, co napsali historici Vít Smetana a Jaroslav Hrbek v knize Draze zaplacená svoboda – Osvobození Československa v letech 1944–1945: „V globální válce … vyřadili (ostatní – pozn. ad) Spojenci z boje za cenu několikanásobně menších ztrát téměř stejný počet nepřátelských vojáků jako Rudá armáda. Proto místo úžasu nad počtem padlých je namístě vyjádřit spíš lítost, že obětí bylo tolik, a pochybnost, zda jich tolik opravdu být muselo.“

Jinak řečeno, je legitimní ptát se, nakolik přispěl k počtu obětí sovětský způsob válčení (na životy jednotlivců generalita dvakrát nehleděla) – a naopak je absurdní automaticky odvozovat od počtu mrtvých „sovětskou nezištnou obětavost“.

Řadoví vojáci Rudé armády na tom se znalostmi politických cílů nebyli o moc líp než lidé na dobytých územích: sice věděli, proti čemu vedou válku, často však neměli ponětí, za co bojují, tedy jaké jsou plány moskevského politbyra. Svoboda států východní a střední Evropy k těm plánům určitě nepatřila a od chvíle, kdy se stalo zjevné, že Němci válku prohrávají, přizpůsoboval Stalin veškerá vojenská rozhodnutí sovětským imperiálním zájmům. Řečeno příměrem z úvodního odstavce měl sice v úmyslu zardousit zlého kocoura, a zachránil tak většině myší život, rozhodně však nehodlal pustit myši na svobodu.

Výmluvný je v tomto směru polský příklad. V roce 1939, po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov, přepadli Němci a Sověti společně Polsko a zničili je. Počínali si přitom s nebývalou brutalitou, ta sovětská si s nacistickou v mnoha ohledech nezadala, stačí zmínit Katyň. Hitler pak napadl Sovětský svaz, ze Stalina se stal spojenec Západu, avšak v roce 1944 navzdory veškerému válečnému vývoji „generallisimus“ uvažoval a jednal stále stejně: zastavil Rudou armádu na Visle a nechal vykrvácet Varšavské povstání, jehož aktéři zoufale potřebovali pomoc. Učinil tak jen proto, aby v zemi snáz instaloval loutkovou vládu a zařadil zdecimované Polsko, zbavené odbojných nekomunistických elit, do sovětského impéria. Kdyby Rudé armády nebylo, polský národ by nejspíš přestal existovat (Poláci stáli ve zrůdném nacistickém žebříčku slovanských národů ještě níž než Češi) – avšak zároveň může jen těžko někdo tvrdit, že Rudá armáda přinesla Polsku svobodu.

S Československem se věci měly trochu jinak, ale i v našem případě platí, že Rudá armáda přinesla osvobození od nacismu, nikoli svobodu. Dodnes se občas objevuje názor, že o čs. pádu do sovětského područí rozhodli spojenci na Jaltské konferenci v únoru 1945 (tak jako v Mnichově „o nás bez nás“). Přitom je to nesmysl: Západ, tj. Britové a USA, na Krymu Československo neobětoval a žádné rozdělení sfér vlivu nepřijal. Zásadní podíl na vzniku „sovětské ČSR“ měla exilová politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem, která v úzkých vztazích s Moskvou spatřovala jedinou možnost zajištění národní bezpečnosti.

Slogany na Staroměstské radnici při vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v SSSR, která se konala 17. května 1945 – den po návratu prezidenta Beneše z Británie: AŤ ŽIJE MARŠÁL STALIN OSVOBODITEL PRAHY. OSVOBOZENÁ PRAHA VÍTÁ PRESIDENTA DR. ED. BENEŠE. LID JE ZDROJEM VEŠKERÉ MOCI - AŤ ŽIJÍ NÁRODNÍ VÝBORY. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková
Slogany na Staroměstské radnici při vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v SSSR, která se konala 17. května 1945 – den po návratu prezidenta Beneše z Británie: AŤ ŽIJE MARŠÁL STALIN OSVOBODITEL PRAHY. OSVOBOZENÁ PRAHA VÍTÁ PRESIDENTA DR. ED. BENEŠE. LID JE ZDROJEM VEŠKERÉ MOCI - AŤ ŽIJÍ NÁRODNÍ VÝBORY. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková

Ještě jeden citát Hrbka a Smetany: „Je nepochybné, že se Československo do sovětské sféry zařadilo nejpozději koncem roku 1943 víceméně z vůle vlastních politických představitelů a západní Spojenci to byli postupně nuceni akceptovat jako danou věc. (…) Jako jediný stát regionu, který za války uzavřel se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu pro období poválečné, patřilo Československo k pilířům nově budované sovětské sféry vlivu a Moskva je tak od samého počátku vnímala.“ Stalin tedy v roce 1945 dobře věděl, že vyhání nacisty z „vlastního“ území (proto taky musela Prahu po povstání „osvobodit“ Rudá armáda, ačkoli Američané mohli být v hlavním městě dřív).

Navíc už v dubnu 1945 schválila budoucí vláda Národní fronty tzv. Košický vládní program, který, slovy historika Emanuela Mandlera, „spojoval komunistickou ideologii s vypjatým protiněmeckým a protimaďarským nacionalismem. Okamžitě po válce měla být republika zbavena tří milionů Němců a Maďarů, velkých vlastníků a kolaborantů s nacisty, ale také opozice, tj. nežádoucích politických stran. Od května 1945 do srpna probíhal počátek etnické čistky Němců, tzv. divoký odsun, při němž bylo vyhnáno z Československa na půl milionu Němců a několik desítek tisíc jich bylo bez soudu usmrceno. Jak je vidět, koncem války bylo osvobození propleteno s počátky radikálního komunismu. Hodilo by se nám hodnotit ‚tyto věci odděleně‘, ale mnohdy to ani nejde. Československé zestátnění nejen velkých, ale i středních podniků a všech bank – nesouviselo snad s počátky komunismu? Stejně jako zákaz mnoha politických stran; nemluvě ani o divokém odsunu, jehož účelem bylo zejména postavit před hotovou věc konferenci vítězných velmocí (v Postupimi), aby snáze schválila tzv. odsun Němců. Zde se opět projevily dvě stránky sovětského osvobození.“

Mandler dovozuje, že divoký odsun, tedy vyhánění Němců, mohlo Československo uskutečňovat jen díky přítomnosti sovětské armády a vůbec sovětské podpoře.

Speciál k 75. výročí konce války.
Speciál k 75. výročí konce války.

Čs. politika, nejen ta komunistická, u níž se to rozumělo samo sebou, se Stalinovým přáním podřizovala prakticky ve všech ohledech, a kromě mnoha jiných situací to vystihuje i smutná příhoda z konference OSN v San Francisku na jaře 1945, které se účastnil ministr zahraničí Jan Masaryk a z níž Anthony Eden telegrafoval do Londýna: „Chudák Masaryk je tu deprimovaným vězněm Rusů.“

Po jednom jednání tamtéž si Masaryk stěžoval americkému diplomatovi Charlesi Bohlenovi: „Bohlene, co může člověk dělat s těmihle Rusy? Zčistajasna jsem dostal od Molotova nótu, která pravila, že Československo musí hlasovat pro sovětský návrh ohledně Polska, jinak ztratí přátelství sovětské vlády. Co je to za způsob chování k zemi, která se snaží být přátelská?“

Demokratičtí politici věděli už v roce 1945, co v praxi znamená úzká orientace země na Moskvu, dokonce Československo ani nebylo obnoveno ve svých původních hranicích, protože Podkarpatskou Rus si Stalin jednoduše vzal. Přesto z toho nebyli schopni vyvodit důsledky, nedokázali se sovětské vůli vzepřít (jako další příklad může sloužit čs. postoj k Marshallovu plánu) – a vydláždili tak cestu k vládě KSČ, k únoru 1948.

Čili co z toho na závěr vyvodit? Je dobré připomínat si výročí osvobození od nacismu, můžeme vzpomínat na vojáky Rudé armády, kteří za nás bojovali a umírali. Měli bychom tak ale činit s vědomím, že s jejich příchodem začalo další dlouhé období nesvobody, kterou jsme si ovšem do značné míry přivodili sami. Totalitní Sovětský svaz českou hloupost využil pro své imperiální potřeby a od války nám nic dobrého nepřinesl, jen z nás na čtyřicet let udělal pochmurnou gubernii.

A ještě drobný osobní dovětek: vyrůstal jsem za normalizace a od chvíle, kdy jsem začal brát rozum, mi byly veškeré projevy vděku sovětským vojákům-osvoboditelům z roku 1945 neobyčejně protivné. Pro moje rodiče – matka i nevlastní otec se narodili po válce – představovala klíčový životní zážitek ruská okupace v srpnu 1968: každou chvíli se o ní mluvilo, uchovávaly se časopisy a noviny z té doby, v bytě mé babičky visela na zdi knihovna prostřelená projektilem „spřátelené armády“ – uvízl, pokud se pamatuju, v indiánských pohádkách.

Soustavně vynucovaná celonárodní vděčnost „sovětským zachráncům před fašismem“ (vděčnost na věčné časy) byla v mých očích čiré pokrytectví: měla zastřít skutečnost, že se osvoboditelé dávno proměnili v okupanty. Všechny ty hnusné pomníky, jimž v Praze vévodil tank číslo 23, nesymbolizovaly v mých očích vděk za svobodu, nýbrž opak. Je mi líto, ale člověk je věrný svému prožitku: jinak už to vnímat nebudu. Vděčnosti už bylo dost. Naprosto nechápu, proč by ji měli dodnes vyžadovat a zneužívat političtí gangsteři, jako je Vladimir Putin.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!