Ve druhé části rozhovoru s historikem Zdeňkem Doskočilem o Alexandru Dubčekovi se budeme věnovat osudovým rokům 1968 a 1969 a také porevolučnímu epilogu působení bývalého prvního tajemníka strany po roce 1989.
Minule jsme se dostali až na práh Dubčekova vítězství z počátku ledna 1968, kdy se stal nejmocnějším mužem v Československu. Období Pražského jara a pookupační měsíce – to je příběh jeho obrovského vzestupu a pádu. Muselo to pro něj být celoživotní trauma. Existuje něco z té doby, s čím se Dubček do konce života moc nechlubil? Byly to takové ty polosoukromé rozhovory s Brežněvem ve vagoně v Čierné nad Tisou nebo to bylo trochu tajemstvím obestřené setkání na utajené schůzce s Jánosem Kádárem v Komárně 17. srpna? Ten ho údajně varoval: „Sašo, ty nevíš, s kým máš tu čest?!“
Tady se dotýkáme jednoho klíčového faktoru z posledních týdnů před srpnem 1968. Schůzka v Čierné nad Tisou na sklonku července 68, kde se sešlo československé a sovětské stranické vedení, skončila po dvou dnech diskusí vlastně ve slepé uličce. Do značné míry to byl monolog dvou stran s jinými představami. A tehdejší sovětský stranický vůdce Leonid Brežněv se je pokusil překonat tím, že „diplomaticky“ předstíral chřipku a díky tomu si vynutil schůzku s Dubčekem mezi čtyřma očima v železničním vagonu. Potíž je ovšem v tom, že jak Dubček, tak Brežněv interpretovali výsledky této schůzky diametrálně odlišně.
My dodnes nevíme, co se na ní přesně projednávalo, protože záznam ze schůzky se nedochoval. Ale resumé je asi takové, že Sověti ústy Brežněva předložili sérii požadavků. O co šlo: opět zavést cenzuru, odvolat některé stranické funkcionáře, kteří byli Sovětům zvlášť nepohodlní, zlikvidovat politické kluby KAN a K 231. Okamžitě vyměnit ředitele televize a rozhlasu. A nepovolit obnovení sociální demokracie. To byl asi základ. A Dubček to interpretoval tak, že Sověti tyto požadavky vznesli, diskutovali o tom, ale on že se k ničemu nezavázal. Sověti to samozřejmě pojímali v duchu velmocenské logiky – požadavky byly vzneseny a vzhledem k tomu, že Dubček proti nim razantně neprotestoval, tak s nimi souhlasí.
A tím se vlastně dostáváme ke dvěma momentům, které vyznívají pro Dubčeka dost nejednoznačně až problematicky. A není to ani tak ta schůzka s Kádárem v Komárně, to už je spíš takový dozvuk. Jde o dva telefonické rozhovory, které vedl Dubček s Brežněvem 9. a 13. srpna 1968. Podstatou věci bylo, že po Čierné a bratislavské schůzce šesti komunistických stran byl v Československu ze sovětského pohledu klid, který je ovšem neuspokojoval. Počítali s tím, že zmíněné požadavky budou promptně splněny, a ono se nic nedělo.
Takže Brežněv dvakrát telefonoval do Prahy a splnění těch požadavků vymáhal. Dubček na to reagoval částečně podrážděně a částečně se vymlouval, že to je všechno složité, že to bude nějakou dobu trvat. Na což Brežněv reagoval nespokojeně, konkrétně formulací, že pokud ty požadavky nebudou splněny, „budeme muset přijmout vlastní opatření.“ Tou formulací bylo mezi řádky myslím řečeno dost jasně, co to znamená.
A Dubček odpovídal sice podrážděně, ale zároveň odevzdaně. Pořád říkal: Proč mě pořád tlačíte? Je složité ty požadavky splnit tak rychle, naráží to na spoustu překážek. Dokonce Brežněvovi nabízel, že rezignuje na svou funkci. Na což „gensek“ opáčil, že by to bylo neodpovědné. Několikrát Dubčekovi řekl, že mluví jménem celého sovětského politbyra. A Dubček, když už byl zahnán do kouta, tak se vyjádřil ve smyslu: tak si, sovětští soudruzi, dělejte co chcete.
A to klíčové spočívá v tom, jak vlastně ten jejich rozhovor interpretovat. Mimochodem asymetrie spočívala už ve faktu, že Brežněv Dubčekovi tykal, kdežto obráceně to neplatilo. Čili jak celou situaci číst? Jako lišáckou Dubčekovu taktiku, jak to často prezentovali bývalí reformní komunisté z řad jeho stoupenců? Že Dubček hrál o to, aby přečkal čas do 9. září, kdy se měl sejít mimořádný 14. sjezd KSČ, na němž by bylo zvoleno nové stranické vedení, z něhož by vypadli prosovětští konzervativci v čele s Bilakem, Kolderem a Indrou?
Anebo se nabízí i interpretace, že Dubček je naprosto v koncích. Neví si s tou situací rady, neví si rady s tím, že kdyby splnil sovětské požadavky, poštval by si proti sobě veřejnost. A ukázal tak, že se neuměl rozhodnout a v podstatě hodil ručník do ringu. A tak tomu také rozuměli Sověti.
Anebo je tu ještě třetí varianta. Dubček hodil ručník do ringu, ale zcela záměrně, nikoliv z bezmoci a bezradnosti, jak by to mohlo vyplývat z té druhé alternativy. Ale vědomě přehodil odpovědnost na Sověty. Tak si s tím dělejte, co chcete, klidně si sem vpadněte, ale je to vaše odpovědnost, vaše rozhodnutí a riziko.
Čili jednoznačná odpověď neexistuje, na každé interpretaci by se dalo něco najít. Ale s odstupem času každému soudnému člověku, který si přečte hlavně přepis toho druhého rozhovoru ze 13. srpna, muselo být jasné, co Sověti dost explicitně, byť nepřímo Dubčekovi naznačují.
To by Dubček dost riskoval, kdyby řekl „dělejte si, co chcete“ a myslel to vážně.
Právě. A mně by velmi zajímalo, která z těch alternativ je ta nejpravděpodobnější. Myslím si, že právě ony dva přepisy Dubčekových rozhovorů jsou velmi dobrý materiál, třeba pro vysokoškolskou výuku kritického čtení historických pramenů.
Protože právě tyto dokumenty nabízejí několik rovin, ve kterých se interpretace může výrazně lišit.
Ale my už nemáme šanci se Dubčeka zeptat. On sám se tomuto momentu ve svých pamětech do značné míry vyhnul, o veřejných prohlášeních nemluvě. A do Československa, přesněji už České republiky, byly tyto dva dokumenty ruskou stranou předány až v roce 1994, tedy až po Dubčekově smrti.
Otázka možná spíš geopolitická. Pokud by unesená stranická delegace v Moskvě nepodepsala takzvaný Moskevský protokol, hrozila jim skutečně fyzická likvidace, nebo by si Brežněv a spol. něco takového přece jen nedovolili?
Myslím si, že fyzická likvidace jim asi nehrozila, byť pochopitelně stoprocentně to vyloučit nemůžeme. Ostatně Imre Nagy, maďarský premiér z dob maďarského povstání v roce 1956, byl nakonec po roce a půl od svého zajištění sovětskými orgány popraven.
Ale přece jenom tady byl problém v tom, že selhal politický scénář srpnové invaze. Zemi se sice podařilo během několika hodin kompletně vojensky obsadit, ale plán s vytvořením takzvané dělnicko-rolnické vlády padl. A Sověti pochopili, že v podstatě jim nezbývá nic jiného než jednat s příslušníky reprezentace, kterou chtěli odstranit.
To samozřejmě velmi výrazně změnilo pozici československého stranického vedení, tedy zadržených politiků. Bylo jasné, že už jim nepůjde o život, ale nezměnilo to jejich pozici ve smyslu, že zůstávali sovětskými zajatci a byli jim vydáni na milost a nemilost. A pochopitelně tenhle faktor vedle mnoha jiných vedl k tomu, že protokol byl po třech čtyřech dnech nátlaku nakonec podepsán. A podepsali ho jak známo všichni s výjimkou Františka Kriegla.
Velmi se Dubčekovi vyčítá, a podle mě právem, že celý ten nedůstojný ústup z reformních pozic až do masakru jednadvacátého srpna o rok později „pokryl“. Jsou tam nějaké polehčující okolnosti? Proč vlastně neudělal totéž, co Zdeněk Mlynář na podzim 1968, když už viděl, že to je beznadějné, a byla už podepsána smlouva o „dočasném pobytu“ okupantů? Bylo by přece čestné hodit v tu chvíli ručník do ringu a říct: já to předávám někomu, kdo bude umět se Sověty vyjednávat líp?
S odstupem více než půlstoletí je to zcela jednoznačné. Dubčekova ústupová politika byla neúspěšná. A zdiskreditovala do značné míry jeho osobně i reformní politiku jako takovou. Z dnešního úhlu pohledu by bylo velice moudré, kdyby Dubček ze stranické funkce odešel sám a dobrovolně mnohem dřív, než když byl v dubnu 1969 odstraněn. Srpen 68 a podpis Moskevského protokolu je dnes vnímán jako začátek takzvané normalizace, tedy v podstatě postupné likvidace reformního procesu a etablování neostalinského režimu v Československu.
Ale když se na to podíváme tehdejší optikou, tak v prvních dnech a týdnech po srpnu 1968 o normalizaci hovořili Sověti i českoslovenští reformní komunisté – obě dvě strany. A zase – ta představa, co to vlastně normalizace je, co ve skutečnosti znamená, se opět diametrálně lišila.
Sověti v tom měli jasno. Normalizace rovná se likvidace reformní politiky, reformních komunistů a návrat Československa mezi standardní komunistické režimy a spolehlivé spojence ve Varšavské smlouvě. Ale ti politici, kteří podepsali Moskevský protokol – Dubček, Smrkovský, Černík – když se vrátili z Moskvy, o té normalizaci uvažovali jinak.
Podle jejich představ vlastně normalizace měla znamenat, že tedy vyhovíme požadavkům Moskevského protokolu: anulujeme vysočanský sjezd KSČ, zavedeme opět cenzuru, nepovolíme KAN a K 231, zkrátka omezíme možnosti politického života. Tedy vlastně zpětně splníme ty požadavky ještě z Čierné nad Tisou. A když toto uděláme, pak Sověti, tak jak slíbili v Moskevském protokolu, po „normalizaci situace“ opustí se svými vojsky republiku. A Československo a KSČ se bude moci pomalejším, opatrnějším postupem vrátit k reformní politice. Cílem tedy bylo vrátit se do poměrů před 21. srpnem 1968.
Jenomže během pěti šesti týdnů po okupaci se ukázalo, že vedení KSČ není schopno toto „českoskoslovenské pojetí normalizace“ vůbec prosadit. Že na to není dostatečně jednotné a že neumí a nebude umět čelit sovětskému tlaku.
A v ten moment, kdy byla podepsána v říjnu 1968 Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk, kterou si vedení KSČ nechalo Sověty vnutit – velice snadno, Brežněv předpokládal, že Čechoslováci budou klást mnohem větší odpor – tak tím momentem základní premisa, tedy že my splníme požadavky Moskevského protokolu a jejich vojska odejdou, naprosto padla. A to byl konec „normalizace na československý způsob“. Následovala už jenom ústupová politika bez principů, kde hranice ústupků nebyly nijak stanovené.
Takže se pak ustupovalo stále víc a vedení KSČ v podstatě už v říjnu 1968 začalo provádět sovětskou politiku normalizace. Byť dokud byl v čele KSČ Dubček, tak zdaleka ne tak intenzivně, jak by si Sověti představovali. A říjen 1968, ta doba po neúspěchu s podpisem smlouvy o pobytu vojsk, to byl podle mého soudu přesně ten okamžik, kdy to Dubček měl složit. Zdeněk Mlynář to učinil, Dubčeka přemlouval k témuž, ale ten to neudělal.
Patrně chtěl v té funkci nadále být čistě z důvodu vlastních ambicí, ale zároveň tu situaci a perspektivu asi neviděl tak beznadějně. Je otázka, zda to jeho uvažování v říjnu 1968 můžeme zpětně hodnotit jako úplně „mimózní“, nebo ne.
Když půjdeme o krok dál, určitě krajně problematickou naivitou bylo cokoliv si slibovat od funkce předsedy Federálního shromáždění. Tedy od okamžiku, kdy v dubnu 1969 Husák „vykopnul“ Dubčeka z funkce prvního tajemníka.
To je podobný případ, tady opět neodhadl situaci. Po dubnu 1969 opravdu měl z vysokých stranických struktur odejít. Místo toho se nechal zvolit předsedou federálního parlamentu a svým chováním v následujících měsících v podstatě pomáhal přikrývat normalizační politiku, teď už tu opravdu zostřenou, husákovskou. A tady samozřejmě nejzásadnější problém přichází v srpnu 1969 při prvním výročí sovětské okupace, kdy se v Praze, Brně i dalších městech konají poměrně velké demonstrace proti sovětské okupaci. Které ale teď už československé policejní jednotky, Lidové milice a Československá lidová armáda rozhánějí za pomoci obrněných transportérů a tanků. A v průběhu těch zásahů je pět občanů zastřeleno.
A v tento okamžik předsednictvo Federálního shromáždění pod Dubčekovým předsednictvím přijímá takzvané „Zákonné opatření č. 99 o opatřeních nutných k upevnění veřejného pořádku“. Čímž se v podstatě v Československu zavedl časově omezený výjimečný stav. Umožňoval držet lidi v celách předběžného zadržení několik týdnů, umožňoval snazší propouštění ze zaměstnání, vyhazovy ze studia a tak dál. Ti demonstranti v srpnu roku 1969 skandovali Dubčekovo jméno, aby si pak den poté přečetli, že Dr. Dubček toto opatření podepsal spolu s prezidentem Svobodou a předsedou vlády Černíkem.
Dubček to ex post hodnotil jako nejfatálnější omyl své politické kariéry. Ale faktem zůstává, že když se toto zákonné opatření projednávalo, Dubček k němu měl procesní připomínky, ale nevzepřel se a podpis neodmítl.
A další taková z mého pohledu už hodně problematická kapitola je jeho poslední „sinekura“ – velvyslanectví v Turecku. Ve svých pamětech tvrdí, že odchod do Turecka si velmi přála jeho žena. Že vlastně vyhověl jejímu naléhání a že to udělal až na druhý pokus, tou první nabídkou bylo jít do Ghany. Je to věrohodné zdůvodnění?
Do jisté míry ano. Dubček ve svých vzpomínkách píše, že pro jeho ženu Annu odchod do ciziny, v této době a v tomto kontextu, představoval možnost vymanit se z té atmosféry, zbavit se permanentního tlaku, který byl na rodinu vyvíjen.
Sám Dubček ale odejít do zahraničí nechtěl. Počítal s tím, že i když byl na podzim 1969 zbaven předsednictví parlamentu a odstraněn z nejvyššího stranického vedení, tak mu pořád aspoň na nějakém nižším ranku bude umožněna domácí politická činnost. Což samozřejmě pro husákovské stranické vedení bylo nepřijatelné i vzhledem k jeho setrvalé oblibě v očích nemalé části veřejnosti. Takže ho tlačili k tomu, aby přijal post v diplomacii, a tím byl odstaven z domácího politického dění a přestal mít jakýkoli vliv.
A byl tam samozřejmě ještě jeden skrytý motiv: někteří členové stranického vedení kalkulovali s tím, že když Dubček bude odstaven do diplomacie a odejde do zahraničí, mohlo by ho to přimět k emigraci. Což by pochopitelně umožnilo následně ho prezentovat jako zaprodance, agenta cizích rozvědek a tak dále. Čehož si ale sám Dubček byl vědom.
Když nastoupil do Ankary jako velvyslanec, už byl pochopitelně pod bedlivým dohledem StB. A v situaci, kdy už mu na jaře 1970 hrozilo vyloučení ze strany, se o své vůli a s překvapením stranických orgánů vrátil do republiky. Načež byl z té strany stejně vyloučen a samozřejmě i zbaven velvyslaneckého postu.
Ale zůstal doma, což husákovské garnituře nebylo po chuti. A mělo to pro něj dvojí následek: musel přijmout běžné zaměstnání jako mechanizátor Západoslovenských státních lesů. A jeho návrat také znamenal, že se ocitl pod permanentní a velmi intenzivní kontrolou StB. A to výrazně omezovalo jeho život, především se nemohl svobodně setkávat s lidmi.
Jak dnes hodnotit Dubčekův dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě z roku 1974? Bránil sám sebe, nebo ho lze považovat za obecně platný dokument?
Myslím, že v tom Dubčekově dopisu byly přítomné obě roviny. Do jisté míry působil opozičně, ale zároveň tím, na co poukazoval, reflektoval i svou osobní situaci neplnoprávného občana. Jeho život byl v té době výrazně omezen tlakem StB a Dubček tuto svou osobní zkušenost v dopise zobecňoval na poměry v zemi. Nečetl bych to jako explicitně osobní dopis, ale tím, že se – ovšem bez Dubčekova vědomí – dostal do západního tisku, a vzhledem k tomu, že jeho autor byl na Západě stále vnímán jako ikonická postava, tak to celé bylo Husákovi velice nepohodlné. A přimělo to Husáka k tomu, že se v jednom projevu v dubnu 1975 po několika letech o Dubčekovi veřejně zmínil. Samozřejmě se proti němu razantně postavil s argumentací, že když se mu u nás nelíbí, může si klidně sbalit kufry a jít ke svým chlebodárcům na Západ.
Dubček přitom o dva roky později třeba ani náznakem nezauvažoval o podpisu Charty 77 ani jiného srovnatelného opozičního dokumentu. Proč zůstal jenom v tom osobním vnitřním exilu?
Těch faktorů bylo několik. Jednak byl dál přesvědčen o reformovatelnosti komunistické strany. Představoval si to tak, že se ta strana musí obrodit, reformní komunisté se do ní vrátí a navážou tam, kde v roce 68 museli skončit. A tenhle mantinel až do konce 80. let nechtěl překročit. Takže Charta 77 se svým pluralitním charakterem prostě nebyla platformou, která by jemu vyhovovala. A další důvod: Charta 77 byla do značné míry záležitostí českého disentu. Když se podíváme na těch prvních necelých 250 signatářů, tak Slováci mezi nimi pokud vím byli jen tři. Dominik Tatarka, Ján Mlynárik a Miroslav Kusý. Takže v podstatě to slovenské prostředí mělo od Charty do značné míry odstup. A třetím faktorem byla už zmíněná a opravdu výrazná Dubčekova izolace, většinou k němu vůbec nikoho nepouštěli nebo ti lidé byli aspoň perlustrováni.
Čili pokud pomineme, že chodil do práce, tak on se v 70. a 80. letech ocitl svým způsobem v domácím vězení?
Do jisté míry se to tak dá říct.
Přesuneme se do porevolučních časů, do epilogu politického života Alexandra Dubčeka: důvody, proč se nestal prezidentem a jak k tomu došlo, jsou myslím známé. Je dobré si k tomu přečíst třeba knihy historika Jiřího Suka. Krátce – Dubček chtěl být prezidentem, evidentně na to politicky a lidsky ale neměl a Československo nakonec mohlo být velice rádo, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Mimochodem to paradoxně bylo poslední osobní vítězství Gustáva Husáka. Ale co jeho funkce v čele Federálního shromáždění – odvedl tam kus dobré práce jako předseda zákonodárného sboru?
Záleží na úhlu pohledu. Pokud šlo o vnitropolitický dopad, byla to doba, kdy už byl dávno za zenitem. Dubček jako předseda československého parlamentu sloužil jako symbol. Pro něj osobně to byla náplast za to, že se nestal prezidentem. A paradoxně se vracel do funkce, ze které byl před bezmála jednadvaceti lety odstaven, a i v roce 1969 to bylo jisté minimální odškodnění, byť na velmi omezenou dobu.
Na druhou stranu – pokud v něčem uspěl, tak to byl mezinárodní aspekt. Přece jenom to byla důležitá ústavní funkce a Dubček v roce 1990 byl na Západě, hlavně v levicových, potažmo sociálně demokratických kruzích, stále vnímán jako relevantní osobnost. Takže dlouhý výčet míst, kam tehdy cestoval a kdo ho přijal – včetně papeže Jana Pavla II. – v trendu navracení se Československa do Evropy nějakou roli sehrál. Byl to symbolický kapitál, samozřejmě s Havlovým se srovnat nedal.
Jako předseda parlamentu se ovšem v roce 1991 postupně stal terčem velmi tvrdých, někdy až předpojatých útoků ze strany pravicových politiků a myslím, že tahle útočnost někdy přesahovala míru obecného vkusu. Z hlediska vnitřní politiky mám dojem, že jeho úloha příliš úspěšná nebyla.
V létě 1991 vystoupil z VPN (Veřejnost proti násilí). Mělo to svůj důvod, ta strana se stejně jako Občanské fórum totiž rozpadala. Potom založil řekněme „na svou pěst“ slovenskou sociální demokracii. Té v podstatě došel po jeho smrti dech?
Nezanikla, ale byla to strana malá a postupně se sloučila s jinými levicovými proudy do strany Smer, čili ji spolkl Robert Fico, ale to už je jiná kapitola.
Nebýt té osudné autonehody z 1. září 1992, měl šanci stát se prvním slovenským prezidentem?
Rozhodně bych to nevylučoval, protože ačkoliv Dubček byl stoupencem společného státu a jeho zánik si rozhodně nepřál, tak pravděpodobnost, že by se stal prvním slovenským prezidentem, rozhodně byla nezanedbatelná. Slovensko v ten okamžik nedisponovalo žádnou jinou osobností, která by měla takový mezinárodní kredit.
Jezdíte na historické konference o Pražském jaru a Dubčekovi řadu let. Mění se nějak pohled historiků na něj, u nás nebo i na Slovensku?
Nesporně je český pohled mnohem kritičtější. Ve slovenském prostředí je přece jenom vztah ke komunistickému dědictví, s ohledem na mírnější průběh normalizace a menší míru čistek po roce 1968, smířlivější než u nás.
Zároveň je slovenské politické prostředí menší, a tím, jak Slovensko až do roku 1992 nikdy dlouhodobě nebylo svébytným subjektem politiky, těch vrcholných politických osobností v československém kontextu zase není tolik. Čili pro utváření národního vědomí a jakéhosi legitimizujícího příběhu Slováků jako politického národa není těch klíčových osobností až tak mnoho. A pokud není ze známých důvodů optimální vztahovat se k Jozefu Tisovi nebo Gustávu Husákovi, zbývají Štefánik, Hlinka, Hodža, možná Šrobár. A Dubček.
Jaké monografie o něm jsou k dispozici? Jeho životopis s ním sepsal a v USA i u nás pak vydal novinář Jiří Hochman. Ale řekl bych, že ta kniha je poznamenána nedotažeností, Dubček zemřel v průběhu jejího dokončování. A navíc jsme už řekli, že v ní Dubček o lecčems pomlčel. Existují nějaké věrohodné alternativy?
S Dubčekovými životopisy jsme na tom docela špatně. V podstatě velký ucelený životopis Dubčeka dodnes nemáme. Existuje několik kolektivních monografií, ale velký životopis v Čechách ani na Slovensku dosud není. Možná je to způsobeno i určitými rozpaky, jak vlastně s jeho profilem naložit. Některé fáze jeho života se totiž interpretují komplikovaně. A jiné pro historiky možná nejsou tak zajímavé, protože Dubček se v těchto fázích života neprofiloval až tak výrazně. Na onu absenci může mít vliv i jistý ostych nebo zdrženlivost vyplývající z výběru jeho životnívh etap. Jde o Dubčekovo politické působení v 50. letech nebo právě o jeho rozpačitou pozici z éry normalizace a také o jeho vztah k disentu.
Můžeme samozřejmě zmínit knížky dnes už nežijícího historika Antonína Benčíka, ten patřil ke starší reformní komunistické generaci, ale to jsou knížky apologetické. Existují samozřejmě i publikace k Dubčekovi hyperkritické, ty zase vycházejí z úhlu pohledu lidí, kteří byli spjati s disentem a Dubčekovi jeho chování v letech 1968–69 velmi vyčítali.
Takže Dubček polarizuje – vzbuzuje buď příliš pozitivní, nebo negativní emoce. A napsat životopis, který by se od nich oprostil, kritický, ale bez snahy udělat si z Dubčeka zástupný terč, na který svedeme všechny chyby, to není tak snadné a bude to ještě asi trvat.
Když sejdeme ze schodů bratislavského parlamentu, po pár krocích se ocitneme na malém Náměstí Alexandra Dubčeka. Má tam bystu, ale ne zase tak dlouho, od srpna 2002. Nápis docela prostý – Alexander Dubček, slovenský štátnik. Zaslouží si to hodnocení?
To hodně záleží na tom, jak to sousloví budeme interpretovat. Ve smyslu mezinárodně uznávaný politik slovenské národnosti, to jsme si řekli, že asi platí. Ale pokud ho budeme vnímat jako obránce a obhájce slovenského – v národoveckém slova smyslu – tak to úplně neobstojí. On byl přesvědčeným komunistou, internacionalistou, ale zároveň stoupencem Československa jako státu. Ne ovšem ve smyslu čechoslovakismu. Hlásil se ke slovenské národnosti, ale ke slovenskému nacionalismu měl distanc. A to jak v 60. letech, kdy nebyl až do osmašedesátého stoupencem federace, tak i po roce 1989, kdy se jako předseda federálního shromáždění vůči slovenské nacionální vlně vymezoval. Takže se stal nejenom terčem útoků českých konzervativců, ale i slovenských národovců. V jejích očích byl prostě málo slovenský.
Ale pokud jde o státníka jako člověka, který má vizi, umí ji prosadit a „vidět za roh“ a dopředu?
Jistě byl člověkem mnoha dobrých úmyslů, ale rozhodně ne promyšlených koncepcí a strategií. Doba ho postavila do mimořádně komplikované situace, a on na ni nebyl připraven. Ale je otázkou, jestli byl v tehdejších stranických strukturách KSČ někdo, kdo byl připravený lépe.