Rostislav Sochorec patří k prvním obětem komunistického režimu. Státní bezpečnost ho zatkla 23. února 1948, dva dny před vyvrcholením komunistického puče. Necelé tři měsíce poté zemřel za podezřelých okolností.
Místem jeho úmrtí bylo vězeňské psychiatrické oddělení v Brně a jeho syn Rostislav Sochorec mladší si po celý život s hrůzou představuje, jak asi otec v posledních týdnech života trpěl.
Rostislav Sochorec starší byl přední expert Československé strany lidové na zemědělství a její adept na ministra. Upozorňoval na nebezpečí likvidace soukromého zemědělství, i když komunisté v té době ještě prohlašovali, že žádné sovchozy ani kolchozy neplánují. Když vedení komunistů chystalo převzetí moci v Československu, zařadilo politika z jižní Moravy na seznam nebezpečných oponentů, kteří mají být zatčeni.
Osmačtyřicetiletý otec čtyř dětí možná tušil, že mu hrozí nebezpečí, a tušili to i jeho přátelé a příbuzní, protože ho už v lednu 1948 přesvědčovali, aby odjel s rodinou do Německa. „Otec řekl, že neopustí lidi, kteří mu dali důvěru. Věřil také, že Beneš nedopustí nějaký nezákonný zvrat. Emigrovat odmítl. A tak to skončilo,“ říká devětaosmdesátiletý Rostislav Sochorec, jehož vzpomínky jsou uložené v archivu Paměti národa.
Až po pádu totalitního režimu se dozvěděl, že Státní bezpečnost ovládaná komunisty otce už od roku 1947 sledovala a hledala záminku k jeho uvěznění. „Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že pravidelná hlášení o něm podával i jeho řidič.“
Nevěrohodná sebevražda
Oficiální verzí smrti Rostislava Sochorce byla sebevražda. Údajně se oběsil na mokrém ručníku na okenní klice v samotce vězeňského psychiatrického oddělení v Brně. Podle pracovníků Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), kteří se případem zabývali po roce 1989, je sebevražda nevěrohodná. Kvůli nedostatku důkazů ale nemohli potvrdit vraždu. Komunisté totiž po sobě zametli stopy. Skartovali Sochorcův vyšetřovací spis i zdravotní dokumentaci.
I po více než čtyřiceti letech se nicméně podařilo najít dva svědky, kteří tehdy pracovali na brněnské psychiatrii. Uvedli, že pacienti na samotkách neměli k dispozici ručníky a neměli ani přístup k vodě. Verzi oběšení na ručníku také odporuje dochovaný záznam o ohledání mrtvého, kde je uvedeno, že měl na krku strangulační rýhu o šířce jeden a půl centimetru, což neodpovídá šířce ručníku.
„Můj strýc Alois Sochorec mi řekl, že zašel na oddělení, kde se měl otec oběsit, a chtěl vidět, jak se to stalo. Řekli mu, ať po tom nepátrá, protože by mohl dopadnout stejně jako jeho bratr,“ říká Rostislav Sochorec.
Důležité je svědectví, podle kterého byl Rostislav Sochorec přiveden na uzavřené oddělení v tak špatném fyzickém stavu, že se nemohl hýbat. Podle pracovníků ÚDV šlo pravděpodobně o důsledek bití a mučení. Další podezřelou okolností bylo jejich zjištění, že v den Sochorcovy smrti 13. května 1948 se na oddělení pohybovali čtyři muži v bílých pláštích, kteří zjevně nepatřili k personálu. S největší pravděpodobností šlo o příslušníky Státní bezpečnosti.
„Maminka nám až po několika letech řekla, že prádlo, které mu prala, když byl ve vazbě v Praze, bylo od krve. Rakev s tatínkovými ostatky nám sice k pohřbu dopravili, ale s příkazem, že se truhla nesmí otevírat. Od začátku jsem nevěřil v otcovu sebevraždu, i když jsem ještě neznal všechny ty podivné okolnosti. Jsem přesvědčený, že jako křesťan by si nesáhl na život,“ domnívá se Rostislav Sochorec, kterému bylo v době smrti otce 16 let a chodil v Brně na gymnázium.
Politik a sedlák
Jeho otec narozený v roce 1900 vstoupil jako mladík do Československé strany lidové a aktivně pro ni pracoval. Už před válkou byl zvolen do zemského zastupitelstva v Brně. Pro pozdější pozici experta na zemědělství měl všechny předpoklady: vystudoval v Brně vysokou školu zemědělskou, k tomu chodil asi dva roky na práva. Zkušenosti v oboru získal i v zahraničí.
Navíc jako zdatný sedlák dobře věděl, jak je těžké obdělávat půdu. S manželkou Františkou hospodařil na zděděném statku s osmdesáti pěti hektary pozemků v Moravském Žižkově na Hodonínsku. „Měli jsme tam všechno. Před válkou jsme chovali i koně. V dobách největšího rozkvětu bývalo v našich stájích i čtrnáct hříbat, což byla pro nás děti veliká radost,“ vzpomíná jeho syn narozený v roce 1931.
Otce si pamatuje jako velmi zaneprázdněného muže, který svůj čas rozděloval mezi práci pro lidovce a pro hospodářství. „V pondělí obvykle odjížděl do Brna, kde pracoval na zemském národním výboru a mimo jiné také redigoval lidovecké noviny. Před odjezdem vždycky připravil mamince seznam věcí, které je třeba udělat. Na statek se vracíval v sobotu,“ vypráví.
Za 2. světové války byl statek v nucené německé správě. Když přišli v dubnu 1945 do Moravského Žižkova osvoboditelé, sebrali všechno, co na statku zbylo. „Půl hodiny poté, co přišli Rusové, jsme neměli ani jednu krávu, ani jednoho koně, ani jedno prase. Pouze jeden koník se nám vrátil. Sám si našel cestu domů,“ říká Rostislav Sochorec.
Po válce žili on i jeho dvě starší a jedna mladší sestra s otcem v Brně. Otec tam měl práci, děti tam chodily do škol. Matka zůstala na statku a dohlížela na hospodářství, které rodiče dávali po válce do pořádku.
V parlamentních volbách v roce 1946 získali komunisté čtyřicet procent hlasů. Lidovci měli asi dvacet procent a Rostislav Sochorec se dostal do tehdejšího jednokomorového Ústavodárného národního shromáždění. V roce 1947 se mandátu vzdal, ale dál pracoval v brněnském zastupitelstvu a stal se místopředsedou celorepublikového Jednotného svazu českých zemědělců.
Tigrid zatčení unikl
Příslušníci Státní bezpečnosti ho zatkli 23. února 1948 na zasedání zemědělského svazu v Praze. Před jeho vystoupením ho vyvolali z jednacího sálu na chodbu a odvezli do vězení v Bartolomějské ulici. Komunisté vydali zatykač také na jeho stranického kolegu Pavla Tigrida, který byl známý protikomunistickými postoji. Tigrid však stihl odjet na služební cestu do Německa a do vlasti se vrátil až za více než čtyřicet let. Komunisté museli velice litovat, že jim unikl, protože se z něj stal jeden z hlavních představitelů protikomunistického exilového odboje.
Svého otce viděl Rostislav Sochorec naposledy večer před jeho odjezdem z Brna do Prahy. Starší sestry, devatenáctiletá dvojčata Dagmar a Květoslava, ho ráno 23. února doprovodily na nádraží. Děti byly zvyklé na to, že předem nevěděly, kdy se otec vrátí z cest. V jeho nepřítomnosti se o ně starala hospodyně.
„Ve velkém napětí jsme prožili 25. únor, kdy jsme najednou slyšeli, že prezident Beneš přijal demisi některých ministrů a pověřil Gottwalda sestavením nové vlády. O otci jsme neměli zprávy a začali jsme být vylekaní. Cítili jsme, že je tu nějaké nebezpečí. Sestry zavolaly mamince, která přijela a začala po otci s pomocí příbuzných pátrat,“ popisuje Rostislav Sochorec.
Informaci o tom, co se stalo s jejím mužem, získala Františka Sochorcová nakonec od lidoveckého politika Josefa Plojhara. Tušila, že s jeho zmizením mají co dělat komunisté, a tento katolický kněz, kterého většina lidovců považovala za odpadlíka a zrádce, s nimi spolupracoval. „Doktor Plojhar maminku nejprve odbyl otázkou, co je prý s těmi miliony. Věděl tedy, že komunisté chystají otcovo obvinění ze zpronevěry. Nakonec z něj dostala informaci, že je zavřený v Bartolomějské ulici,“ vypráví.
Rodina se dozvěděla, že otec je obviněn v souvislosti s cukrovarem v Břeclavi. Po válce tam dělal národního správce a snažil se továrnu, která byla poškozena při osvobozovacích bojích, uvést do podzimní řepné kampaně do provozu. Údajně špatně proinvestoval kolem deseti milionů. „Bylo to absurdní. Jak jsem se po letech dozvěděl, v podstatě šlo o to, že na ekonomickém odboru národního výboru v Břeclavi nebyly nahlášeny opravy, které stavební odbor stejného národního výboru povolil.“
Rostislav Sochorec byl v dubnu převezen z Prahy do Brna. Z vězení pak byl přemístěn na vězeňské oddělení psychiatrie v městské části Černovice, kde 13. května 1948 zemřel. To už byl po smrti další údajný sebevrah, ministr zahraničí Jan Masaryk. Okolnosti jeho pádu z okna Černínského paláce nejsou dodnes objasněny, ale podle posledních závěrů šlo o vraždu. S novou komunistickou vládou v čele s Klementem Gottwaldem, která plnila příkazy z Moskvy, začalo v Československu období strachu, teroru, politických procesů a justičních vražd. Došlo i na likvidaci soukromého zemědělství, kterého se umlčený Rostislav Sochorec obával.
I jeho hospodářství v Moravském Žižkově postupně pohltila kolektivizace. Hned po smrti hospodáře komunisté zabavili více než polovinu pozemků. Rodině zůstalo dvacet z pětaosmdesáti hektarů. Když se Rostislav Sochorec po maturitě v roce 1950 dozvěděl, že nesmí být přijat na žádnou vysokou školu, vrátil se na statek pomáhat matce, která se snažila udržet zbytek hospodářství ve svých rukou.
Šikana pozůstalých
„Povinné dodávky jsme měli nastavené tak, že jsme je nemohli v některých komoditách splnit, takže jsme třeba vajíčka a mléko nakupovali od jiných zemědělců. Jinak hrozilo, že by komunisté mohli matku zavřít a celé hospodářství zlikvidovat,“ líčí Rostislav Sochorec.
Jednotné zemědělské družstvo jim také vyměnilo část úrodných polí za méně kvalitní pozemky vzdálené až pět kilometrů od statku. Zabralo i část budov a strojů. „I za těchto podmínek jsme museli zasít, sklidit, vymlátit a to, co jsme získali, jsme museli odevzdat. Obdivuji matku, že se z toho nepoložila.“
Po žních v roce 1952 Františka Sochorcová nakonec odevzdala hospodářství do družstva. Musela se vystěhovat z domu. Poté, co byl její syn odveden na vojnu, už nebylo v jejích silách práci na statku zvládnout a nemohla sehnat nikoho, kdo by syna nahradil. I všichni dosavadní pomocníci byli nuceni nastoupit někam do továren nebo na jiná pracoviště.
Na vojnu musel Rostislav narukovat k Pomocným technickým praporům, ve kterých sloužili neomezeně dlouhou dobu politicky nespolehliví muži. „Dělal jsem otroka dva a čtvrt roku. Vydržel jsem jakoukoliv dřinu, protože na našem statku jsem pracoval šestnáct i více hodin denně. Důležité bylo zjištění, že stavbyvedoucí a mistři, kteří nám zadávali práci, s námi cítí. Vycházeli jsme jim maximálně vstříc a oni zase dokázali zpracovat velitele, aby nás tolik nešikanovali. Platil na ně argument našeho pracovního výkonu, na kterém závisely jejich odměny,“ vzpomíná.
Ani jeho sestry to neměly lehké. Květoslava byla vyloučena ze studia zemědělského inženýrství v den, kdy měla obhajovat diplomovou práci. Sestře Dagmar se podařilo dostudovat zubní lékařství. Takzvanou pracovní umístěnku dostala maximálně neatraktivní. Poslali ji na střední Slovensko, aby pečovala o zuby budovatelů nové elektrárny v Kostoľanech. Její přítel Svatopluk Košťál byl těsně před promocemi na lékařské fakultě zatčen a v zinscenovaném procesu s protistátní skupinou odsouzen k pětadvaceti rokům odnětí svobody. Dagmar si ho ve vězení vzala a čekala třináct let na jeho propuštění.
Po vojně nastoupil Rostislav Sochorec jako pomocný technik do hydrometeorologického ústavu v Brně. Měl štěstí na lidi, kteří oceňovali jeho dovednosti a píli, a neřešili minulost jeho rodiny. Mohl dálkově absolvovat i vysokou školu. Promoval na brněnském Vysokém učení technickém v oboru vodní hospodářství. Pak přešel do pobočky v Ostravě, kam se natrvalo přestěhoval. Poté, když v roce 1989 padl komunistický režim, byl jmenován ředitelem hydrometeorologického ústavu v Ostravě. Za přínos pro rozvoj hydrologie získal několik ocenění.
Velkým zadostiučiněním pro něj i celou rodinu bylo vyznamenání, které jeho otci v roce 1991 udělil tehdejší prezident Václav Havel. Posmrtně dostal Řád Tomáše Garrigue Masaryka I. třídy za zásluhy o demokracii. Když Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu začal zkoumat okolnosti smrti Rostislava Sochorce, dozvěděl se všechny informace, které se badatelům podařilo zjistit. „Komunisté se ho potřebovali zbavit, protože se odmítal přiznat k něčemu, co nespáchal, a z plánovaného monstrprocesu, ve kterém měli být obžalováni další lidé, sešlo,“ je přesvědčen Rostilav Sochorec.
Kolik životů má na svědomí komunistický režim, který začal v Československu v únoru 1948, nelze přesně vyčíslit. Jen popravených lidí odsouzených v politických procesech bylo 248. Tisíce lidí zemřely ve věznicích a lágrech, stovky na hranicích. Mnohé zločiny zůstanou kvůli nedostatku důkazů neobjasněny. Případ smrti Rostislava Sochorce zpracovala Česká televize ve spolupráci s ÚDV v dokumentu Smrt v léčebně, který byl součástí jednačtyřicetidílného seriálu s názvem Přísně tajné vraždy.