„Rodiče nás naštěstí vychovali jako chlapce, a proto jsme to nějak přežili, ačkoli ne všichni.“ Ani emigrace do Maďarska neuchránila Dalmu Špitzerovou od transportu. To však nebylo vše, čím si během druhé světové války musela projít.
Dalma Špitzerová vyrůstala se svými sourozenci v Liptovském Mikuláši. Její duchovně založený otec komponoval lidové písně, matka vyučovala francouzštinu a němčinu a po narození pátého potomka se naplno věnovala svým dětem. S blížící se druhou světovou válkou však na rodinu židovského původu čekaly těžké časy.
Na jaře roku 1942, kdy bylo Dalmě patnáct let, byly zahájeny transporty židovských dívek ze Slovenského státu do vyhlazovacích táborů. Otec rodiny začal urychleně hledat místo, kam by mohl své dcery ukrýt. Starší sestry Dalmy chtěly jet pracovat do Polska, ale na pokyn otce, který si dobře uvědomoval rizika přesunu za severní hranice, nakonec odcestovaly do Budapešti. O necelý rok později za nimi tajně odešla také Dalma.
Krátký život v Budapešti
Dalma vystoupila z vlaku do naprosto neznámého města. Jazyk neuměla, štěstěna však stála při ní. Po procházce narazila na známého z Liptovského Mikuláše, který ji zavedl za sestrou Ibolyou. Další den se setkala také s druhou sestrou Lilkou, s níž se ubytovala v jednom pokoji bytu, který obývaly také dvě prostitutky, jedna Maďarka a mnoho ploštic... „Nedalo se tam spát, ale byly jsme mladé. Člověk bral všechno jako velké dobrodružství, a ne jako tragédii,“ vypráví ve videu Dalma.
Štěstí u sester ale nestálo dlouho. Jednou si návrat domů zpestřily malým závodem a každá se vydala jinou ulicí. Domů dorazila dříve Dalma a na Lilku čekala půl hodiny. Poté se otevřely dveře, ve kterých spolu se starší sestrou stáli také četníci. Všechny tři sestry byly převezeny do věznice v Užhorodu, kde se jejich cesty rozdělily...
