Od úmrtí jednoho z nejkrvavějších diktátorů historie uplynulo sedmdesát let. V roce 1953 už byl jeho pomník v Praze téměř postaven. Málokdo tušil, že než ho strana a vláda dokončí, v Moskvě se změní vítr a všechno bude trochu jinak.
Symbolem obludnosti a servility domácích komunistů vůči Sovětskému svazu a Stalinovi se stala socha na pražské Letné. Měla stát „na věčné časy“, ale vydržela tam jenom sedm a půl roku. Stála neuvěřitelných 150 miliónů korun, průměrný plat tehdy byl kolem tisícovky. A stála také lidské oběti, mezi nimi byl i autor návrhu.
Podlézání Stalinovi
Komunistické Československo, které navenek bylo samostatným státem, bylo ve skutečnosti vazalem Sovětského svazu. Veškerá zásadní rozhodnutí a pokyny přicházely z Moskvy. Toho si byli místní komunisté dobře vědomi, a tak se snažili být se sovětskými soudruhy v co nejlepších vztazích. Ovšem nebylo to vždy tak jednoduché, muž č. 1 v komunistické československé struktuře Klement Gottwald sám totiž oblíbencem sovětského vůdce J. V. Stalina nebyl. Svědčí o tom několik fakt.
V době, kdy od konce 30. let Gottwald pobýval v exilu na dače u Moskvy, se s ním Stalin za celých šest let ani jednou nesešel. Poprvé se potkali až v lednu 1945, kdy už byly pomyslné karty rozdány. A to československo-sovětskou smlouvou z prosince roku 1943, kterou Stalin vyjednal s exilovým československým prezidentem Edvardem Benešem. Gottwalda k tomu nepotřebovali. Dokonce i odstoupení části československého území, Podkarpatské Rusi, Stalin dohodnul přímo s Benešem. Po válce se Gottwaldova pozice příliš nezlepšila, a to ani po únorovém převratu v roce 1948, protože procesy proti svým spolustraníkům, kteří měli být vnitřními nepřáteli strany, nerozjížděl dostatečně rychle. O to více bylo třeba se soudruhu Stalinovi zavděčit.
Ulice, pomníky, továrny. To všechno nestačilo
Projevem úcty vůči velkému soudruhovi byla záplava po něm pojmenovaných ulic, továren, dále stavby pomníků a také přejmenování Gerlachovského štítu ve Vysokých Tatrách, který byl nejvyšší horou Československa. V letech 1949 – 1959 byl přejmenován na Štít J. V. Stalina. A zřejmě to bylo pořád málo, ostatně zaktivizování obyvatel se projevilo také u příležitosti Stalinových 70. narozenin, které oslavil v roce 1949. Do podpisové kampaně se zapojilo více než 9,5 miliónu lidí, byly vyráběny různé dary, a dokonce i vybaven speciální vlak.
A objevil se nápad: velká, ale opravdu velká Stalinova socha jako projev úcty. Poprvé se komise, která dostala tento úkol na starost, sešla 30. září 1949, iniciátory byli Zdeněk Nejedlý a Václav Kopecký a řada soudruhů se chtěla stát jejími členy. Gigantický pomník měl přesáhnout jakoukoliv představu, i tu moskevskou.
Účast povinná
Do vyhlášené soutěže se muselo povinně přihlásit 55 vybraných sochařů, kteří měli předložit své návrhy. „Žádný z nich to nemohl odmítnout, protože to by režim považoval za nepřátelské gesto a oni by nemohli dále pracovat,“ uvádí historik Jiří Pernes a dodává:
„Jedním z nich byl také sochař Otakar Švec, který nebyl komunista, a do soutěže se mu vůbec nechtělo. K jeho překvapení však vyhrál, a to přesto, že předložil projekt, který dle něj byl nerealizovatelný. Dokonce se říká, že ho udělal poté, co vypil dvě láhve vodky.“
Bylo to překvapení nejen pro sochaře Švece, ale také pro zasvěcené. Švec sochařství vystudoval u profesora Jana Štursy, úspěšně debutoval sochou motocyklisty a na Západě vystavoval své avantgardní sochy. Měl za sebou projekty pomníků T. G. Masaryka a Jana Husa, které za války ale zničili nacisté. Další plánovaný pomník měl být Rooseveltův, ovšem ten kvůli nástupu komunistů k moci už nedokončil.
Poručíme větru, dešti
I když byl podle autora návrh pomník „nerealizovatelný“, po rozhodnutí komise začala jeho výstavba. Od počátku ji provázely nejrůznější obtíže, které souvisely například s geologickým podložím na pražské Letné, kde měl pomník stát. Navíc jeho rozměry – výška 15 metrů, šířka 17 metrů a délka 22 metrů – byly něčím, nad čím zůstával rozum stát, a to jak z hlediska dovozu materiálu, tak vlastních sochařských prací.
Komunisté ale chtěli dosáhnout svého cíle za každou cenu, ostatně nejen v tomto případě platil jejich slogan „poručíme větru, dešti“.
Na základní kámen poklepali dva klíčoví soudruzi a blízcí přátelé – Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Bylo to až mrazivě symbolické, Slánský se odhalení pomníku nedožil a Stalin zemřel čtvrt roku po jeho popravě. Ta se uskutečnila z rozhodnutí toho druhého, Gottwalda, kterému ovšem Stalin při podpisu rozsudku symbolicky vedl ruku. A sám Gottwald v roce 1953 nepřežil svého „učitele“ ani o týden.
Servilita vůči Stalinovi se pak snoubila i s ryze českou tradicí, kdy „do základů bylo vloženo 23 základních kamenů z různých památných míst, takže tam byl například čedičový kámen z Řípu, ze Staroměstské radnice, z vypálené obce Ležáky či moravského Velehradu,“ konstatuje historik Pernes.
Odhalení: pět minut po dvanácté
Stavělo se dlouhých 495 dní, na stavbě pracovalo 600 dělníků a 23 kameníků, termíny dokončení se míjely s komunistickými plány. 5. března 1953 zemřel Stalin, 14. března ho následuje Klement Gottwald. Socha pak byla konečně hotova až v roce 1955, kdy se slavilo 10. výročí osvobození Československa. Stala se jednou z dominant Prahy, nešlo ji přehlédnout a lidé si začali uvědomovat absurditu projektu. Lidová tvořivost reagovala plejádou vtipů. Ale pro československé komunisty vznikl opět problém a přišel přímo ze Sovětského svazu. Odhalení kultu osobnosti – míněn byl právě Stalin – byla časovaná bomba, se kterou v roce 1956 přišel tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu N. S. Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Pár měsíců po pražském odhalení Stalinovy sochy, která do onoho kultu přesně zapadala...
Zbořte to důstojně
Bylo třeba neprodleně jednat a nastoupit na novou sovětskou linii. Výsledkem bylo rozhodnutí: Stalinova socha se zboří. Stejně jako nebylo jednoduché ono monstrum postavit, nebylo jednoduché ho ani zbořit. „Zbořte to důstojně. Aby nebyla narušena vážnost SSSR,“ přikázal komunistický funkcionář ing. Křižkovi, který byl elitním odborníkem a měl zbourání na starosti.
Požadavků byla řada, Stalin nesmí mít v hlavě výbušninu, nesmí se na něj střílet, žádná střelba nesmí být slyšet, nesmí se o tom mezi lidmi mluvit, nesmí se to fotografovat ani filmovat. Nakonec se zbourání podařilo, byť zlé jazyky tvrdí, že se během prvních výbuchů Stalinova hlava odtrhla od krku, skutálela se svahu do řeky a dopadla přímo na její dno. 6. listopad roku 1962 udělal tečku za „poctou“ Stalinovi.
Závěrečný účet
Kromě nehorázných nákladů tu byly i další škody a oběti: zničená část Prahy, kde krátce předtím byl rekonstruován sportovní areál.
Sochař Švec se odhalení nedožil, psychicky naprosto zdeptán spáchal sebevraždu, bylo to krátce poté, co si vzala život jeho manželka.
Mluvilo se i o dalších lidských obětech, což ale není doloženo vyjma jediného případu. Když v červnu 1962 místo navštívil konzervátor historických pomníků a vydal se do dvoupatrového sklepení pod sochou, měl v jedné ruce svíčku a ve druhé aktovku. Nemohl se tak přidržovat zábradlí, uklouznul, udeřil se do hlavy a po pár týdnech zemřel.
K závěrečnému účtu patří i pražský veřejný prostor, kterému se dodnes říká „U Stalina“ a který nemá smysluplné využití. A tak se dané místo důstojným vskutku nestalo, dle historika Jiřího Pernese je to naopak „doklad trapnosti komunistického režimu, který na jedné straně za mimořádné prostředky budoval honosné stavby a potom je pokoutně, aby to nikdo neviděl, likvidoval a tvářil se, že nic takového nikdy nebylo.“
Publicista Ferdinand Peroutka ve svém rozhlasovém komentáři odvysílaném v Rádiu Svobodná Evropa 3. března 1956 velmi prozíravě popsal nejen tehdejší situaci, ale také přesně odhadl dění následující: „Má pomník zemřít? Nad Prahou se tyčí obrovský Stalinův pomník, ale na XX. sjezdu ruské komunistické strany byl Stalin právě zavržen. Tady se nad Prahou tyčí pomník něčeho, co bylo zavrženo. Jak dlouho přečká tuto změnu dvacet pět tisíc tun kamene, těch třicet metrů do výšky a dvacet metrů do šířky? Myslím, že se nikdo nemusí namáhat, aby pomník odstranil. Jednoho dne tak komunisté učiní sami.“