Advokátní kariéru Ivana Kloudy přerušili nacisté, 5 let pak strávil v Buchenwaldu. Po roce 1948 musel zavřít právní kancelář, statek, kterému se náhradou chtěl věnovat, byl zabaven. Pak prošel dělnickými profesemi napříč republikou. Na život nezanevřel...
Ivan Klouda byl nejstarším synem Antonína Kloudy a jeho ženy Marie. Narodil se 25. června 1900 v Pardubicích, kde byl v té době jeho otec koncipientem. Rok poté se rodina přestěhovala do Prahy.
Do obecné školy a do klasického gymnázia na Malé Straně Ivan chodil ještě za rakousko-uherské monarchie. V roce 1918 maturoval s vyznamenáním a téhož roku byl předvolán k vojenskému odvodu a odveden. Válka naštěstí skončila dřív, než byl zařazen do rakouské armády a poslán na frontu. Ivan se tedy mohl zapsat ke studiu práv. S mladšími bratry Jiřím a Vladimírem byl členem skautského oddílu, později studoval také v Anglii a připravoval se na právnickou kariéru po vzoru svého otce.
Právní zástupce Edvarda Beneše
Během studií na pražské právnické fakultě se Ivan seznámil s Ludmilou Veselou (na snímku), dcerou významného benešovského advokáta. Ludmila byla teprve čtvrtou ženou, která promovala na českých právech, a druhou advokátkou v českých zemích vůbec.
Ivan s Ludmilou se vzali po ukončení studií v roce 1924 a usadili se v Benešově. Po koncipientské praxi a složení advokátních zkoušek zůstali oba v kanceláři u Ludmilina otce JUDr. Františka Veselého, který v té době úzce spolupracoval s T. G. Masarykem a také ho právně zastupoval. Po jeho smrti v roce 1935 manželé kancelář převzali; Ivan byl také právním zástupcem prezidenta Dr. Edvarda Beneše.
Mezi lety 1927 až 1935 se Ivanovi a Ludmile narodily čtyři dcery: Ludmila zvaná Linda, Iva, Milena a Jarmila. Ještě před nimi narozená holčička ve dvou letech zemřela na zánět mozkových blan.
V roce 1938 přišel Mnichov a Němci zabrali Sudety. Kloudovi sledovali politický vývoj a brali v úvahu, že hitlerovské Německo zanedlouho může obsadit i zbytek českých zemí. Ivan s Ludmilou měli blízké styky s prezidentem Benešem a se členy rodiny T. G. Masaryka. Byli současně i jejich právními zástupci, a proto mohli celkem logicky očekávat, že je Němci zatknou a uvězní. Podobně ohroženi byli i další členové rodiny jak u Kloudů, tak u Veselých. Hrozilo nebezpečí, že po uvěznění rodičů Němci umístí jejich děti do sirotčince nebo do německých rodin, kde by byly germanizovány, a tak ztraceny. Aby děti ochránili, přihlásili je do českobratrské evangelické církve, která by o ně v případě potřeby převzala péči a udržela je v českém prostředí.
V roce 1939 zanikla Československá republika. Hned 15. března 1939, kdy byl konstituován Protektorát Čechy a Morava, tedy v den obsazení českých zemí německým vojskem, odjel Ivan do Prahy, aby s příbuznými prezidenta Beneše, který byl už v emigraci, zařídil vše potřebné kolem Benešova majetku a zachránil ho před Němci. Rozsáhlé transakce provedené v Legiobance byly utajeny důmyslnou manipulací s konty.
Koncem srpna 1939 pak přivezl jeho otec Antonín zprávu, že se chystá zatýkání vlivných českých osobností a politiků. Masové zatýkání významných občanů a možných odpůrců prováděli Němci v okupovaných územích, aby hned od počátku oslabili případný odpor. Ivan s otcem ihned varovali známé, mimo jiné i Josefa Čapka. Zatčení uniknout sice nemohli, ale mohli se na vše alespoň připravit.
Deportace do Dachau a Buchenwaldu
Hned 1. září 1939 v 6 hodin ráno (tedy v den, kdy nacistické Německo přepadlo Polsko) gestapo vniklo do rodinného domu Kloudových v Benešově a Ivan a Ludmila byli zatčeni. Ten den byli pozatýkáni i další občané z Benešova a okolních obcí, část z nich byli Židé. Všichni byli odvezeni nákladními auty do věznice na Pankráci. Ludmila byla za intervencí vlivných přátel po týdnu propuštěna.
Ostatní zajatci včetně Ivana Kloudy byli odvezeni vlakem do koncentračního tábora v Dachau. Cesta v přeplněných vagonech trvala několik dní. Odtud pak putovali do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kam dorazili 28. září 1939.
V té době ještě nebyl tábor dobudován a život tam byl o to drsnější. Od počátku pobytu vězni v táboře trpěli jeho prostředím a režimem – přeplněnými ubikacemi s třípatrovými palandami a s těžko dýchatelným vzduchem, nedostatkem jídla a hygieny, trpěli častým dlouhým stáním na táborovém nástupišti, celkově pak bezprávným postavením, možnost popravy nevyjímaje.
Vyšetřování vyúčtování prostředků Edvarda Beneše
Koncem roku 1940 se v benešovské advokátní kanceláři Ivana Kloudy objevil komisař gestapa a chtěl mluvit s Ivanem. Protože ten byl již v tu dobu v Buchenwaldu, komisař po jeho manželce Ludmile, která v té době měla jejich advokátní kancelář plně na starost, požadoval spisy týkající se záležitostí Edvarda Beneše.
Na to byla Ludmila již dávno připravena a ze spisů včas odstranila vše, co nechtěla ukázat.
Spisy vydala s tím, že potřebuje-li gestapo Ivana, ať ho přiveze z Buchenwaldu. Gestapo ho skutečně nechalo přivézt z Buchenwaldu do Prahy, konkrétně do věznice na Pankráci.
Odtud byl denně převážen do kanceláří gestapa, kde podle spisů zabavených v jeho benešovské kanceláři měl vyúčtovat jmění Edvarda Beneše.
Díky včasnému pečlivému ošetření dokladů i účtů v bance gestapo nenašlo žádnou stopu po transakcích provedených v roce 1939. Kdyby se jich dopátralo, znamenalo by to pro Ivana bezpochyby rozsudek smrti.
Ludmila mu v té době každý týden dovážela další potřebné doklady dle požadavků gestapa, mohla se s ním tedy také osobně vidět, a přinést mu i potraviny. Dvakrát dokonce dostala povolení přivést na návštěvu i dcery.
Další pobyt v Buchenwaldu a návrat domů
I další Ivanovy osudy ilustrují, jak tenká byla hranice mezi týráním a popravami na jedné straně a snesitelnými podmínkami na straně druhé a jak osudy vězňů často závisely na štěstí a náhodě.
Když Ivan ukončil vyúčtování a čekal v létě 1941 na Pankráci na transport zpět do Buchenwaldu, byl zařazen do pracovní skupiny, která v jednom bytě v ulici Ve Smečkách třídila šatstvo zabavené gestapem při zatýkání a prohlídkách bytů. Vězni tam chodili z Pankráce pěšky pod dozorem strážného, který se choval lidsky a umožňoval jim koupit si cestou u kiosku v sadech, co potřebovali. Ivan se tam jednou setkal i s otcem. Ludmila nosila každý týden do Smeček balík jídla a mohla se tam s manželem setkat. Když však jednou v červenci přišla, Ivana nenašla. Byl odeslán zpět do Buchenwaldu, aniž jí o tom mohl dát zprávu.
V září 1942 Ivan v Buchenwaldu onemocněl revmatismem a nějakou dobu byl v táborové nemocnici. Pak pracoval na táborové zahradě a od prosince roku 1942 v kanceláři hospodářské správy tábora.
V roce 1943 se Ivan v táboře shledal s otcem a dalšími členy rodiny poté, co byli zatčeni za pomoc odbojovému hnutí v protektorátu.
Přes řadu útrap se Ivanovi i dalším členům rodiny podařilo v táboře přežít až do konce války. Buchenwald byl osvobozen americkou armádou v dubnu 1945. Ivan odjel domů 17. května. Shodou okolností se cestou minul se svou ženou Ludmilou, která do Buchenwaldu dorazila o den později s kolonou vozidel vypravených pro české vězně.
Zrušení soukromých advokátních kanceláří
Po válce nastal pomalý návrat k obvyklejším poměrům. Bohužel nebyl plně obnoven demokratický systém a komunisté získávali silnější a silnější politický vliv.
Ivan s Ludmilou se věnovali chodu benešovské advokátní kanceláře, Ivan v prvních poválečných letech působil také jako veřejný žalobce v retribučních procesech. Politicky se angažoval v Národně socialistické straně, což byla jedna z příčin pozdějšího pronásledování jeho rodiny komunistickým režimem.
První roky po válce nebyly snadné a již po třech letech nastal zásadní zvrat poměrů, když v roce 1948 získala veškerou moc v Československu komunistická strana.
V důsledku toho byli Ivan a Ludmila v létě roku 1948 náhle odtrženi od nejstarší dcery Lindy, její nastávající manžel Jiří Vlasák se totiž rozhodl emigrovat a Linda odešla s ním. Vzhledem k rychlosti, s jakou vše probíhalo, stihl Ivan jenom dojet za Lindou na Šumavu a rozloučit se s ní. Počítali však s tím, že už se možná nikdy neuvidí. Nakonec rodiče mohli jet za dcerou do Spojených států až téměř po dvaceti letech.
Jedním z prvních kroků komunistického režimu bylo zrušení soukromých advokátních kanceláří. Ivan i Ludmila pak nesměli pracovat ani ve státní advokátní poradně. Ivan se vzdal výkonu advokacie již 3. března 1948.
Krátký pobyt ve vězení
Nastalou nelehkou situaci řešil Ivan tak, že převzal péči o rodinné hospodářství ve Švihově u řeky Želivky. Jemu samotnému to snad i vyhovovalo, neboť práci v přírodě měl rád. Komunistický režim však pronásledoval i soukromé zemědělce podobně jako řemeslníky a každou soukromou činnost. Zemědělcům předepisoval vysoké povinné dodávky potravin, které nebylo možné splnit, a nesplnění režim tvrdě trestal.
O Vánocích odvedli Ivanovy krávy do sjednoceného velkokravína a v březnu ho odsoudili za nesplněné dodávky mléka. Trest byl vyměřen na dva měsíce vězení nebo pokutu 30 000 Kč. To byla v té době tak vysoká částka, že zaplacení nepřicházelo v úvahu. Ivan se tedy rozhodl pro vězení. Jak vzpomíná jeho dcera Iva:
Nasadil si čepici, přes rameno pověsil chlebník s nejnutnějšími věcmi a klidně pravil: „Jdu si to odsedět.“
Nečekanou náhodou byla krátce poté vyhlášena amnestie, takže si odseděl jen 30 dnů. Ivan si liboval, že ušetřil 30 000 Kčs za 30 dnů vězení, a tedy vlastně vydělával tisíc korun za den, přičemž běžná denní mzda v té době byla pár desetikorun.
Z advokáta horníkem
Statek ve Švihově pak v roce 1951 převzalo jednotné zemědělské družstvo. Ivan odešel pracovat do Ostravy do dolu Hlubina, kde byl asi dva roky. Nebylo snadné stát se v padesáti letech horníkem, jako dělníka a zejména horníka už ho ale komunistický režim už neměl jak víc postihovat.
Poté Ivan přešel k Rudnému průmyslu a pracoval jako dělník u průzkumných vrtů na Šumavě i jinde. Byla to práce v terénu, při které se i v zimě bydlelo v maringotkách. Když Ivan odešel do důchodu, pracoval ještě nějaký čas v Benešově v sušárně dřeva pro truhlářskou výrobu.
Na toto období manuální práce si nestěžoval, usnadňovala mu to jeho otevřená povaha, dobře vycházel i s pracovníky různých dělnických profesí.
Ivan s Ludmilou dlouho nesměli cestovat za dcerou Lindou, která od roku 1949 žila v Kanadě a v USA. Když se poměry trochu uvolnily, mohli jet jen každý zvlášť, nesměli jet oba najednou. Ivan se za dcerou dostal v roce 1968, dva roky po Ludmile.
Velkým zásahem do života rodiny bylo vyvlastnění a zbourání jejich domu na Malém náměstí v Benešově, který zdědili po rodině Veselých. Šlo o historický dům, který byl v roce 1974 zbourán spolu s celým blokem domů na jedné straně náměstí, aby uvolnil místo pro novou výstavbu. Na místě domu Kloudových vyrostlo sídlo okresního výboru komunistické strany. Pro komunisty bylo symbolem konečného vítězství nad významnou rodinou bývalého režimu…
Ohlédneme-li se zpět, Ivanův život se odehrával na dvou odlišných cestách, které se proplétaly, ale v součtu trvaly zhruba stejně dlouho. Jednu tvořila práce advokáta, kterou si zvolil jako své životní povolání.
Na druhé byl vězněm, zemědělcem a dělníkem, k čemuž byl donucen totalitními režimy.
On sám tuto druhou část svého života nebral jako křivdu nebo zmařený život. Dceři Lindě řekl:
„Měl jsem dobrý život – dobré manželství, dobrou rodinu, o to mě nikdo nedokázal připravit. To ostatní je vedlejší.“
Ivan Klouda zemřel v roce 1978 ve věku sedmdesáti osmi let.
(autorka děkuje za cenné připomínky Janu a Vladimíru Kloudovým)
Foto: Státní okresní archiv Benešov, archiv rodiny Kloudovy, redakce Advokátního deníku, matrika ČAK, KT Buchenwald