Polsko-ukrajinská historie je krvavá a plná křivd i nenávisti

/ /
Hrob zavražděných v Českém Malíně krátce po tragédii roku 1943
Hrob zavražděných v Českém Malíně krátce po tragédii roku 1943
zdroj: archiv pamětnice Lydie Půrové

Málokdo si v Česku uvědomuje, že to pozitivní a příkladné, co se v současnosti ve vztazích mezi Poláky a Ukrajinci odehrává, lze označit za malý zázrak. Zvláště s ohledem na to, v jakém stavu byly polsko-ukrajinské vztahy těsně před začátkem ruské agrese.

V roce 2016 polský Sejm odhlasoval rezoluci, v níž se konstatovalo, že události v roce 1943 na dnes ukrajinské Volyni byly genocidou Poláků Ukrajinci. Za rezoluci v Sejmu hlasovali poslanci nejen už tehdy vládnoucí strany Právo a spravedlnost, ale i velká část proevropské opozice. Zdrželo se jen deset poslanců, žádný nebyl proti. 

Jedenáctý červenec byl současně prohlášen památným dnem obětí „volyňské genocidy“. Ta byla podle poslanců Sejmu přisouzena „ukrajinským nacionalistům“. Podle polských pramenů padlo za oběť ukrajinským nacionalistům na sto tisíc Poláků (Ukrajinci uvádějí maximálně čtyřicet tisíc). Fakt, že při odvetných akcích polské Zemské armády padlo za oběť na asi šestnáct tisíc Ukrajinců, což verzi o jednostranné genocidě viditelně vyvrací, polská strana pominula. (Prohlášení Sejmu zmíňuje i odvetné akce vedené polských jednotkami a vyzývá k připomínce jejich civilních obětí, nicméně je jasně patrné, že je neklade na stejnou úroveň jako zločiny Ukrajinců. Pozn. red.) 

Nový tištěný magazín Paměti národa

Český Malín jako vedlejší oběť

Krvavé události na Volyni mají i smutnou českou stopu. 13. července 1943 vesnici Český Malín vypálili němečtí vojáci, kteří tu zavraždili 374 vesničanů včetně žen a dětí. Na této odvetné akci za útoky ukrajinských nacionalistů se podle některých očitých svědectví podílela i uniformovaná polská modrá policie. „Český Malín vypálili Němci, ale je pravděpodobné, že se toho v rámci pomocných policejních jednotek mohli zúčastnit i polští kolaboranti,“ řekl mi před devíti lety Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity v Brně, tehdy jsem se zabýval teorií, že spolupachateli masakru byli Poláci. Ukrajinští historici šli ve svých tvrzeních ještě dál. Lvovský historik Jaroslav Daškevyč v ukrajinském vysílání Rádia Svobodná Evropa uvedl: „Je známou skutečností, že polským násilím netrpěly jen ukrajinské vesnice. Poláci téměř úplně vyvraždili i českou vesnici Malín.“

Jeden z domů v Českém Malíně krátce po tragédii roku 1943. Zdroj: archiv Lydie Půrové
Jeden z domů v Českém Malíně krátce po tragédii roku 1943. Zdroj: archiv Lydie Půrové

Na svůj článek jsem tehdy dostal rozhořčenou reakci z polské strany. „I když je pravděpodobné, že nějací etničtí Poláci mezi vrahy byli, není pochyb o tom, že akce byla dílem armády nacistického Německa,“ napsal mi tehdy ve své reakci Maciej Ruczaj z Polského institutu v Praze. Především se pak tvrdě ohradil proti srovnání polských a ukrajinských zločinů během „Volyňské řeže“.

Akce Visla, likvidace Ukrajinců v Polsku

Krvavý polsko-ukrajinský příběh ale Volyní, která nakonec podobně jako celé východní meziválečné Polsko připadla Sovětskému svazu, nezačíná. A ani nekončí. Je tu také u nás takřka neznámá akce Visla z roku 1947. Jejím cílem bylo zlikvidovat zbytky jednotek ukrajinských nacionalistů, kteří se ukryli v hustých lesích na pomezí dnešních hranic Polska, Slovenska a Ukrajiny. Dobře organizované a vyzbrojené oddíly měly v tamních horách celá lesní města, z nichž i dva roky po válce podnikaly útoky proti polským a sovětským jednotkám.

Při akci byly polskou armádou vypáleny a srovnány se zemí stovky vesnic tamních ukrajinských Lemků a Bojků, násilně bylo vysídleno na 140 tisíc Ukrajinců, část do Sovětského svazu, část na západ poválečného Polska. Svérázná národnostní skupina horských Bojků zcela zanikla, část Lemků se do oblasti blíže Krakovu mohla vrátit až po mnoha letech. Kolem roku 2000 došlo mezi Ukrajinou a Polskem k několika vlnám různých gest smíření, na polské straně byl jejich hlavním motorem tehdejší prezident Aleksander Kwaśniewski. A to včetně polské omluvy za akci Visla. Současná nacionalistická polská politická reprezentace Práva a spravedlnosti však do ruské agrese vedla vůči Ukrajině konfrontační „historickou“ politiku upozaďující polské viny a zdůrazňující ukrajinské zločiny. 

A snaha o smíření se téměř vytratila.

Rodina pamětnice Ludmily Vlkové na Volyni
Rodina pamětnice Ludmily Vlkové na Volyni

Trochu jako Češi a čeští Němci

Pokud od polsko-ukrajinského problému poodstoupíme, můžeme na konci 19. století vidět složitou realitu multietnické, civilizačně nepříliš rozvinuté společnosti, kde se na území bývalého Haličského království, jež bylo součástí Rakousko-Uherska, mísily oba národy. Nebylo to samozřejmě jen tam. Bylo to i na těch územích carského Ruska, která kdysi tvořila součást Polsko-litevské unie. Zde byly podobné problémy mezi Poláky, Ukrajinci, ale i Litevci či Bělorusy. A také problémy s velice početnou komunitou židovskou.

Pro jednoduchost ale zůstaňme v rakouské Haliči a u vztahu Poláků s Ukrajinci. Poláci hráli v této oblasti podobnou roli jako v českých zemích čeští Němci. Byl to „panský národ“, který si přes ztrátu samostatnosti udržel svoji šlechtickou elitu. Ta se významně podílela na moci jak v Haliči, tak v rámci předlitavské části monarchie. 

V polských rukou byla všechna velká města, vzdělanost včetně univerzit, polština byla vedle němčiny hlavním jazykem. Naopak Ukrajinci s fázovým asi stoletým zpožděním připomínali Čechy a jejich osudy. Ukrajinsky mluvilo ve druhé polovině 19. století jen venkovské obyvatelstvo a ukrajinština se vedle polštiny prosazovala jako literární a vědecký jazyk jen obtížně. 

Národnostně velmi tolerantní a ve svém závěru i demokratická předlitavská část monarchie však přinesla národnostní obrození i Ukrajincům. Centrem ukrajinského národního obrození se na počátku 20. století stal Lvov se svojí univerzitou, která byla základnou pro první vlnu ukrajinské inteligence. Současně však Lvov zůstal klíčovým městem i pro haličské Poláky.

Rozsah tohoto příspěvku nám nedovoluje popsat všechny rozmanité odstíny polsko-ukrajinského stýkání a potýkání. Proto jen telegraficky připomeňme, že ve Lvově byla po rozpadu monarchie 1. listopadu 1918 vyhlášena Západoukrajinská republika. Ta dokázala vzdorovat Polákům devět měsíců. Po porážce část ukrajinských vojáků odešla do Československa a vytvořili zde první vlnu ukrajinské emigrace v Česku.

Později se ale Ukrajinci a Poláci spojili v boji proti sovětským bolševikům, dokázali společnými silami v roce 1920 porazit Sověty v bitvě pod Varšavou nazývanou „zázrak na Visle“ a společně obsadit Kyjev. Jenže bolševická protiofenziva zmařila plány na vytvoření polsko-ukrajinské federace.

V meziválečném Polsku pak byli Ukrajinci jen trpěnou menšinou. A pokud projevili nacionalistické postoje, pak dokonce pronásledovanou. Druhá světová válka znamenala další krvavý souboj Poláků a Ukrajinců o národnostně smíšené území. Souboj, který probíhal současně s nacistickou a sovětskou okupací. Poválečný stav dvou téměř etnických států, dosažený také rozsáhlou výměnou obyvatel, kde ale Poláci výrazně početně převyšovali vyhnané Ukrajince, dodnes nesou Poláci velmi úkorně.

V Polsku jsou znovu milióny Ukrajinců

Dějiny ale neskončily. Přes historický nacionalismus polské vlády Práva a spravedlnosti se Polsko právě za jeho vládnutí v letech před covidem otevřelo ukrajinské pracovní migraci. Bylo to totiž v moderní historii poprvé, kdy byl v Polsku nedostatek pracovních sil. Zatímco několik miliónů Poláků odešlo za prací na Západ, hlavně do Velké Británie a Německa, do Polska přišlo za prací „místo nich“ na dva milióny Ukrajinců. A po začátku války další dva milióny ukrajinských žen a dětí prchajících před ruskou agresí. 

S trochou nadsázky se tak dnešní Polsko začíná podobat Polsku meziválečnému, které bylo směsicí Poláků a Ukrajinců (a také Židů, Bělorusů, Litevců, Němců a dalších národností).

Lze jen doufat, že z mnoha krvavých kapitol společných dějin posledního století si Poláci a Ukrajinci vezmou do budoucna ponaučení. A na východě Evropy vytvoří vzájemně se obohacující společenství, jež dokáže po ruské agresi vrátit celé oblasti bezpečí, stabilitu, klid a prosperitu.

Autor je evropským editorem Deníku a doktorandem historie na FF UJEP v Ústí nad Labem