‚Furt něco měnit…‘ Vzpomínky Madeleine Albright

V dětství nosila květiny Masarykovi a Benešovi. O několik let později dávaly politické elity květiny jí. Pod tíhou okolností se musela mnohokrát stěhovat, cesta ze Smíchova do Bílého domu byla klikatá. „Neměla jsem normální život. Vyrostla jsem tak, že jsem byla zvyklá furt něco měnit, to pro mě bylo úplně normální. Proto jsem člověk, který si tak lehce udělá známé – opravdu si na věci zvyknu lehce a rychle. A já myslím, že to je to pro všechny ty bláznivé věci, co jsem dělala předtím, než mi bylo jedenáct,“ vzpomínala Madeleine Albright v rozhovoru pro Paměť národa.

Dívat se, co se stalo po bombách

Madeleine Albright (roz. Marie Jana Korbelová) se narodila 15. května 1937 v Praze. Rodina tou dobou bydlela v Bělehradě, hlavním městě tehdejšího Jugoslávského království, kde otec Josef Korbel (narozen 1909) působil na diplomatické pozici tiskového atašé. „Moje maminka [Anna, nar. 1910] chtěla, abych se narodila v Praze, tak jsem se narodila tam, a pak jsme jeli zpátky. Bylo mi pár měsíců a byli jsme v Bělehradě.“ V Jugoslávii Madeleine strávila první dva roky života. 

Roku 1939 se s rodiči vrátila zpět do Prahy, kde otec nadále působil v diplomatických službách. Téhož roku následovalo další stěhování. „Když se československá vláda přestěhovala do Londýna, tak jsme tam taky jeli. […] Pro rodiče to muselo být hrozně těžké. Utekli přes Řecko do Anglie, a nechali celou rodinu v Československu.“ Zprvu bydleli v Londýně. „[Otec] pracoval pro BBC, dělal rozhlas do Československa v čase války. Pracoval pro Masaryka a prezidenta Beneše. […] Každou noc začal ten rozhlas notami z Beethovenovy páté symfonie. To je takový kód pro ‚victory‘, vyhrajeme.“ Josef Korbel a Jan Masaryk si údajně byli velice blízcí. „Otec ho znal dobře a Masaryk znal moc dobře jeho.“

Jak vypadal život v Londýně na pozadí druhé světové války? „Bydleli jsme na několika místech, nakonec v činžáku na Notting Hill Gate. Teď si každý myslí, že je to hrozně elegantní, ale v čase války to tak elegantní nebylo. Byli tam i jiní cizinci, každou noc jsme spali ve sklepě. Byla tam hrozně zelená barva. A můj otec – na to si pamatuju – říkal: ,Je to divné. V tom sklepě je teplá voda a plyn. Kdyby najednou spadla bomba, tak jsme všichni mrtví.“ Bombardování nebylo dle vzpomínek ničím výjimečným. „Jednou, když jsme vyšli, tak nedaleko od nás, na stejné ulici, spadla bomba na barák. Ale pravda je, že jsem si zvykla dívat se na to, co se stalo po bombách. Okolo Londýna, i když jsem byla malá, tak si pamatuju, že na plno věcí opravdu ty bomby spadly.“ 

I kvůli bezpečnosti se rodina později přestěhovala do rodinného domu ve městě Walton-on-Thames jihozápadně od Londýna. „V Anglii vymysleli takové obrovské železné stoly, které člověk mohl mít v domě, a řekli, že kdyby bomba spadla na dům a člověk byl pod tím stolem, že by se nic nestalo. Tak jsme měli takový stůl u nás v tom domečku, tam jsme spali a já jsem si okolo toho stolu hrála.“

Květiny pro Masaryka, půl párku pro Tita

Otec po celé válečné období úzce spolupracoval s československou exilovou vládou, Madeleine se proto odmalička vídávala s Edvardem Benešem. „Hezky se usmíval a byl na mě moc milý. […] Moji rodiče si moc vážili, co dělá vláda, Beneš, Masaryk a všichni ti lidi okolo. Neslyšela jsem o věcech jako Lidice a tak dále, protože jsem byla malá holčička, ale bydlela jsem v docela hezkém domě a vždycky tam byli nějací Češi.“ Ze sousedů ve Walton-on-Thames zmiňme například Prokopa Drtinu, poválečného ministra spravedlnosti, kterého komunisté ve vykonstruovaném procesu v padesátých letech odsoudili k patnácti letům vězení. 

Na anglickém venkově se rodina dočkala konce války. „Pamatuju si, když přijeli Američani. Byla velká paráda a byl tam Beneš. Taky si pamatuju, jak ti lidi vypadali.“ Následoval návrat do Prahy. „Když jsme jeli zpátky, v tom roce čtyřicet pět, tak mi bylo osm let. […] Můj otec se vrátil s prezidentem Benešem v květnu a já s maminkou a malou sestrou až o pár týdnů později.“ V Praze rodina bydlela na Hradčanském náměstí. Otec nadále pracoval pro ministerstvo zahraničí a každé ráno cestou do práce doprovázel Madeleine do školy.

Z poválečné Prahy se Korbelovi opětovně přestěhovali do Bělehradu, kde Madeleine strávila následující dva roky. „Rodiče nechtěli, abych chodila do školy s komunisty, tak jsem měla guvernantku a učila jsem se doma.“ Většinu času trávila na ambasádě, „tam bylo pár takových diplomatických dětí, ale jinak jsem neměla žádné přátele.“ Díky otcově povolání se nadále vídávala s politickými elitami té doby. „Když jsme bydleli v Jugoslávii, já jsem byla ta malá holčička, která chodí na letiště, aby dávala někomu kytky. Nosila jsem slovenský kroj a dávala jsem kytky.“

„Taky jsem dávala kytky Titovi. Moje maminka vždycky, když měli nějakou velkou recepci na ambasádě, tak měla potom ráda něco neformálního. Pozvala lidi, aby přišli do rezidence, aby jim tam dala párky. A když pozvala Tita, tak jeho lidi řekli: ,To nemůžete, to on nemůže takhle jíst.‘ A tak moje maminka odkousla kousek párku a dala mu druhou polovinu, aby jedl stejný párek jako ona.“

Na rybách s diplomatem

Roku 1947 desetiletá Madeleine vycestovala z Jugoslávie na studia do Švýcarska. „To bylo úplně necharakteristické od mých rodičů. Nerozumím tomu moc dobře. […] Nenáviděla jsem tu školu ze začátku, ale pak se mi moc líbila a mluvím – musím říct – bezvadně francouzsky. Ale bylo to divné.“

Nedlouho poté společenskopolitické změny rodinu přinutily k další emigraci. „V květnu v čtyřicátým osmým moji rodiče přijeli do Švýcarska říct, že už se do Československa nevrátíme. Že můj otec dostal novou práci, že jede do Indie.“ Já jsem v té době měla malého bratra, jeli jsme do Anglie a tam jsme zůstali do té doby, než jsme přijeli do Ameriky.“ Stalo se tak v listopadu 1948. Tehdy jedenáctiletá Madeleine – donucena okolnostmi – ovládala čtyři jazyky a po Československu, Jugoslávii, Anglii a Švýcarsku se Spojené státy staly jejím dalším, tentokrát skutečně trvalým domovem. I tyto zkušenosti pak nadále formovaly její úspěchy. „Já jsem neměla normální život. Byla jsem zvyklá furt něco měnit.“ Jak s odstupem času přemýšlí nad únorovým pučem? „Myslím, že na to komunisti mysleli docela dlouho.“

„Člověk může říct, že Beneš neměl akceptovat ty rezignace, je ale lehký sedět v Americe a říkat, co se má dělat nebo nemá. Pravdou ale je, že to, co se stalo v Československu ve čtyřicátým osmým, je moc smutné a byli ti, kteří opravdu Československo zradili a člověk nikdy dobře neporozumí proč a jak.“

V USA zpočátku bydlela matka Anna se svými třemi dětmi na Long Islandu ve státě New York. Poté, co do zámoří roku 1949 přicestoval z Indie otec Josef, se rodina usadila v Coloradu. V Denveru otec působil jako profesor na tamní univerzitě, matka pracovala jako školní sekretářka. Dle vyprávění nešlo o dobře placené pozice, a začátky v USA tak nebyly snadné. 

V odlišném kulturním prostředí navíc mnohdy docházelo k poněkud bizarním situacím. „Vždycky jsem chtěla být taková obyčejná Američanka. Ale měla jsem maminku, která byla trošku cvok [smích]. Například četla z dlaně jednoho pána, který seděl na nějakém shromáždění se svou ženou. A ona četla a řekla: ,Vy budete mít všemožných přítelkyň!‘ Řekla to, co vidí. Nebo se podívala na moji [dlaň] a řekla: ,Ty budeš mít tři syny.‘ A já mám tři dcery. Takže to neuměla, ale dělala z toho ‚něco…‘ Ale všichni ji měli hrozně rádi, protože měla ráda lidi v domě, přišli k nám, vařila knedlíky nebo taky srbské věci.“ 

I otec se s mezikulturním dialogem vypořádával po svém. „Například chtěl bejt obyčejnej člověk a v Coloradu to znamenalo chodit na ryby. Tak jsme každý víkend jeli do hor. A můj otec byl vždycky ustrojenej s kravatou a vypadal jako diplomat, když chodil na rybaření. Bylo to opravdu bláznivé s těmihle rodiči. Když já jsem jenom chtěla bejt obyčejná holčička Američanka. Ale jim se v Denveru moc líbilo a lidi je měli hrozně rádi.“

Dvě ženský „secretary of state“

Navzdory rozpačitým začátkům nutno dodat, že otci se v USA podařilo dosáhnout značného uznání. „V Denveru ho znali moc dobře, protože tam učil, a když lidi chtěli vědět, co se děje v komunismu, tak on byl vždycky v novinách a tak dále. […] Otec byl opravdu báječnej učitel.“ Na jeho počest nese jméno Josef Korbel School of International Studies – vysoká škola sídlící v kampusu Denverské univerzity. 

Josef Korbel zemřel v roce 1977. „Na jeho pohřbu bylo plno kytek a mezi nimi tam byla jedna taková věc, která vypadala jako piano. A já jsem se ptala maminky: ,Od koho je tohle?‘ A ona řekla: ,To je od nejoblíbenější studentky tvého otce, Condoleezzy Rice,‘ což je opravdu zajímavý, že tento československý diplomat učil dvě ženský Secretery of State [ministryně zahraničních věcí].“

Josef Korbel byl pro Madeleine odmalička vzorem. „Chtěla jsem vždycky dělat všechno, co dělal můj otec.“ V 50. letech získala stipendium na soukromou střední školu Kent Denver School. Na škole založila klub pro zahraniční politiku. „A udělala jsem sama sebe prezidentem [smích]. Vždycky jsem byla hrozně seriózní studentka. Ale byla jsem opravdu vděčná Američanka.“ Po Kent Denver School následovalo další stipendium, tentokrát na soukromou dívčí vysokou školu Wellesley College ve státě Massachusetts.

„Když jsem byla na střední škole, tak každý věděl, že jsem chudá a že bydlíme skromně. Ale ve Wellesley nikomu nevadilo, že jsem na stipendiu, to bylo úplně jiné. Moc ráda jsem tam chodila.“ Vzdělanost obou rodičů – matka studovala ve Švýcarsku, otec na Sorbonně – rezonovala s výchovou. Doma se často mluvilo o československé historii a politické filosofii.

O čem se naopak nemluvilo vůbec byla skutečnost, že nacistický holocaust má na svědomí životy mnoha příbuzných rodiny Korbelových. Kvůli tomu, že o této tragédii nevěděla, měla Madeleine dokonce později přijít o post ministryně. „Já jsem vyrostla s tím, že Československá republika byla zlatá země, která byla jiná, protože to byla demokracie. […] Perfektní místo, báječná demokracie. […] A že TGM byl Někdo.“ 

V čem například spočívalo kouzlo prvorepublikového politického prostředí? „Československá ústava byla hodně americká, ale měla něco, co my jsme neměli – byla i pro-ženská. A to – já myslím – že to byl vliv Charlotte Garrigue. Několik věcí se dělo mezi válkami, které byly moc demokratické a dobré, a moji rodiče mě o tom učili, jaká báječná země to byla,“ vzpomíná Madeleine Albright a dodává: „Vždycky byly vztahy mezi Československem a Amerikou. A já jsem toho obrázek.“

Moskva zabila komunismus

Není bez zajímavosti, že absolventskou Wellesley College se stala i pozdější kolegyně a přítelkyně Hillary Clinton. V době studií v Massachusetts se Madeleine seznámila s Josephem Medill Patterson Albrightem, svatba se konala v roce 1959. Společně vychovali tři dcery – Alice, Anne a Katie.

Po úspěšném zakončení Wellesley College (1959) si Madeleine nadále rozšiřovala vzdělání. Jejím působištěm se stala Kolumbijská univerzita na newyorském Manhattanu, kde získala magisterský a posléze i doktorský titul. Ve své disertační práci se věnovala roli tisku během pražského jara. „Jirka Dienstbier, když byla invaze, tak on byl v rádiu a pak ho poslali do Ameriky, aby se mu nic nestalo. Stali jsme z nás dobří známí a on mi pomáhal vysvětlovat, co vlastně čtu v těch novinách, kdo byl kdo […], abych rozuměla tomu, co se vlastně děje. Na tom jsem pracovala dlouho a z toho mám Ph.D.“ Coby odborník na dané historické období považuje srpnovou invazi z pohledu Sovětského svazu za kontraproduktivní.

Ještě během studií začala Madeleine jezdívat do Československa. Nejprve jako turista. „Viděla jsem se s přítelkyní mých rodičů, která mi řekla něco, co jsem vůbec nevěděla: že můj otec byl trestanej za to, že odjel, a že měl bejt zavřenej a zabitej. To bylo poprvé, co jsem něco takového slyšela.“ Z obavy o vlastní bezpečnost se pak do rodné země vracela pod záštitou vládní informační agentury USIA. „Americká vláda měla takový program, kdy posílali americký politology do všelijakých zemí mluvit o tom, jak funguje demokratický systém. […] To, co bylo úplně bláznivý – toto nedělali normální lidi – tak když jsem cestovala po východní Evropě, tak jsem vždycky šla do komunistických muzeí. Abych se dívala na to, jak každá země ukazovala, jak se stala komunistickou. A pravda je, že tam byly fotografie, které asi nebyly pravé. Ale já jsem se opravdu učila o komunismu. Jak se to stalo a proč.“

V 60. a 70. letech na Kolumbijské univerzitě působil Zbigniew Brzezinski, pozdější poradce prezidentů Jimmyho Cartera a Baracka Obamy, který – shodou okolností – pocházel rovněž z rodiny středoevropských diplomatů. „A on se pak rozhodl, že pro něj můžu pracovat.“ Ve svých devětatřiceti letech roku 1976 tak začala Madeleine Albright působit v Kongresu Spojených států amerických se sídlem ve washingtonském Kapitolu.

Pomoz studentům, to oni tohle udělali

Ačkoliv Madeleine zavítala do komunistického Československa mnohokrát, skutečnou vzájemnost odstartoval až listopadový převrat. 

„ Bylo to něco vzácnýho, emocionálně fantastický. A bylo zajímavé potom myslet na to, jak se to vlastně stalo a co se stalo. Co ti studenti opravdu udělali, jak to bylo těžké.“ 

Sametové vzpomínky pokračují: „Najednou jsme měli prezidenta v Československu, o kterém si každý myslel, tohle je opravdu jeden z nejfantastičtějších demokratů, opravdu ohromná osoba. Lidi se do něj úplně zamilovali. Havel byl opravdu někdo. Já jsem byla najednou tak pyšná, hrdá, že tenhle člověk je ze země, kde já jsem se narodila.“ 

Přelom roku s sebou krom radosti a úlevy přinášel i nové výzvy. Připomeňme, že počátkem prosince 1989 stále seděl na Hradě – již patnáctým rokem – Gustáv Husák. Oproti tomu Václav Havel ještě v květnu téhož roku seděl na Pankráci. Madeleine Albright, která tou dobou působila v Národním demokratickém institutu, bezprostředně po listopadových událostech kontaktovala svého kolegu a přítele Jiřího Dienstbiera. „Já jsem ho zavolala a řekla: ,Co můžu udělat, abych pomohla?‘ A on řekl: ,Pomoz studentům, oni jsou ti, kteří tohle udělali.‘“

V lednu 1990 Madeleine přijela do Prahy s nabídkou vzájemné spolupráce. „Večer mě Jirka [Dienstbier] pozval do divadla na Audienci. Pak jsem šla do jeho kanceláře a to bylo úplně bláznivý – pamatovala jsem si, jak mě tam můj otec bral, když Jan Masaryk byl ministrem. Ve stejné kanceláři, kam jsem chodila, když mi bylo osm, tak jsem najednou seděla s Jirkou Dienstbierem.“ Tentýž večer se Madeleine seznámila s Václavem Havlem.

„Šli jsme na Hrad a Havel tam byl v džínách a svetru, bylo to hezké. […] A on řekl: ,Já vím, kdo vy jste, vy jste paní Fulbright.‘ A já jsem řekla: ,Ne, já jsem paní Albright!‘“

„Pak jsme mluvili a řekla jsem, že bychom moc chtěli pomoct, co bychom mohli udělat? A on řekl: ,My potřebujeme nový volební zákon.‘ ,No s tím můžeme pomoct, rádi se s vámi budeme bavit.‘ A on pak řekl: ,Vy jste pracovala pro prezidenta Cartera a rozumíte, jak prezidentská kancelář má bejt organizovaná.‘ A já jsem říkala: ,Jo, rozumím tomu, protože jsem pracovala v Bílém domě.‘ ,Prosím vás, jděte teď s mýma poradcema a vysvětlete jim, jak to vlastně všechno funguje.‘ Sněžilo – na tohle si budu vždycky pamatovat – a já jsem byla v hotelu blízko parlamentu na Václaváku. Šla jsem pěšky po Karlovým mostě a najednou jsem si myslela: 

Řeknu ti do ucha, co chce Clinton dělat

Václav Havel návštěvu opětoval hned následující měsíc v únoru 1990. „Pomáhala jsem s tím. Měli jsme večeři na československý ambasádě s [tehdejší velvyslankyní] Ritou Klímovou. Bylo to zorganizované, já jsem pracovala pro senátory, tak jsem věděla, jak organizovat setkání s lidmi, jaké otázky se budou klást a tak dále.“ 21. února přednesl Havel svůj slavný projev v americkém Kongresu. „Nevím, jestli si to pamatujete, ale Havel se nikdy nechtěl dívat do očí. Když byl v televizi, tak se nedíval na lidi. Věděla jsem, že bude v televizi a že se musí dívat do kamery. A on řekl: ,Já to nedělám, protože když jsem byl v žaláři, tak se člověk nedívá do očí. Tam se člověk naučí, aby to nikdy nedělal.“

K první oficiální Havlově návštěvě USA se vážou i odlehčenější vzpomínky. „Chodili jsme po městech a byli jsme i v NASA, naší space agency, a já jsem byla ta, která všechno překládala. A Havel mě řekl: ,Zeptejte se, jestli někdy vidí mimozemšťany.‘ A já jsem se rozhodla: ,Na tohle se nemůžu zeptat, budou si myslet, že on je blázen [smích]. Tak jsem to nepřeložila.“

Roku 1993 byla Madeleine Albright jmenována velvyslankyní Spojených států amerických při OSN, stalo se tak krátce po převzetí prezidentského úřadu Billem Clintonem. V následujícím roce z pozice velvyslankyně doprovázela Billa Clintona na jeho první oficiální návštěvě České republiky. „Clinton byl v Bruselu a bylo zařízeno, že pak přijede do Prahy. […] Lidi, kteří připravovali cestu pro Clintona, řekli, že on nechce dělat nic takového jako chodit do jazz clubu, protože mu právě umřela maminka, tak že to by nechtěl dělat. Já jsem byla trochu překvapená a říkala jsem: ,Pojedu do Bruselu, abych s ním pak přijela do Prahy, a zeptám se ho sama,‘ protože Havel mu chtěl dát saxofon. A když jsem mluvila s Havlem, tak jsem řekla: ,Až sejdeme z toho letadla a ty mě dáš pusu, tak já ti řeknu do ucha, co Clinton chce dělat.‘ Zeptala jsem se Clintona, jestli chce jít do jazz klubu, a on řekl: ,Ano, ovšemže jo.‘ Tak když jsme sešli, tak jsem to řekla Havlovi.“

„Když jsme potom ten večer šli do Reduty, dali Clintonovi novej saxofon a to bylo něco fantastickýho. Každému se to líbilo.“

Mysleli si, že lžu

K pražskému setkání 1994 se váže přinejmenším jedna další historka. „Jedna věc byla hrozně legrační: Když Havel předělal prezidentskou kancelář, měl tam všelijaké portréty a jeden obraz, na kterém byly dvě nahý ženský. A Clinton mu řekl: ,Co si myslíte, že by se stalo, kdybych já dal takovou věc do mojí kanceláře?‘ [smích] To byly takové momenty, které byly zázračný. Chodit po Praze s Havlem a Clintonem…“

Spolupráce přerostla v přátelství, Madeleine mluví o Václavu Havlovi pokaždé s neskrývaným obdivem. „Když jsem byla v Praze v devadesátým šestým s Hillary [Clinton], jak jsme mluvili o politice a demokracii, tak to byly takové momenty, kdy jsem si myslela: ,Být přítelkyně někoho, kterej byl pořádnej demokrat, který myslel na to, co se děje s lidma, psal báječně – jak se tohle mohlo stát, že tahle česká holčička se najednou se zná s tímhle prezidentem?‘“

Zmiňme ještě jeden vzájemný moment z poslední cesty Madeleine Albright v oficiální funkci. „Jezdili jsme po všelijakých malých městech a najednou jsme byli zpátky v Praze. A to byl moment, když prezident Havel řekl, že by chtěl, abych já byla prezidentkou po něm. A já jsem si najednou myslela, že je to fantastický, ale nemůžu bejt. Řekla jsem: ,Já jsem Američanka.‘“

Roku 1997 Bill Clinton nominoval Madeleine na pozici ministryně zahraničních věcí USA. Teprve v tomto období se dozvěděla o tragické minulosti své rodiny. „Když já jsem byla jmenována Secretary of State, tak jsem dostala dopis od někoho z Československa, kde všechna fakta byly správný – že maminka bydlela v Kostelci nad Orlicí, že tatínek byl z Kyšperka [dnešního Letohradu], kdy se narodili a tak dále. A v tom dopise bylo napsáno, že to byla židovská rodina. […] To je jedna věc, zjistit, že je člověk židovskej. Druhá věc je, kolik lidí umřelo v koncentračním táboře. […] Zjistili jsme, že asi 26 lidí z mojí rodiny zahynulo během holocaustu. Asi před pěti lety jsme jeli do Terezína a tam jsme dali takový monument.“

Veřejnost údajně celou ,aféru‘ nesla nelibě, a Madeleine tak krátce po převzetí úřadu zvažovala rezignaci. „Lidi si mysleli, že já musím bejt hrozně blbá, že jsem o tom nevěděla. Anebo že lžu. Ale Clinton mi řekl: ,Já vím, že jsi nelhala‘ a že nemám rezignovat.“ Proč rodiče – kteří tak často mluvili o historii Československa – nemluvili o historii vlastní rodiny? To se Madeleine nikdy pořádně nedozvěděla. 

Lidi jedí ze stromů a najednou máme večeři s vínem

V čele ministerstva bylo zapotřebí vyrovnat se – krom těch osobních záležitostí – s celou řadou mezinárodních dilemat. Zmiňme teroristické útoky v Nairobi a Dar-es-Salaamu: „Hrozně ráda jsem byla sekretářkou [z ang. secretary, tj. ministryně], ale byl jeden den, kdy jsem to ráda neměla. To bylo 7. srpna 1998, když naše ambasády, Keňa a Tanzanie, byly bombardovány a plno lidí tam umřelo. Já jsem furt myslela na to, co se to vlastně stalo, proč se to stalo. Udělali jsme něco, kde jsme nedávali dost pozor? Musela jsem udělat plno věcí, abychom udělali nějakou záchranu pro ty lidi.“ 

Funkce dále vyžadovala nést zodpovědnost za bolestná rozhodnutí. „V Kosovu posílali lidi zase do koncentráku, hrozné věci… A příšerný vůči ženským. My jsme mysleli na to, co můžeme udělat. Furt jsme dělali diplomatické věci, jak dlouho jsme mohli. A nakonec jsme museli bombardovat.“ Shodou okolností necelých čtrnáct dní před zahájením leteckého útoku Severoatlantické aliance na Jugoslávii vstoupila do NATO Česká republika – společně s Maďarskem a Polskem jako první země východního bloku. Přičemž na vstupu ČR do NATO měla velký podíl právě Madeleine Albright. „Jsem moc ráda, že jsem mohla být ta, která pozvala a pak i přijímala zemi, kde jsem se narodila.“

V roce 2000 Madeleine navštívila v Pchjongjangu tehdejšího severokorejského vůdce Kim Čong-ila. „Tam jsme měli několik setkání a musím říct, že byl chytrej. A pak, co bylo zajímavé, když jsem tam letěla letadlem, tak jsem se dívala na obrazy toho, jak lidi nemají co jíst, jí něco ze stromů a nemají žádné jídlo. A najednou máme takovou večeři s vínem a všelijakýma věcma! Kim Čong-il měl svého člověka, který překládal, a zeptal se mě, v čem je jeho překladatel lepší nebo horší než ten od prezidenta Jižní Koreje.“ Jak dle receptu Madeleine Albright vytvářet diplomatické vztahy na tenkém ledě totality? „Řekla jsem tohle: ,Když jsem byla v Jižní Koreji, tak prezident Kim Dae-jung měl nejlepší ženskou překladatelku, kterou jsem v životě slyšela. Ale váš překladatel je taky moc dobrej.‘ A pak tahle ženská [Kang Kyung-wha] – teď právě skončila – se stala zahraniční ministryní Jižní Koreje. Takže nikdy nevíte, co se stane s lidmi. Ale bylo to úplně bláznivé, ta cesta.“ 

Zároveň přiznává, že – nejen v KLDR – měla při výkonu svého povolání mnohdy strach. „Jela jsem do Somálska, do Mogadišo, a letěli jsme tam ozbrojenou helikoptérou a toho jsem se bála, to musím říct. […] Pravda je, že jsem vždycky byla obklopena lidmi, kteří na mě dávali pozor. Ale dělali jsme i nějaké věci, které dělaly jiné lidi nervózními.“

Věci se změnily

Navzdory mnoha těžkým momentům Madeleine na léta v úřadě vzpomínala ráda . „Byla to moc zajímavá doba. Byl konec Sovětského svazu, viděli jsme něco jinýho než to, co se dělo v čase studený války. Dělali jsme to, co jsme mohli, aby lidi, domácí lidi, rozuměli tomu, proč musíme pracovat s jinými zeměmi, a já jsem byla moc hrdá na to, že pracuju pro prezidenta jako Clinton, kterej tomu rozuměl a furt chtěl stavět mosty vůči 21. století. Myslel na to, co se vlastně stane a jaké jsme měli šance v těch posledních letech, devadesátých. A já vždycky říkám: ,Já jsem byla poslední zahraniční ministryně 20. století a první 21.‘ Problém je, že jsem to začínala říkat několik měsíců po tom, co on mě jmenoval, což bylo opravdu bláznivý. Jak jsem mohla vědět, že tam budu celé ty čtyři roky? Ale byla jsem tam. A měla jsem takovou šanci myslet na to, co se může stát v tom 21. století.“ Ministerský mandát jí vypršel v lednu 2001. Kormidla se ujali republikáni v čele s Georgem Bushem.

„Když jsem byla Secretary of State, tak jsem jezdila v autě, které bylo obklopené [ochrankou]. A pak najednou to všechno skončilo a já jsem musela jít ven sama. Bylo to, jako kdybych byla nahá, hrozně divné. Mojí přátelé pak byli lidé, kteří řídili taxíky.“

Nové tisíciletí otevřelo nové otázky. „Věci se změnily. Když byl Usáma bin Ládin v Africe a pak jel do Afghánistánu, já jsem byla Secretary, tak jsme přemýšleli, co udělat. Nemohli jsme ho najít. Nemohli jsme nic dělat, protože, když jsme ho našli, tak byl v táborech s ženami a dětmi. A když jsem odešla z administrace a Bush byl prezidentem, tak jsme je varovali s tím, co se může stát. Pak najednou sedím doma a ráno jedenáctýho vidím ty letadla, které letí na World Trade Center. Nikdo tomu nevěřil, co se vlastně stalo. […] Byla to hrůza. Opravdu to úplně změnilo přemýšlení Američanů o terorismu a extrémismu. Na ten den si úplně pamatuju. A když se člověk dívá, co se děje v Afghánistánu, ten terorismus je něco, na co všichni musíte dávat pozor. Vy taky, taky jste měli exploze a tak dále.“

A jaké byly vyhlídky v roce 2021 po dalších dvaceti letech? „Extrémistický partie jsou v plno místech. To, co je zajímavé, je, co se najednou děje na Slovensku. Teď mají pořádnou vládu a prezidentku a myslí na to, co se má stát a aby odstranili korupci. Je to zajímavé, že se Češi můžou něco naučit. […] Oni jsou ta země, která má důvod bejt hrdá na to, co tam dělaj. […] Je to moc dobrej příklad, jak se země má chovat. A co se děje v Česku… Lidi se mě furt na to ptají a já na to myslím. Musím říct, že tomu nerozumím. Nějaké věci mě trápí moc, ale nerozumím tomu.“

Madeleine Albright odešla 23. března 2022 ve dnech, kdy se věci znovu změnily a svět čelí novému konfliktu. 

Ani nevím, co je ve mně americké, a co české

Vzpomínkami na pozadí klíčových událostí 20. století rezonuje celá řada myšlenek a úvah. Jejich závěrečná mozaika nám alespoň částečně umožňuje podívat se na svět optikou Madeleine Albright: „Vždycky dávám pozor na to, co si myslím o lidech, které jsem neznala, a kteří dělali věci, které se mi moc nelíbí. Musím myslet na to, co bylo okolo nich, když ty věci dělali. To, co je opravdu důležité, je mluvit s lidmi, se kterými člověk nesouhlasí. Vědět, proč si myslí to, co si myslí, a ne se jenom hádat. Je hrozně těžké soudit, co si člověk myslí o tom, jak padly nějaké rozhodnutí v dané době, a opravdu rozumět, co lidi věděli, kdy a proč to udělali.“

„Mám tady knihovnu a vidím knížku – Švejka. To je taková věc, kdy lidi říkají, že Češi nebojují. Ale já myslím, že to není spravedlivé. Je těžké myslet si, kdo by dělal co, a kdy. A já si myslím, že člověk musí mluvit proti něčemu, když se hrozné věci stanou, a ne si myslet, že to tak nějak bude. Nejsem pesimistická ani skeptická, tak ani nevím, co je ve mně americké, a co české. Vždycky ale říkám, že jsem vděčná Američanka. A vždycky jsem hrdá na to, že jsem se narodila jako Češka. Jsem moc hrdá, že jsem se narodila v takovéhle zemi.“