V neděli 14. listopadu v 17:30 vysílá ČT 2 v premiéře čtvrtý díl nové dokumentární série Paměti národa a České televize. Věnovali jsme ji obětem šoa z českých zemí - a především posledním žijícím svědkům.
Cyklus osmi půlhodinových dokumentárních filmů tvůrců Adama Drdy a Viktora Portela zachycuje šoa v podmínkách někdejšího Československa. Opírá se o unikátní výpovědi přeživších, československých občanů židovské národnosti, kteří se stali obětmi nacistické násilné antisemitské politiky, oběťmi „konečného řešení židovské otázky“. Všechna svědectví jsou součástí sbírky Paměť národa.
„Když jsme před lety začali v Čechách, na Moravě, na Slovensku a v Izraeli zaznamenávat na kamery výpovědi přeživších, chovali jsme nepatrnou naději, že jednou z těch desítek rozhovorů vytvoříme dokumentární film, který nebude zachycovat ´pouze´ jednotlivé osobní historie, ale pokusí se postihnout v co nejširší míře příběh českých a moravských Židů v letech 1938-1945,“ říká dokumentarista Adam Drda.
„Film, přesněji řečeno filmy, jsme dokončili letos, v roce významných osmdesátých výročí: v září 1941 vstoupilo v platnost policejní nařízení, podle něhož se Židé na území protektorátu nesměli ukázat na veřejnosti bez žluté hvězdy; v říjnu 1941 začaly odjíždět mnohatisícové transporty do ghetta v Lodži; 24. listopadu 1941 odjel první transport (tzv. komando výstavby) do Terezína. Na počátku následujícího roku zamířily transporty z terezínského ghetta „na východ“ – naprostá většina deportovaných se nevrátila.“
Jednotlivé dokumenty vysílá ČT2 každou neděli o půl šesté večer. Poté jsou k dispozici na internetu. Čtvrtý díl má název Rodinný tábor a velké vraždy. Vzpomínají v něm například Toman Brod a Dita Krausová (narozeni 1929) nebo Evelina Merová (1930).
Co předcházelo
Na internetových stránkách České televize můžete vidět již odvysílané části dokumentárního cyklu Příběhy 20. století.
II. Z domovů do ghett (1941-1942)
III. Ghetto Theresienstadt a transporty na Východ (1941-1943)
Pár slov k obsahu 4. části: Familienlager v Auschwitz-Birkenau
Během jediné noci z 8. na 9. března 1944 zavraždili nacisté v Osvětimi-Birkenau 3 792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. terezínského rodinného tábora. Byla to zřejmě největší masová vražda československých občanů v dějinách. Přesto není této tragédii dosud věnována patřičná pozornost a nedostala se do všeobecného povědomí.
Tzv. rodinný tábor zřídili Němci v září 1943, kdy z terezínského ghetta ve dvou velkých transportech deportovali do Birkenau 5007 lidí, pocházejících většinou z protektorátu Čechy a Morava. Jejich příjezd do vyhlazovacího centra se vymykal tamním zvyklostem. Neprošli tzv. selekcí, při níž obvykle po příjezdu vlaků důstojníci SS rozhodovali, kdo vzápětí zemře v plynové komoře a kdo se ještě hodí k práci (děti a staré lidi posílali na smrt automaticky). Nikomu nebyly ostříhány vlasy, všichni bez ohledu na věk putovali do lágrového úseku BIIb. Ženy a muži bydleli v oddělených barácích, ale přes den se směli stýkat, děti pobývaly v dětském bloku pod dohledem vychovatelů. Terezínští Židé v rodinném táboře živořili mezi dráty nabitými elektřinou na dohled od krematorií, umírali v důsledku nemocí, hladu, zimy a vyčerpání, prozatím je však nacisté nezabíjeli cíleně.
V prosinci 1943 odjely z Terezína do Birkenau další dva transporty: většinu z pěti tisíc deportovaných tvořili opět Židé z českých zemí, i oni skončili v rodinném táboře za stejných podmínek jako jejich předchůdci. Starší osvětimští vězni záhy zjistili, že lidé ze zářijových transportů mají v dokumentaci předepsanou šestiměsíční karanténu a po ní Sonderbehandlung neboli „zvláštní zacházení“ - eufemismus pro vraždu. V březnu 1944 bylo naživu asi 3800 „zářijových lidí“. Nacisté je (až na pár výjimek) oddělili od ostatních, nalhali jim, že pojedou na práci, a donutili je nastoupit na náklaďáky. Auta však zamířila k plynovým komorám. Lidé, kteří šli tehdy na smrt, zpívali podle některých svědectví i českou národní hymnu.
V rodinném táboře zůstali Židé z prosincových transportů, k nimž v květnu 1944 přibylo dalších sedm a půl tisíce osob, přivezených z Terezína (Židé z protektorátu, ale podstatná část také z Německa, Rakouska a Nizozemí). Na přelomu června a července provedli Němci selekce, menší část vězňů vybrali na práci, šest a půl tisíce lidí pak zavraždili v plynu během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem. Dodnes není jasné, proč nacisté tzv. rodinný tábor zřídili, důvody zůstávají předmětem historického zkoumání. Je pravděpodobné, že věc souvisela s propagandistickými plány, se snahou maskovat vraždění Židů před světem a s chystanou návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Ze 17 500 obyvatel rodinného tábora se konce války dožilo necelých tisíc lidí.
