Zdeněk Růžička z Ivančic získal na letní olympiádě v Londýně 1948 dva bronzy, a byl tak nejúspěšnějším československým gymnastou v soutěžích jednotlivců. Připomeňme si jeho strhující sportovní i osobní příběh.
Nejlepší roky české gymnastiky jsou pryč a jedinými zástupci při japonských hrách budou David Jessen a Aneta Holasová. Jejich legendárním předchůdcem byl Zdeněk Růžička, který bohužel zemřel letos 18. dubna, pět dní po svých 96. narozeninách. Jeho vyprávění zachytila Paměť národa loni v létě.
Tělocvična vlastníma rukama
Nacisté zrušili Sokol v roce 1941, v Tetčicích u Brna na to místní sokolové reagovali vznikem tajné tělocvičny. Cvičil v ní mládenec, který se v roce 1948 stal na olympiádě dvojnásobným medailistou v gymnastice. Pocházel z proslulé sokolské rodiny - byl to právě Zdeněk Růžička.
„Když Němci zavřeli Sokol, řekli jsme si s mým kamarádem Daliborem Veverkou, že to tak nenecháme. Udělali jsme si v naší cihelně ve staré strojovně tělocvičnu.“
Zdeňkovi Růžičkovi bylo tehdy bylo šestnáct let. „Dalo to spoustu práce, protože všechny základy, co byly pod stroji, jsme museli vytlačit heverem. Nakonec jsme tam měli v patřičné výšce kruhy, bradla jsme měli a venku hrazdu. Koupili jsme si koně našíř, měli jsme ho v domě a nosili si ho do kuchyně. Vydrželi jsme takhle cvičit s trenérem Milošem Chytilem až do osvobození.“
Kruhy v cihelně se osvědčily. Právě na nich získal Zdeněk v roce 1948 na olympiádě v Londýně pro Československo bronzovou medaili. Další medaili ze stejného kovu přidal v prostných.
Do Sokola od čtyř let
Zdeněk se narodil v Ivančicích 15. dubna 1925 jako třetí dítě do rodiny Viléma Růžičky. Měl ještě bratra a sestru, byli starší o čtyři a tři roky. Otci patřily dvě živnosti. Továrna na betonová koryta, skruže a další cementové zboží v Tetčicích a kruhová cihelna opět v Tetčicích, rodina se sem přestěhovala v roce 1935. Zdeněk chodil do Sokola už od čtyř let, za ruku ho tam vodil osmiletý bratr. Cvičitele dělal jejich strýc Hynek Růžička.
V roce 1938 je potkala velká tragédie, maminka zemřela po otravě jedovatými houbami. Otec si vzal domů hospodyni a s domácností pomáhala i Zdeňkova starší sestra.
Další pohromy přinesla válka. Strýc Růžička během ní přišel o syna Hynka, Němci ho popravili za odboj. „Druhý syn Jaromír byl čtyři roky zavřený v koncentrácích, ale přežil a vrátil se domů,“ vypráví pamětník. „V roce 1976 ale jel jako učitel s žáky gymnázia do Krkonoš, postavil se k Obřímu dolu, aby tam někdo nesjel na lyžích, a sám tam spadl a zabil se.“
Bratra nacisté totálně nasadili na práci v Německu
Během války nacisté zastřelili Zdeňkova učitele Emila Šindelku. Pamětník chodil do roku 1942 na obchodní akademii v Brně. Fotbal nebo házenou s ním hrával otec jako učitel pozdějších slavných basketbalistů bratrů Bobrovských. „Trénoval mě taky Gustav Hrubý, mistr světa v družstvech v gymnastice z roku 1938,“ dodává Zdeněk Růžička.
Jeho o čtyři roky starší bratr musel jako většina českých mužů narozených v roce 1921 na nucenou práci do Německa. „Bratr tam šel v roce 1942, na konci války utekl z rozbombardovaného Berlína, chytili ho a zavřeli v Jeně, odkud taky utekl,“ uvádí Zdeněk Růžička. „Pamatuji si, jak jsme se jeden den dívali na dlouhou cestu, která vedla k našemu domu, a najednou se na ní objevil bratr.“
Zdeněk pracoval po ukončení obchodní školy v roce 1942 ve válečné výrobě v továrně na jižní Moravě a mohl se celou válku věnovat milované gymnastice. Jeho podobně talentovaného staršího bratra však totální nasazení připravilo o tři důležité roky sportovní přípravy. Krátce po válce si nicméně vzal za ženu Věru Schulákovou, nadějnou gymnastku, která v Londýně v roce 1948 vybojovala již pod jménem Růžičková zlatou medaili v soutěži ženských gymnastických družstev. Růžičkovi tak přivezli do republiky tři olympijské medaile.
Plzeňští sokolové mu pomohli k úspěchu na olympiádě
Cesta ke dvěma bronzům započala pro Zdeňka krátce po válce, kdy se dostal do reprezentace. Po válce Růžičkovi dali s jedním zaměstnancem dohromady cihelnu a otec plánoval, že ji zdědí Zdeněk. V říjnu 1945 nastoupil do cihlářské školy do Plzně, kde v Sokole našel výbornou skupinu stejně starých gymnastů.
„V Plzni–Doubravce mě přijali příjemně a starali se o mě jak o svého,“ upozorňuje pamětník. „Parta s bratrem sokolem Tomáškem se zasloužila, že jsem byl na olympiádě v Londýně, a podařil se mi tam životní úspěch.
Před Londýnem 1948 měli reprezentanti od března do června soustředění v Tyršově domě. „Byli jsme vzrušení, že jedeme na olympiádu,“ prohlašuje Zdeněk Růžička. „Obsadil jsem tam třetí místo v prostných a na kruzích. A proč jsem nevyhrál? Protože tam byli lepší.“
V obavách před komunisty ‚uspal‘ otec cihelnu
Když Zdeněk odjížděl v osmačtyřicátém do Londýna, byla to pro jeho otce velká událost. „Řekl mi: ‚Maminka by z tebe měla radost, ale neudělej jí hanbu.‘ Taková byla naše výchova.“
Ve stejném roce 1948 převzali moc v Československu komunisté a továrnická rodina Růžičkova novou dobu prožívala s obavami. „Otec ale prozíravě odevzdal živnostenský list a cihelnu uvedl do klidu,“ říká pamětník. „V roce 1951 za mnou přišel předseda okresního národního výboru, jestli bych nedal dohromady naši rodinnou cihelnu. Od roku 1954 jsem pak dělal odborníka ve čtyřech cihelnách, třeba v Říčanech nebo v Moravském Krumlově.“
Ještě předtím však odcestoval Zdeněk na olympiádu v Helsinkách. Musel ale nejdřív přemluvit otce, aby za něj práci v cihelnách vzal. Bez velké přípravy se účastnil mistrovství republiky a skončil desátý, což bylo obdivuhodné, poněvadž kvůli zraněné noze vynechal přeskok koně nadél. Dostal tak v disciplíně známku nula. Když se uzdravil, vzali ho na soustředění před olympiádou a do Helsinek se probojoval. Medaile mu tam ovšem unikla.
Z olympiády v Melbourne cestovali měsíc lodí a vlakem
V první polovině padesátých let Zdeněk se šéfováním v cihelnách skončil. „Dávali tam na práci moje kamarády sedláky, ze kterých se teď stali kulaci. Nechtěl jsem jim poroučet a odešel jsem do Prahy do vojenského sportovního střediska,“ poznamenává Zdeněk Růžička.
Olympijského hattricku dosáhl ve 31 letech na hrách v australském Melbourne. „Na mou třetí olympiádu jsme letěli speciálním letadlem pro sto lidí, ale zpátky jsme jeli celý měsíc sovětskou lodí Gruzie a vlakem,“ prozrazuje Zdeněk Růžička. „Měli jsme letět domů letadlem, ale v Maďarsku vypuklo před olympiádou protikomunistické povstání. Když olympiáda skončila, udělala naše výprava gentlemanské gesto a nechala letadlo Maďarům. Sportovci přemluvili pilota, aby přistál ve Vídni, a kdo chtěl, tak tam mohl zůstat.“
Australská olympiáda skončila 8. prosince a československá výprava místo letadlem cestovala domů lodí po moři. „Tři týdny do Vladivostoku a týden do Moskvy vlakem,“ upozorňuje pamětník. „Bylo před Vánoci a chtěli jsme domů, ale nedalo se to stihnout. Jen Ferovi Danišovi z našeho gymnastického družstva zaplatili cestu letadlem z Japonska, protože se mu doma narodilo dítě.“
Zákaz nezákaz, u protinožců s emigranty vesele zpívali
Ještě v Austrálii dostali reprezentanti od vedení výpravy příkaz, aby se nestýkali s lidmi, kteří utekli do Austrálie po komunistickém převratu v roce 1948. „V Melbourne byla spousta emigrantů, měli jsme zakázáno s nimi mluvit a chodit za nimi, jenomže zakázané ovoce nejvíc chutná,“ podotýká pamětník. „Gustav Hrubý dělal na olympiádě rozhodčího, v naší partě s ním byli i další kluci z Moravy, uměli jsme slovácké písničky. A přijela pro nás rodina českých emigrantů, prožili jsme u nich večer, zpívali jsme a všechno nám prošlo.“
Problém však nastal při odjezdu do Československa. „Svolali nás v noci a museli narychlo nastupovat do sovětské lodi Gruzie, čeští emigranti nám ale stejně na rozloučenou přivezli dárky – čokoládu, cigarety, látky,“ vzpomíná Zdeněk Růžička.
„Z lodi se nesmělo, hlídal ji nějaký Rus. Řekl jsem si: Jsem tady nejstarší, Rusa jsem odstrčil a utekl z lodi k emigrantům. Zpátky jsem šel celý obtěžkaný dárky, Rus se v nich chtěl vrtat, ale nenechal jsem ho a všechno jsem rozdal.“
Zdeňka napadlo, že by mohl také zůstat v Austrálii a nevrátit se do totalitního Československa. „Ale nechtěl jsem tady nechat otce,“ tvrdí. Reprezentanti bydleli při návratu domů v podpalubí lodě Gruzie a podle pamětníka pod nimi skoro pořád něco bouchalo. „Měli jsme svého kuchaře a na Vánoce jsme dostali rybu a víno. Půl nebo tři čtvrtě litru vína jsme dostávali i na moři kolem rovníku, abychom vydrželi vedro,“ uvádí.
Gymnastickou legendu nepustili za trest do Francie
V příštím roce 1957 přišly dozvuky jeho ‚úniku‘ ze sovětské lodi za emigranty. V květnu 1957 měl jet závodit do Francie a celá výprava přišla na nádraží, všichni dostali pasy, jenom Zdeněk ne. Ostatní nechtěli ze solidarity odcestovat, ale pamětník jim řekl, ať jedou. Sám vzápětí skončil s reprezentací.
Okamžitě se stal úspěšným trenérem. Na olympiádu 1968 v Mexiku se dostal jako rozhodčí a nikdy nezapomene, jak diváci bouřlivě fandili všem Čechoslovákům, jejich zemi totiž před pár měsíci okupoval Sovětský svaz a další čtyři země Varšavské smlouvy. V Mexiku viděl odvahu gymnastky Věry Čáslavské, čtyřnásobné zlaté medailistky, jež dávala otevřeně najevo svůj odpor k Sovětskému svazu.
S manželkou měl Zdeněk Růžička tři děti, jeden syn se však narodil postižený. Druhého Zdeněk Růžička trénoval a dovedl ho až do reprezentace. Když se ale Růžička mladší připravoval na olympiádu v Mnichově v roce 1972, těžce se zranil a zůstal upoután na vozík. „Chtěl udělat gymnastický prvek, na který nebyl připravený,“ dodává pamětník.
Dcera si vzala chartistu a režim je vyštval do Švýcarska
V roce 1976 mu zemřela na nevyléčitelnou nemoc manželka. Když ovdověl, ženy o něj projevovaly zájem, který mu byl nepříjemný. „Tak jsem se raději znovu oženil s děvčetem, které jsem znal z tělocvičny,“ svěřuje se. Jeho novou životní partnerkou se stala o osm let mladší Matylda Šínová-Matoušková, držitelka bronzové a stříbrné olympijské medaile z Helsinek 1952 a z Říma 1960. Vybojovala je v gymnastických soutěžích ženských družstev.
V roce 1981 totalitní režim přinutil k vystěhování pamětníkovu dceru a jejího manžela, který podepsal Chartu 77. „Vdala se za veslaře Milušku, a když nemohl kvůli Chartě dostat práci, řekli mu na policejním úřadu: ‚Sežeňte si stát, kde vás vezmou.‘ Tak odjeli do Švýcarska. Jsou tam pořád a teď se k nim a ani k vnoučatům už nemohu moc dostat,“ stýská si Zdeněk Růžička.
Po roce 1989 se zapojil do obnovy Sokola a tři volební období dělal v Brně starostu Sokola. V roce 2020 žil v Tetčicích a prý mu vadilo, že mladí lidé jsou samé pivo a kouření. „Slušnost mezi děckama není. Měli by se naučit, že život není jednoduchý, ale když budou slušní a budou pracovat, tak se uživí,“ domnívá se. Když ve věku 95 let přemýšlel, co se mu v životě povedlo, poznamenává: „Jsem rád, že jsem nikoho zvlášť nezklamal, že jsem si vždycky uhájil čisté svědomí. To mě naučila moje matka, která říkala: ‚Dělej jenom to, za co by ses nemusel stydět.‘“
Pozn. redakce: bratranec Jaromír Růžička se zřejmě ve skutečnosti jmenoval Jaroslav Růžička https://www.treking.cz/regiony/pamatnik-obetem-hor.htm