Zabránit tomu může pouze síla kolektivní paměti. Na setkání Mezinárodního osvětimského výboru letos v září řečníci upozorňovali na paralely mezi šoa a současnou genocidou na Ukrajině. Úloha potomků přímých svědků nacistické genocidy roste.
Je začátek září roku 2022 a já cestuji spolu se zástupci Osvětimského výboru, Terezínské iniciativy a Židovského muzea na 16. sněm Mezinárodního osvětimského výboru (IAK – Internazionales Auschwitz Kommite), nejstarší organizace sdružující přeživší Osvětimi založené v roce 1952. Výbor zastřešuje desítky organizací a ústavů z celé Evropy zabývajících se odkazem holocaustu. Sněmu se účastní delegace z 11 zemí.
Naše cesta vede přes moravské Loštice se synagogou a hřbitovem – to přináší reminiscenci na staré dobré časy venkovských Židů z dob Rakouska-Uherska. Vyrážíme do dějiště největší genocidy v historii.
Od posledního sněmu v roce 2016 uplynulo šest let a nám v delegaci velmi bolestně chybějí Felix Kolmer, Asaf Auerbach a Michal Salomonovič, pamětníci, kteří nás v uplynulých měsících navždy opustili.
Do Osvětimi přijíždíme k večeru a ubytováváme se v luxusním hotelu v historickém centru města. Cítím se nepatřičně, vždyť jsme jen necelé dva kilometry od vyhlazovacího koncentračního tábora, v němž zahynulo na jeden a půl milionu lidí, z velké většiny evropští Židé, spolu s politickými vězni, ruskými zajatci, komunisty, homosexuály a Romy. Zahynuli v plynových komorách, ale také hladem, mrazem a následky teroru.
Od konce druhé světové války uplynulo už 77 let, přesto její negativní geopolitické důsledky pociťujeme dodnes. Ostatně v Evropě právě nyní zuří válka, jen pár stovek kilometrů odsud opět lidé umírají, skrývají se v bunkrech před bombardováním, trpí strachem a nedostatkem. Včetně posledních přeživších holocaustu na Ukrajině.
Dnešní Osvětim je malebné a blahobytné městečko s krásným čtvercovým náměstím s fontánou, kavárničkami a obchůdky, vypadá to tu trochu jako v Českých Budějovicích, i když město je o něco menší. Za pseudogotickým kostelem je malá synagoga vystavěná na začátku 20. století, židovské domy i hřbitov jsou vzpomínkou na židovskou obec v Osvětimi, která zde až do války fungovala po staletí.
Stín holocaustu je ale všudypřítomný. Zjišťuji, že i hotel, v němž bydlíme, stojí na místě, kde v předválečných časech fungovala likérka židovské rodiny Haberfeldových. Simon Haberfeld do Osvětimi přišel ze Slovenska a likérku založil již v roce 1804 a jeho syn Jákob z ní vybudoval jednu z nejdůležitějších palíren vodky a višňovice v celém Polsku. Rodina tak zásadně přispívala k obecnému blahobytu v předválečném Polsku. Přesto nikdo nebyl ušetřen. Ti členové rodiny Haberfeldů, jimž se nepodařilo včas uprchnout, byli za války zavražděni v koncentračním táboře.
Odpovědnost za připomínku převezme druhá i třetí generace
Druhý den ráno se celá delegace odebírá do Stammlageru, základního tábora, jenž byl založen v roce 1940 a během let rozšířen ve vyhlazovací kolos, „továrnu na smrt“, jak toto místo pojmenoval český historik holocaustu, přeživší Osvětimi, Erich Kulka.
Komplex v Osvětimi sestával ze tří hlavních táborů – Auschwitz I (Stammlager), Auschwitz II – Birkenau a Auschwitz III – Monowitz, k nimž bylo přidruženo dalších 40 menších lágrů v nejbližším okolí. Prvními vězni tam byli Poláci a ruští zajatci, poté Romové (tehdejší terminologií Cikáni), zajatci z celé Evropy a postupně téměř výhradně evropští Židé. Aby nacisté skryli svou činnost v Auschwitz, obsadilo SS v okolí Osvětimi 40 km2 (tzv. Interessen Gebiet). Během roku 1940 a 1941 odsud byly odsunuti téměř všichni místní.
Mnoho zajatců při otrocké práci zemřelo pod obušky kápů či byli zastřeleni, ale velkou většinu vězňů nacisté zavraždili v plynových komorách. Ve Stammlageru se nacházela jedna, která se používala již od roku 1941, v Auschwitz Birkenau pak fungovaly čtyři komory. Jedna komora mohla usmrtit Cyklonem B až 6000 lidí najednou. Svět o genocidě věděl, ale nikdo neudělal téměř nic. Bombardování plynových komor bylo paradoxně vyloučeno z tzv. humanitárních důvodů.
Osvětim osvobodila Rudá armáda 27. ledna roku 1945. V té době tam bylo posledních asi 7000 vězňů, kteří byli natolik zesláblí a vyčerpaní, že je nacisté nechali na místě. Zbytek, zhruba 56 000 osob, vyhnali několik dnů před příchodem Rudé armády na tzv. pochod smrti, během kterého zemřela řada vězňů vyčerpáním. Když se blížila fronta, nacisté se snažili co možná nejefektivněji stopy po genocidě zahladit.
Před zahájením sněmu mezi delegáty marně hledám tváře přeživších, které si vybavuji z minulosti a kteří tehdy před šesti lety, kdy jsem tu byla naposledy, stály v čele tohoto fóra – kromě našeho Felixe Kolmera chybí Roman Kent, chybí Ester Bejarano. Mezi námi stále jsou přeživší, například nezdolná tanečnice a skvělá spisovatelka Eva Fahidi z Maďarska a její manžel, přesto je ale jasné, že nastal onen čas, kdy zodpovědnost za připomínku a odkaz holocaustu musí převzít druhá i další generace.
Nikdy bych v tomto místě nemohla žít
U večeře na mě vyjde místo s rakouskou delegací, potkávám staré známé. Rakušané poslední dobou odvedli spoustu skvělé práce, je to především díky nezdolné energii Hanny Lessing, ředitelky Všeobecného odškodňovacího fondu pro oběti nacistické perzekuce v Rakousku. V době jejího působení byl ve fondu dokončen klíčový projekt přeživšího Kurta Yakova Tuttera, kameníka a sochaře – v centru Vídně byl vztyčen památník obětem, kamenná zeď s vytesanými jmény asi 65 000 vyvražděných rakouských Židů. A zde v Osvětimi ve Stammlageru vznikla nová expozice o holocaustu rakouských Židů.
Po vydatné polské večeři se většina delegátů vrací do hotelu, ale Rakušané ještě vyrážejí na náměstí v Osvětimi, kde se právě koná hudební festival. Osvětim žije, a přestože je to vlastně normální, je těžké tu skutečnost akceptovat, já se necítím ve své kůži.
Nikdy bych v tom místě nemohla žít, ostatně i jen jeho návštěva je pro mě deprimující. Z otcovy nejbližší rodiny zde zahynuli tři její členové, dva přežili, ale cena byla hrozná. Otcova teta Věra Berlinerová viděla na vlastní oči vraždu svého dítěte (esesák chytil ukrývané tříměsíční miminko a praštil mu hlavičkou o zeď), otcův strýc Milan Platovský zde přišel o matku Růženu a mladšího bratra Jirku. Slyším v uších jejich příběhy, jak mi byly vyprávěny a zmocňuje se mě smutek.
Kladení věnců ve Stammlageru a v Birkenau dává vyvstat těmto bolestným vzpomínkám. Uklidňuje mě, že v delegaci jsou mladí lidé, kteří se připomínkou holocaustu zabývají velmi profesionálně a vážně. Po kadiši (hebrejské modlitbě za mrtvé) v Birkenau se delegace vracejí na místo konání sněmu.
Úvodní slovo má Marian Tursky (96), rodným jménem Moše Turbowicz, polský historik, novinář a vzdělaný muž, který přežil Osvětim a dnes je prezidentem Mezinárodního osvětimského výboru. Zahajuje minutou ticha za zesnulé členy výboru. Je jich mnohem více, než jsem odhadovala při večeři.
Putinovy fámy o denacifikaci Ukrajiny jsou vrcholem cynismu, říká německý kancléř Olaf Scholz
Následně na sněmu zní zdravice od vrcholných politiků. Polský prezident Andrzej Duda vyzdvihuje důležitost angažování se druhé a třetí generace nyní, kdy drtivá většina přeživších již nežije, a chválí svou vládu (tedy de facto sám sebe…) za podporu, kterou poskytuje památníku a muzeu v Auschwitz Birkenau. Zdravice Ursuly von der Leyen taktéž zmiňuje generační změnu, s níž se v otázce připomínky holocaustu musíme vyrovnat. Právě proto si nyní EU stanovila za jednu ze svých priorit boj proti antisemitismu a podporu židovského života v Evropě, zvláště v poslední době, kdy Židé z Evropy kvůli nárůstu rasismu opět emigrují.
„Antisemitismus otravuje náš život – historie je revidována, zkreslována, v Evropě řádí válka a Židé jsou opět viněni. Na Ukrajině jsme svědky toho, jak s ostatními umírají i bezmocní starci, kteří přežili holocaust.“
Ursula von der Leyen dále konkrétně jmenuje Borise Romančenka, přeživšího Buchenwaldu, který se celý život věnoval šíření odkazu holocaustu mezi mladými.
Německý premiér Olaf Scholz ve svém prohlášení ke sněmu označuje Putinovy fámy o denacifkaci Ukrajiny za vrchol cynismu. Christoph Heubner, výkonný ředitel IAK, zmiňuje, že sněm se koná ve dnech, kdy předsedkyně německého parlamentu Bärbel Bas v Bundestagu přijímá izraelského prezidenta Jicchaka Herzoga. Jeho otec jako anglický voják osvobozoval Bergen Belsen. I na této úrovni se tedy téma holocaustu diskutuje, vrcholní němečtí politici varují proti trivializaci holocaustu a to je dobře.
Kromě ztráty generace přeživších a jejích důsledků však dominuje v i v tomto kontextu téma Ukrajiny. Z úst posledních přeživších je konstatování současné situace zvláště děsivé. Marián Tursky prohlašuje, že masakr v ukrajinské Buče, kdy bylo dle otevřených zdrojů zavražděno na 1300 lidí včetně několika desítek dětí je „současnou tváří Osvětimi“.
„Nelze předpokládat, že minulost se bude opakovat v témže děsivém hávu jako před 80 lety, dochází k variacím, ale totalitní zlo zůstává v principu stejné,“
vysvětluje renomovaný historik a vykresluje podobnost mezi Hitlerem a Putinem; oba krutovládci hájí svou válku z pozice pociťovaného ukřivdění, Německo ho prožívalo po 1. světové válce vlivem neúnosných reparací a Rusko zase po konci studené války po pádu železné opony, kdy se NATO posunulo k hranici Ruska. V obou případech jde podle Turského o iracionální populistické štvaní, o pokus využít komplikovanou situaci a dostat se k moci v případě Hitlera, v případě Putina pak je to pokus za každou cenu se u moci udržet.
„Poučil se svět z holocaustu?“ ptá se rozený rétor Turski a odpovídá: „Snad ano, vždyť svobodný svět nyní Ukrajinu masivně podporuje. Biden se nechová jako Chamberlain. Svobodný svět se spojil proti putinismu, ale staré koalice nejsou stabilní. Včetně NATO,“ říká Marian Turský a zmiňuje například problematickou roli Turecka.
„Jaká je v tomto světě role přeživších a jejich potomků? Být svědomím svobodného světa, hlasem liberální demokracie, hlasem proti rasismu, proti xenofobii včetně rusofobie,“zdůrazňuje.
„Jak na to, když generace přímých svědků genocidy odchází? Potomci svědků se stanou svědky svědků, vytvoří kolektivní paměť. To se ostatně již děje. Většina delegátů jsou příslušníci druhé, ale i třetí generace.“ Turski vybízí k vystupování proti lhostejnosti, lhostejnost zabíjí, jak říká motto Mezinárodního osvětimského výboru.
Mezinárodní osvětimský výbor (IAK) byl založen před sedmdesáti lety s cílem šířit povědomí o vyhlazovacím táboře Auschwitz Birkenau a bojovat za práva přeživších na odškodnění a sociální pomoc. V současné době je hlasem podporujícím liberální demokracii, v Německu se angažuje v případech rasového násilí či nesnášenlivosti. Vedl například kampaň proti trivializaci holocaustu v soudobé kultuře, konkrétně v rapu („Nie wieder rappen über den Holocaust“) v roce 2018. Poté, co v roce 2019 padl za oběť útoku neonacistů německý křesťanský demokrat Walter Lübcke, angažoval se výbor ve věci uctění jeho památky a následně byla přejmenována jedna z ulic, ta teď nese Lübckeho jméno. Výbor též vystupuje proti angažování extremistů ve veřejné správě a v justičním systému v Německu (případ Maria Lehmanna), ale i mezinárodně – delegace IAK se v nedávné minulosti vydala i na statečnou protestní misi proti politice Viktora Orbána v Maďarsku.
IAK v posledních letech vzal za svůj inkluzivní přístup a podporuje například i boj Arménů o uznání genocidy arménského národa a do svých řad přijal též organizaci německých Sintů a Romů – Zentralrat die Deutsche Sinti und Roma. V kontextu informačního zmatku a strachu z pandemie vystupoval výbor proti pokusům antivaxerů zneužívat symboliku holocaustu. Výbor dále organizuje výstavy a prezentace, mj. podpořil i vydání německé verze české dokumentární knihy Felix Kolmer: Slib.
Výbor take uděluje symbolickou cenu osobnostem, které se významně profilují v boji proti rasismu a xenofobii a na obranu lidských práv. Má podobu písmene „B“, avšak s menším spodním bříškem tak, jak jej vězni ve Stammlageru na protest ukuli v notoricky známém nápisu „Arbeit Macht Frei“ nad hlavním vstupem do onoho pekla. Posledními oceněnými jsou mj. spolkový prezident Frank Walter Steinmayer či princ Charles, nyní král Karel III.
Konference pokračuje příspěvky o činnosti národních delegací. V duchu prohlášení Hanny Lessing o nutnosti „zasít hořké sémě minulosti do půdy budoucnosti“ představují rozsáhlou činnost od badatelské, archivní, dokumentační, vzdělávací až po politický aktivismus. Poláci vyzývají k šíření Projektu Narcis (The Daffodil Project) ke komemoraci povstání ve varšavském ghettu, historicky prvnímu povstání proti nacismu v Evropě. Italové varují nad nebezpečím fašismu v Itálii, kde se přesně sto let po nástupu Mussoliniho stává premiérkou Gergia Melloni, politička, která se hlásila k diktátorovu odkazu.
Muzeum bojuje o přežití, umění teď není prioritou
Zástupce ředitele památníku a muzea Auschwitz Birkenau Andrzej Kacorzyk popisuje špatnou finanční situaci po vleklém období koronaviru. Doby, kdy památník navštívilo milion lidí ročně, jsou ta tam. Nejezdí návštěvníci z Asie a z Ameriky, přijíždí ale i mnohem méně Izraelců. 40 až 50 procent návštěvníků představují dnes Poláci, po nich následují Němci. Češi a Slováci přijíždějí ve víceméně konstantních počtech.
Kritickou ekonomickou situaci památníku dokládá i příkrá odpověd Andrezej Kacorzyka na dotaz německého delegáta Karla Forstera, zda plánují prezentovat umění, které se nachází ve zdejších depozitářích. „Umění teď není prioritou,“ odpovídá Kacorzyk, hlavu má plnou starostí s výstavbou nového vstupu do muzea a údržbou rozpadajících se architektonických památek v Birkenau. Plány představit umělecká díla (mají tu i Picassa) v budově táborové kuchyně jsou nyní „u ledu“.
Kromě materiální údržby rozpadajícího se lágru se vedení památníku pokouší především o „změnu jazyka“, aby uderněji pronikal k mladé generaci. „Muzeum chce návštěvníkům předkládat historické artefakty na autentickém místě. A baráky v lágru opravdu nebyly místem pro umění,“ uzavírá Andrzej Kacorzyk svůj příspěvek. Výkonný ředitel IAK Heubner kontruje a prohlašuje, že umění nabízí obrovské edukační příležitosti a pro mladé je klíčem k porozumění minulosti.
Slovenský delegát shrnuje aspekty připomínky holocaustu na Slovensku, na tomto poli působí především Muzeum holocaust v Seredi, Dokumentační centrum holocaustu, dále Nadace Milana Šimečku, slovenské Post Bellum a ICEJ Slovensko, dále též Slovenská akademie věd. Pracuje se na databázi slovenských obětí, konají se odborné konference, např. o Sobiboru či k neslavnému 80.výročí vyhlášení Slovenského státu.
Pokračuje vedoucí české delegace Marta Malá, členka prezidia Mezinárodního osvětimského výboru a ředitelka Nadačního fondu obětem holocaustu. Referuje o projektové práci v programech Péče, Obnova, Připomínka a Budoucnost v roční hodnotě téměř 20 milionů korun. Fond se angažuje v politických kruzích a zprostředkovává přeživším vliv na vládní úrovni. Nadace podporuje projekty péče o nejkřehčí kmety i o nejmenší děti (v programu Naše Budoucnost) včetně projektů péče o uprchlíky z Ukrajiny. O vzdělávacích programech a ukotvení pražského Židovského muzea fundovaně hovoří Zuzana Pavlovská. Shrnuje fakta o českém působení v EHRI. Z pozice dítěte přeživších a zároveň ve stylu staropražského gentlemana promlouvá Michal Stránský za Terezínskou iniciativu, která sdružuje na tři sta přeživších holocaustu u nás.
Na sněmu dále vystupuje řada dalších delegátů z vícero evropských zemí. Konferenci uzavírá bystrý mozek Mariana Turskiho. „Vyvolává ducha“ Władysława Bartoszewského, polského politického vězně v Osvětimi č. 4427, a Israela Guttmanna, izraelského historika přeživšího Osvětim, autora zásadní Encyklopedie holocaustu. Připomíná, že právě tito dva mužové jako první upozorňovali, že historický „dejudaizovaný“ narativ ovlivněný dříve vládnoucími ideologiemi je třeba proměnit. Tento přístup má reflektovat i nová expozice v osvětimském památníku. Té má pomoci i nově ustanovená Mezinárodní osvětimská rada, fórum odborníků, politiků a dárců. Českou republiku zde reprezentuje Tomáš Kraus, ředitel Institutu Terezínské iniciativy.
Posun k lepšímu ostatně dokládá i koncepce nové rakouské výstavy ve Stammlageru v Bloku 17. Architektonicky skvělé řešení vybízí ke čtení o exponátech, které jsou prezentovány s kontextem zcela konkrétních osudů. Vizuální prvky na stěnách jsou minimální, dominují spíš filosofické, skvěle vybrané citáty k podstatě genocidy. Žádný zbytečný hluk, i když součástí expozice jsou i audio ukázky. Výstava nepředstavuje jen oběti, ale i pachatele z řad Rakušanů. Muzeum v Osvětimi totiž není jen památníkem, je to primárně muzeum, které má usilovat o objektivitu. V tom hrají Rakušané prim a Češi se svou již poněkud zastaralou expozicí mají kde čerpat inspiraci.
Na samotný závěr Marian Turski znovu apeluje, že hlavním úkolem dneška je šířit pravdivé informace o válce na Ukrajině a korigovat chování evropské většiny k migrantům. Lhostejnost zabíjí.
Nebuďte lhostejní. Tak praví moto Mezinárodního osvětimského výboru, jemuž přeživší říkají „11. přikázání“.
Nečekané setkání
Jakoby toho na mě, unavené Husákovo dítě a potomka přeživších holocaustu a válečných uprchlíků z Vídně v třetí generaci, nebylo už dost, přisedá si ještě večer v lobby k naší české delegaci Marius Soussis z Řecka se svou knihou vzpomínek v řečtině. Tvář, která jako by vystoupila z nějakého starověkého artefaktu, říkám si.
Decentní pán v zelené mikině, vlasy bílé, tvář zvrásněná, objednává si malé campari a začíná i přes potíže s angličtinou vyprávět. On je Romaniote, římský Žid, což je nejstarší židovská komunita v Evropě, velmi malá a málo známá. Snad i proto se při gestapáckém honu na Židy v Řecku jeho matce podařilo uprchnout i s malými dětmi na venkov, ale otce přecejen zajali.
Následně byl deportován a v Osvětimi se stal členem tzv. Sonderkommanda. Musel v „továrně na smrt“ pracovat na tom nejhorším místě. Chudák Marius! Je tu se synem a vnukem, díky Bohu, přesto v jeho očích vidím nezměrný smutek za otce, kterého sám nepoznal a který měl tak krutý osud.
Ve mně i díky tomuto setkání zůstává imperativ: dále připomínat, že v Evropě bylo před pouhými 80 lety vyvražděno nelidským, industrializovaným způsobem šest milionů lidí kvůli své etnické a náboženské odlišnosti.