Pár kilometrů od Šumperka nazývaném brána do Jeseníků se nachází zaniklá osada Prameny. Místo zalité sluncem s výhledy do širokého okolí má svou temnou stránku. V srpnu 1945 v této osadě došlo k brutální čtyřnásobné vraždě členů rodiny Krusche.
„Pod kupkou sena ležela mrtvá žena, rozřezaný prsa, podřezaná, vykrvácená. V chodbě domu jsem pak našel její zmasakrovanou matku a u dveří vykrvácenou další dceru. Vlezu dovnitř a tam byl probodanej jedenáctiletej kluk. Ještě sípal. Než přijel doktor, tak zemřel,“ pro Paměť národa vzpomínal Ignác Žerníček, jeden z posledních žijících svědků tohoto zapomenutého masakru.
Čile tam pulzoval život
Zaniklá osada Prameny (do roku 1949 Štolnava, německy Stollenhau) vznikla v druhé polovině 16. století v nadmořské výšce kolem 700 metrů v okolí rudných dolů. Od roku 1850 je vedena jako osada obce Žárová. V roce 1921 v osadě bydlelo v 28 obydlích 185 obyvatel. Nacházela se tam kaple sv. Jana a Pavla, škola, v domě Emila Drexlera obchod a na hospodářství Emila Rottera hostinec. Všichni stálí obyvatelé se hlásili k německé národnosti. Přesto zde za druhé světové války pracovali také tři čeští mládenci.
Jedním z nich byl Ignác Žerníček, který v prosinci 1938 jako pacholek nastoupil na hospodářství rodiny Weiserových. Pocházel z nedaleké české obce Hostice, které stejně jako Štolnava po mnichovské dohodě patřily do pohraniční oblasti zabrané nacistickým Německem. Německá správa tehdy zavírala české školy a Ignác se proto rozhodl odejít ve čtrnácti letech do služby.
Po roce Ignác přešel na sousední hospodářství Franze Tauera, kde kromě pomoci na statku také pracoval jako kočí, a tak například pravidelně odvážel z osady mléko do mlékárny v Hanušovicích (německy Hannsdorf), jezdil do lihovaru v Kopřivné (německy Geppersdorf), dovážel zboží do místního obchodu nebo vozil ke zpracování místní len.
Ignác se tak vídal nejen s místními hospodáři, ale setkával se i s lidmi z okolí. Všímal si tak, jak postupem času válečný konflikt zasahuje čím dál víc do života obyvatel. Do hospody ve Štolnavě, hojně navštěvované lázeňskými hosty z Velkých Losin (německy Groß Ullersdorf), už nepřicházelo tolik hostů, několik místních mužů přišlo ve válce o život a ženy po večerech pletly teplé rukavice a ponožky pro wehrmacht.
Během cest po okolí se Ignác Žerníček také setkával se zajatými anglickými vojáky v Hanušovicích, Francouzi v Kopřivné a Jugoslávci v Rejcharticích (německy Reigersdorf).
Nikdo nic nevyšetřoval
Severomoravský prostor, kam náleží i Štolnava, osvobodila Rudá armáda ve dnech 7.–9. května 1945. Osada stála mimo hlavní cesty, a tak se tam sovětští vojáci objevili až o něco později. Krátce poté prý partyzáni z domů odvedli Emila Rottera a Friedla Heinische údajně kvůli členství v NSDAP.
„Sedláci přišli za mnou, jestli bych jim nezavezl jídlo a nějaké oblečení. Měli být internovaní ve škole v Olšanech. Tak jsem tam za nimi jel na kole, ale dovnitř za nima mě nepustili. Dozorci vzali zboží a o těch dvou už nikdo nic nevěděl. Později jsem se dověděl, že byli rok internovaní v Praze a pak přišli do gulagu asi v Abcházii. Nevím to přesně. Heinisch tam zemřel a Emil Rotter se vrátil do západního Německa,“ vypráví Ignác Žerníček, který dodává, že ani u jednoho z nich si nevšiml žádného zapálení pro nacistickou ideologii. A právě u těchto dvou Němců prý sloužili Češi Ladislav Dohnálek a Alois Houserek.
Do osady začali přicházet i sovětští vojáci, aby doplnili zásoby. „Začali s koňmi jezdit Rusové a sháněli seno, oves a podobně. Přijeli do dědiny a vlezli do všech baráků. Na každém hospodářství nechávali jednu krávu a jedno tele. Jinak všechen dobytek brali. Jedině na hospodářstvích, kde jsem byl já, Dohnálek a ten další Čech, tak nám dobytek jako Čechům nebrali. Všem ostatním ho sebrali. Bylo to takový svévolný,“ vyprávěl Ignác Žerníček, který také vzpomíná, že vojáci měli problém s alkoholem a jemu se podařilo za dva litry kořalky od sovětského komisaře získat zpět koně pro jednoho sedláka ze Štolnavy.
Krátce po válce v odlehlé Štolnavě panovalo totální bezvládí. Četnické stanice v okolí se teprve začínaly tvořit a nebyl nikdo, kdo by udržoval pořádek a bezpečí. Ignác Žerníček vypráví, že někdy v této době došlo ke znásilnění paní Kellerové. Zda to však byli vojáci Rudé armády, nebo sovětští utečenci, se dnes již asi nedozvíme. „Paní Kellerová okopávala řepu. Tam ji přepadli, znásilnili a ona měla dítě. Ten její Němec na ni byl hrozně zlej. Asi se po válce rozešli. Čekali první dítě a bylo od Rusa.“
Nebezpeční osvobození zajatci
Největší nebezpečí pro osadu ale neznamenali vojáci sovětské armády. V Šumperku bylo totiž tehdy internováno několik tisíc bývalých sovětských zajatců osvobozených z německých zajateckých táborů. Tak velký počet mužů se však dal jen velmi těžko uhlídat. A právě tito muži opakovaně, a hlavně v noci, přicházeli do Štolnavy. Místní ženy se před nimi každou noc schovávaly ve stodole Josefa Hufnagela a hospodáři kvůli nim své koně na noc odváděli do lesa.
Po obnovení četnické stanice ve Velkých Losinách Ignác Žerníček dostal pušku a kolo, aby v osadě udržoval pořádek. Žena místního hospodáře mu pak ještě věnovala prvorepublikovou důstojnickou uniformu po svém prvním zesnulém manželovi. „Měl jsem uniformu a Rusové si mysleli, že jsem důstojník československé armády. Přitom jsem ani nebyl na vojně,“ dodává.
Ignác Žerníček pak pravidelně obcházel osadu. Jednoho nedělního dne v srpnu 1945 se při obchůzce zastavil u hospodářství rodiny Krusche stojícího ve spodní části osady. Už nikdy nezapomene na obraz zkázy, který tam spatřil. Na zahradě a v domě uviděl tři brutálně zavražděné ženy a polomrtvého chlapce.
„Žádnej telefon nebyl, tak jsem jel na kole k Dohnálkovi a řekl jsem mu, ať jede na kole do Kopřivné zavolat, že se stala vražda. Pak jsme čekali do odpoledne, než přijelo ruský komando s lékařem. Ten jen řekl, ať je pohřbíme. Kluk to nevydržel a zemřel. Ležel tam na zemi a lezly po něm mouchy. Bylo teplo. Jenom rukou takhle nemohoucně hýbal. Špatnej pohled na to byl,“ popisuje tuto otřesnou scénu Ignác Žerníček.
Jako jedna z prvních důsledky vraždy viděla i tehdy 17letá Anna Matysová (Kršková) z vedlejších Hynčic nad Moravou (německy Heinzendorf an der March). „Přes seno jsme viděly ležet dvě holky, prsa měly uřezané a jejich máma tam stála, ale taky už byla mrtvá. Chlapec ještě žil a lezl pod postel, ale pak taky umřel. Všichni jsme tam brečeli. Vždycky jsme chodívali kolem jejich chalupy na Štolnavu,“ vypráví.
Z rodiny Krusche se zachránila jen dcera Hilda, která se jako služebná v době vraždy nacházela na hospodářství Weiserových. Těla mrtvých prý byla uložena na hřbitově v Kopřivné. O této vraždě se zmiňuje i zápis ze schůze Okresní správní komise v Šumperku ze dne 27. srpna 1945: „Předseda podává zprávu, že v obci Kopřivná byla spáchána 4násobná vražda něm. příslušníků. Z vraždy jsou podezřelí zběhové z ruského tábora v Šumperku...“
Obyvatelé Štolnavy pak měli ještě větší strach o své životy. Na noc prý všichni odcházeli do domu bratrů Karla a Ferdinanda Prosikových v půl kilometru vzdálené samotě. Ignác Žerníček také vzpomíná, že krátce po vraždě se několik sovětských utečenců v noci dobývalo do hospodářství rodiny Weiserových, u kterých byl pamětník předtím rok ve službě. Jejich jedenáctiletý syn utekl do domu Franze Tauera, aby tam Ignáce požádal o pomoc. Ignác však nemohl přímo zasáhnout, protože Sověti měli několikanásobnou přesilu.
„Tak jsem vylezl na půdu a z okýnka jsem viděl, jak se u Weiserů svítí a je tam křik. Vystřelil jsem do země. Zaprášilo se a hned přišla odezva z automatické pistole. Říkal jsem si, že je to můj poslední den, že to nepřežiju. Do rána jsem neusnul a čekal na půdě. Jak se ve čtvrt na čtyři šeřilo, tak jsem tam šel,“ vypráví s tím, že se později od Weiserových dozvěděl, že po jeho výstřelu Sověti utekli.
Na Štolnavě bylo čím dál nebezpečněji, a tak Ignác v Hanušovicích zažádal o několik československých vojáků. Ti pak asi po tři týdny trávili noci ve škole v osadě. Vojákům se prý za tu dobu podařilo chytit na třicet sovětských utečenců. Ani potom ale nebyl v osadě klid. Krátce po odchodu vojáků prý do Štolnavy přišli dva bývalí členové partyzánské skupiny někde od Prostějovska. Ignác Žerníček je ubytoval u Josefa Hufnagela, kde pak zůstali asi šest týdnů.
„Ten jeden se ožral a byl hrozně sprostej. Držel kudlu a holka musela do naha. To jsem viděl a ta asi z toho musela mít do smrti trable, co tam zažila. Řval na ni, jestli mu dá, nebo nedá, že ji jinak podřeže.“
Zánik osady
I když odlehlá Štolnava po válce rozhodně nepatřila mezi bezpečná místa, němečtí sedláci dál obdělávali svá pole, a to až do chvíle, než museli nastoupit k odsunu. Ze Štolnavy prý poslední obyvatelé odjížděli v září 1946. Ignác Žerníček na to dodnes nerad vzpomíná, protože tehdy odešlo i mnoho jeho přátel:
„Každej si měl s sebou vzít padesát kilo. Tak to měli v pytlích a podle počtu osob v rodině odcházeli. Naložily se třeba dvě rodiny a jely do tábora v Šumperku. Já jsem to nechtěl vidět. Mně je to dodnes strašně líto.“
V osadě pak zůstal prý jen Ignác Žerníček, Alois Houserek a Ladislav Dohnálek a také dvě německé rodiny, které nebyly zařazeny do odsunu. Jednalo se o rodinu Rudolfa Haukeho a antifašisty Josefa Heinische, který prý za nacistického režimu prošel internací. Ignác Žerníček se usadil v domě Weiserových. Nikdo mu ale nepomáhal s hospodařením na čtrnáctihektarových polnostech, a tak se k němu přistěhoval děda a matka s jeho dvěma nevlastními sourozenci.
Do osady ale nepřicházeli žádní noví obyvatelé. Nakrátko se tam prý nastěhovaly jen asi čtyři rodiny slovenských reemigrantů z Rumunska. V roce 1950 tam žilo už pouhých 22 stálých obyvatel. Domy začaly pomalu chátrat a Ignácův děda Adolf Žerníček byl údajně posledním, kdo pravidelně vyzváněl na zvony kaple sv. Jana a Pavla.
„Zvonil ráno, v poledne a večer. Naposledy zvonil osmadvacátého října v osmačtyřicátým. Pak naráz ztratil vědomí a potom zemřel na sešlost stářím. Je pohřbený tam, kde chtěl. Na hřbitově ve Štolnavě u hlavního pomníku.“ Dnes je to jediný celistvý náhrobek na místním hřbitově.
V roce 1954 Ignác Žerníček odešel ze Štolnavy a v osadě žila jen rodina Haukeových a Heinischových, ale i tyto dvě rodiny se zakrátko vystěhovaly. Úplná zkáza nastala v roce 1965, kdy byly zdevastované budovy srovnány se zemí. Zůstaly jen tři domy a dnes stojí pouze dva.
Díky místním nadšencům ale osada alespoň částečně žije. V roce 2014 iniciovalo občanské sdružení Obnova kulturního dědictví údolí Desné s mnoha dobrovolníky obnovení základů kaple sv. Jana a Pavla s oltářem, kde se od roku 2015 v den výročí jejich patronů každoročně koná poutní Mše svatá.