O pivovaru v Rožnově pod Radhoštěm se říkalo, že byl darem z lásky. Šlechtična Anna Kamel von Hardegger ho koupila sládkovi Albertu Málkovi ze Želetavy, do kterého se zamilovala. Pivovar pak vzkvétal stejně jako jejich manželství. Až do roku 1948.
Žerotínové, Kinští, Rotschildové… To je jen stručný výčet významných rodin, které před Annou Kamel pivovar v Rožnově pod Radhoštěm vlastnily. Historie vaření piva tam sahá do roku 1712 a objekt pivovaru býval jednou z nejdůležitějších staveb podhorského městečka.
Manželům Anně a Albertu Málkovým pivovar patřil od roku 1908. V té době byl Rožnov vyhlášený svými klimatickými lázněmi, do nichž se sjížděli hosté i ze zahraničí. Málkovi si beskydské město zamilovali a usadili se v něm. Když jejich dvě dcery dospěly, obě se provdaly za bratry Fassmannovy, syny dalšího významného rožnovského podnikatelského rodu. Jedna dcera s manželem vlastnili prosperující papírny, druhá dcera Heda s manželem Vladimírem Fassmannem převzali pivovar.
V poledne se centrem Rožnova vždy rozléhalo troubení. Pak se z pivovaru a dalších podniků vynořila procesí zaměstnanců, kteří spěchali domů na oběd, a po hodině se stejně rychle vraceli zpět. Pokaždé tak z pivovaru šel i Vladimír Fassmann do domu na rožnovském náměstí, kde na něj čekali staří manželé Málkovi, manželka Heda a syn Vladimír.
„V životě naší rodiny vše mělo přesný řád,“ vzpomíná Vladimír. „Například oběd musel být přesně ve dvanáct a večeře v sedm. Pořádek byl ve všem. Dodnes mám schovanou smlouvu, ve které se maminka zavazuje, že bude dědečkovi a mamince Málkovým za to, že jí dali pivovar, dávat měsíčně určitou sumu peněz. Tenkrát nebyly důchody, tak se takto postupovalo. Existoval i deputát. Zaměstnanci pivovaru měli nárok na tři litry piva na osobu a den, a to měl zapsáno i dědeček s tím, že v případě jeho úmrtí bude jeho žena dostávat jeden a půl litru piva denně. Jsou to zdánlivé maličkosti, ale tehdy lidé mysleli i na to, aby byl pořádek.“
Jako jeden z posledních pamětníků slavné éry rožnovských lázní si pamatuje koncerty v tamním parku, krásně oblečené dámy na promenádě i to, jak všichni zdravili Málkovy a Fassmannovy, když si také vyšli ven. Lidé je znali, vážili si jich. Pivovar dával obyvatelům městečka práci a mnozí ještě léta vzpomínali, že se jeho majitelé chovali k zaměstnancům a jejich rodinám slušně a štědře.
Žena v čele podniku
Hrubé zdi, temné sklepy, svíčky. Vladimír Fassmann mladší si pamatuje na dobu, kdy ještě v pivovaru nebyla zavedena elektřina a chodíval tam jako malý kluk okukovat výrobu. „Než se začalo pivo vařit s chmelem, stékalo do korýtek,“ vybavuje si nejhezčí vzpomínku. „Oddělili jsme si trochu, přinesli domů, převařili a byl z toho takový sladový med. Moc dobré to bylo.“
Jenže pak do života Fassmannových a jejich pivovaru zasáhla první z řady tragických událostí. V roce 1937 dostal Vladimír Fassmann starší infarkt. Ochrnul a za nějaký čas zemřel. Jeho synovi Vladimírovi bylo pouhých čtrnáct let. Vedení pivovaru převzala vdova Heda. Lidé se tomu divili, říkalo se: „Kdo to kdy viděl, aby žena řídila podnik?“ Ale paní Hedě se podařilo pivovar udržet v chodu.
Vladimír nastoupil na vyšší pivovarnickou školu v Praze, aby po studiích mohl podnik řídit on. Jenže začala válka. Vladimír se vrátil do Rožnova a začal pracovat v papírně svého strýce. Zachránilo ho, že byl veden jako pracovník ve válečném průmyslu, protože papírna vyráběla izolace pod nábojnice, takže nemusel jít na nucené práce do Německa.
Za války byl pivovar místem, kam lidé chodili pro radu, pro pomoc. Například když jeden ze zaměstnanců skončil v koncentračním táboře, Heda Fassmannová se dohodla s jeho ženou, že jí bude dál vyplácet peníze, jako by u nich nadále pracoval, aby měla z čeho živit rodinu.
Ve dnech osvobozování Rožnova se pivovar stal úkrytem, Vladimír a jeho máma Heda tehdy přežili ostřelování ve skladišti. Základy a zdi pivovaru jsou místy tak silné, že přečkaly několik zásahů i nedaleký výbuch, který vyhodil do vzduchu most.
Konec poválečných nadějí
Vladimír po válce dál studoval, aby jako jediný dědic mohl vedení pivovaru převzít. Jeho matka mezitím do podniku investovala. Proběhla rekonstrukce, byla zakoupena moderní měděná vana a další zařízení, takže pivovar v té době měl ty nejnovější technologie. V jeho areálu byla i vila, ve které měla rodina bydlet.
Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 se začaly objevovat snahy o znárodnění pivovaru. Nejhlasitěji o něm prý mluvil zaměstnanec, jehož rodinu Fassmannovi za války finančně podporovali. Koncentrační tábor přežil a vrátil se. „Byl z něj nový člověk. Lidé, kteří dříve nic moc neznamenali, najednou měli velké slovo,“ podotýká Vladimír Fassmann. V té době byl na povinné vojenské službě. Koncem roku 1948 dostal povolení přijet domů na návštěvu.
V té době do pivovaru přišla delegace mužů z pivovaru v Přerově. Byl mezi nimi předseda komunistické strany a další funkcionáři. Vladimír Fassmann byl svědkem toho, jak jeho matce říkali: „Heleďte, věc je taková, že vy jste malý pivovar, my máme možnosti. Suroviny jsou na příděl a my zařídíme, že je nedostanete. No tak jestli chcete, my bychom byli ochotni vás převzít. Netlačíme, paní, rozmyslete si to. My přijdeme.“
Pak přišli znovu den před Vánocemi rovnou s dohodou, která navrhovala, že se z pivovaru stane sklad a Heda Fassmannová bude zaměstnána jako skladnice. „Co maminka mohla dělat? Strana byla výš. Tehdy člověk neměl šanci se bránit. A tím pivovar v lednu roku 1949 skončil, udělali to tak, aby se nemohlo říct, že nám ho ukradli,“ vzpomíná Vladimír Fassmann.
Člověk se musel přizpůsobit
Moderní vybavení, do kterého rodina investovala, bylo odvezeno do Přerova. Velmi drahá měděná vana skončila na skládce. Fassmannovým přikázali platit nájemné za bydlení v jejich vlastní vile, protože ta stála na pozemku pivovaru. Nastěhovali se do ní i další zaměstnanci.
Vladimír Fassmann byl řadovým pracovníkem ve skladu, spolu s manželkou na nádraží vykládali těžké pytle. Postupně byl v areálu zrušen i sklad, objekt zchátral. Hedvika Fassmannová všechno sledovala až do svých šestaosmdesáti let. Poslední rožnovská pivovarnice zemřela v roce 1984 a lidé z městečka říkají, že nikdy neztratila svou noblesu, nadhled a slušnost.
Vladimír Fassmann vedl život obyčejného člověka, později pracoval jako řidič a po celou dobu komunismu se především snažil nijak nevyčnívat. „Člověk se musel přizpůsobit. Nemělo smysl bojovat. Já jsem později vozil jako řidič i různé delegace z Prahy, ale nikdy si nikdo ke mně nic nedovolil. Ani mi neříkali soudruhu. Já byl vždy pro všechny pan Fassmann,“ vzpomíná.
Po roce 1989 dostal areál pivovaru v restituci zpět. Byl v hrozném stavu a v roce 1997 ho ještě navíc zdevastovaly ničivé povodně.
Poté Vladimír Fassmann areál předal vnukovi Tomáši Kupčíkovi a ten mu dal nový život. Začalo se opět vařit pivo, vznikly restaurace, hotel. Za okny rodinného domu zase kvetou červené muškáty a za pivovarem opět pobíhá drůbež. Historie tohoto místa pokračuje, i když Vladimír Fassman přiznává, že v obnovení pivovaru už vůbec nevěřil.