Kostlivec v německé skříni

/ /
Varšavské oběti tzv. lapanky, zátahu na lidi, kteří byli z Polska zavlečeni na práci do Německa
Varšavské oběti tzv. lapanky, zátahu na lidi, kteří byli z Polska zavlečeni na práci do Německa
zdroj: Wikipedie a kniha Lezska Wysznackiho Warszawa od wyzwolenia do naszych dni

Vztahy našich dvou sousedních zemí dnes opět procházejí neklidným obdobím. Před časem jsme přinesli komentář k tématu polských požadavků na reparace vůči Německu. K otázce se vracíme článkem polského historika Stanisława Żerka.

V debatě o německém dluhu – pokud jde o odškodnění Polska – se ztrácí jedno podstatné téma: sedmdesátiletý příběh politiky Spolkové republiky Německo v této věci. Je to příběh plný úskoků, manipulací a těžce skrývaného pocitu nadřazenosti. 

Naši západní sousedé se chlubí tím, že nemají problém vypořádávat se s temnými místy své minulosti. Týká se to nejen období třetí říše. V posledních letech se dokázali postavit čelem dokonce k natolik pochmurným kapitolám ze svých dějin, jako byla genocida kmenů Herero a Nama na území Německé jihozápadní Afriky (v současnosti Namibie) v letech 1904–1907 anebo pasivita císařské moci, pokud jde o genocidní zločiny, které páchalo Turecko – tehdejší spojenec druhé říše – během první světové války na arménském obyvatelstvu.

Němečtí historikové zkoumali a zveřejňovali i takové záležitosti, jako byly pokusy omezit stíhání vojenských zločinců v poválečné SRN nebo působení podobných lidí – a jednalo se o osoby v době nacistické éry silně angažované – v západoněmeckých institucích včetně resortu spravedlnosti nebo zahraničí. Němečtí novináři a historikové vynesli na světlo rovněž nacistickou minulost hlavních činitelů Svazu vyhnanců. Další komise historiků analyzuje minulost pracovníků západoněmecké rozvědky.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Pocit viny ano, finanční odškodnění ne 

Němečtí politici často ujišťují také o tom, že pociťují vinu za zločiny spáchané Němci v polských zemích v období 1939–1945. Další a další vlády SRN – kabinetem kancléře Konrada Adenauera počínaje a současným kancléřem Olafem Scholzem konče – ovšem zastávají postoj, že záležitost hmotného odškodnění Polska za tato příkoří je právně vzato uzavřena. A jestliže byla právně vzato tato otázka uzavřena, tak musí být uzavřena taktéž finančně.

Jaký důvod k tomu mají? Velice jednoduchý: v srpnu 1953 se komunistická vláda Bolesława Bieruta zřekla reparací od Německa. 

Bolesław Bierut, polský prezident (1947–1952) a posléze předseda rady ministrů (1952–1954). Zdroj: Wikipedie
Bolesław Bierut, polský prezident (1947–1952) a posléze předseda rady ministrů (1952–1954). Zdroj: Wikipedie

Pro německé politiky a většinové veřejné mínění přitom nemá žádný význam, že toto rozhodnutí bylo loutkové Bierutově vládě nadiktováno Kremlem v dobách největší závislosti Polska na sovětském hegemonovi. Politikům ze SRN zřejmě nedochází, že kdyby 1. září 1939 nebylo německého útoku na Polsko, ve Varšavě by žádná taková loutková vláda neseděla. A rovněž nechápou, že odvolávat se na deklaraci loutkové vlády Polské lidové republiky (PLR) a zároveň ubezpečovat, že jim jde o smíření s Polskem, je něco naprosto protichůdného a rozporného.

Odškodníme vás. Ale teď to zrovna nejde 

Německá strana mimoto tvrdila a tvrdí, že vláda sovětského satelitu PLR se zřekla nejen reparací, ale také nároku na odškodnění pro konkrétní oběti. To umožňovalo a umožňuje nejprve Bonnu a později Berlínu stavět se k očekáváním polských občanů, jež Německo poškodilo, s povýšeností a lhostejností. Představitelé SRN přitom využívali širokou škálu únikových manévrů a právních kliček.

Stanisław Stomma. Zdroj: polská Wikipedia
Stanisław Stomma. Zdroj: polská Wikipedia

Když v květnu 1958 přicestoval do Bonnu katolický poslanec Sejmu PLR Stanisław Stomma, uslyšel od šéfa Kancléřského úřadu Hanse Globkeho, že ač západoněmecká strana nepopírá nutnost poskytnout polským obětem satisfakci, není to v dané chvíli možné, jelikož v Polsku vládne komunistický režim, který by platby z Německa zneužil ve svůj prospěch.

Bez ohledu na deklaraci PLR z roku 1953 trvala Spolková republika Německo na stanovisku, že záležitost odškodnění může být vyřešena až prostřednictvím budoucí mírové smlouvy, sjednané na mírové konferenci se sjednoceným Německem. Tento postoj zastávala vláda v Bonnu ještě na konci roku 1989. Krátce poté SRN učinila v této záležitosti svérázný obrat, o čemž ještě bude řeč níže.

Vraťme se však k reáliím šedesátých let 20. století – ke vzkvétajícímu západnímu Německu (hospodářský zázrak – Wirtschaftswunder – stále ještě pokračoval) a žalostně chudému lidovému Polsku, které pozvolna a vlastními silami rekonstruovalo svou zemi zničenou okupanty.

Spolková republika už jistou dobu vyplácela nezanedbatelné částky obětem z mnoha evropských zemí a z Izraele (v roce 1952 Bonn přislíbil vyplatit přeživším perzekvovaným Židům částku, která převyšovala 10 % západoněmeckého státního rozpočtu). Naopak k Polákům se zachovala mimořádně nevlídně. 

Nemohli se odvolávat na to, že byli pronásledováni kvůli své národnosti. 

Západoněmecké předpisy žádnou takovou možnost nepředpokládaly – a přitom většina polských obětí nacistického teroru byla pronásledována právě z tohoto důvodu. „Navíc,“ psalo se v interní expertíze pro potřeby vlády PLR, „byl kvůli tomu, aby se Polákům ještě více ztížila možnost získat odškodnění, zaveden předpis o tom, že vyplacení odškodnění do zahraničí je podmíněno tím, že s příslušným státem má Německo navázané diplomatické styky.“

100 milionů marek a ani fenik navíc

Plastika připomínající tzv. Varšavské pokleknutí, symbolický akt německého kancléře Willyho Brandta, který při návštěvě Varšavy 7. prosince 1970 padl na kolena před pomníkem hrdinů tamního ghetta. Zdroj: Wikipedie
Plastika připomínající tzv. Varšavské pokleknutí, symbolický akt německého kancléře Willyho Brandta, který při návštěvě Varšavy 7. prosince 1970 padl na kolena před pomníkem hrdinů tamního ghetta. Zdroj: Wikipedie

Tyto diplomatické styky byly navázány teprve v roce 1972, celý rok a půl totiž západním Němcům trvalo určit podmínky – pro Polsko poněkud dvojznačné – ratifikace proslulé smlouvy ze 7. prosince 1970, podepsané kancléřem Willym Brandtem.

Když pak v září 1972 přijel do Bonnu na oficiální návštěvu ministr zahraničí PLR Stefan Olszowski, sdělili mu, že v londýnské konvenci podepsané Spolkovou republikou Německo „byla otázka reparací a odškodnění odložena až do chvíle uzavření mírové dohody ve věci Německa“ a že tato problematika musí být „projednána budoucí vládou sjednoceného Německa“. Západoněmecký ministr zahraničních věcí Walter Scheel navíc neopomněl poukázat na to, že se Bierutova vláda v roce 1953 zřekla reparací.

Z úst kancléře Willyho Brandta pak polský host uslyšel – sedmadvacet let po válce – že v otázce odškodnění pro Poláky Němci narážejí na vnitrostátní pnutí zvláště ze strany mladé generace:  

„Mladá generace nenese odpovědnost za spáchané křivdy a ani se nechce ztotožnit s proviněními a zločiny, které spáchala část generace starší.“

Stefan Olszowski, ministr zahraničí Polska v letech 1971–1976 a 1982–1985. Zdroj: Wikipedia
Stefan Olszowski, ministr zahraničí Polska v letech 1971–1976 a 1982–1985. Zdroj: Wikipedia

Ministr Olszowski byl v Bonnu konfrontován s celou řadou výmluv a vykrucování, což mělo polskou stranu odradit od požadavků na odškodnění. Uslyšel zde mimo jiné, že „případné nároky polských občanů na odškodnění se nemohou realizovat z principiálních a formálních důvodů, neboť termín podávání příslušných žádostí vypršel 31. 12. 1969.“ Přitom předtím – připomeňme si – tyto žádosti nebyly vyřizovány kvůli tomu, že nebyly mezi PLR a SRN navázány diplomatické styky.

Hostitelé navíc upozorňovali, že lidové Polsko přece nikdy neuznalo SRN jako nástupnický stát třetí říše, nemělo by tudíž od západního Německa žádat kompenzace. Olszowski se dále dozvěděl, že polská strana by se neměla vracet k otázce odškodnění za období nacistické okupace, protože i SRN by mohla „předložit své námitky týkající se přesídlení a ztráty majetku svých občanů na někdejším německém území, jež nyní náleží Polsku,“ což by „vzájemným vztahům nijak neprospělo.“

Polsko se tedy muselo spokojit s částkou pouhých 100 milionů západoněmeckých marek (DM) vyplacenou coby finanční kompenzace pro polské oběti pseudolékařských experimentů (psal se rok 1972). Jistým gestem měla být také výhodná západoněmecká půjčka ve výši miliardy marek (1975). Doplňme zde, že dohoda týkající se důchodů a rent, uzavřená v témže roce, se otázek odškodnění nijak netýkala.

Do konce existence Polské lidové republiky tedy polské oběti nacistické okupace nedostaly ani o fenik víc než oněch 100 milionů marek vyjednaných v roce 1972.

Jak Kohl oklamal Bushe

V listopadu 1989 – již po přelomových událostech ve východním bloku – došlo k návštěvě kancléře Helmuta Kohla v Polsku, jež byla později označována jako „historická“. Západoněmecká strana využila aktuální obtížné finanční situace Polska (zadlužení) a dělala všechno pro to, aby se problematika odškodnění za druhou světovou válku nedostala mezi témata, která se probírala při jednáních s tehdejším premiérem Tadeuszem Mazowieckým. I když se toho docílit nepodařilo, německý kancléř v této věci projevil mimořádnou neústupnost.

V důsledku západoněmeckého postoje muselo Polsko přistoupit na to, že otázka odškodnění se v obšírné společné deklaraci obou vládních šéfů vůbec neobjevila. 

Později se ukázalo, že jediným polským politikem, který hlasitě upozorňoval na problematiku odškodnění od Německa, byl maršálek Sejmu prof. Mikołaj Kozakiewicz. Během své návštěvy v Bonnu v polovině prosince 1989 hovořil o dvou milionech Poláků, kteří ohlašují své nároky, a dodával, že „důstojné vyřešení“ této záležitosti je „conditio sine qua non vzájemného narovnání a budoucího smíření“. Kohl později zmiňoval, že Kozakiewicz údajně mluvil o částce 200 miliard marek a že „to vyvolalo negativní dojem“.

Helmut Kohl v Polsku roku 1989. Zdroj: Wikipedia
Helmut Kohl v Polsku roku 1989. Zdroj: Wikipedia

Během následujících týdnů se kancléři Kohlovi podařilo dosáhnout toho, co o mnoho let později jeden publicista německého deníku Die Welt nazval „mistrovským tahem německé zahraniční politiky“. Kohl přesvědčil amerického prezidenta George H. W. Bushe, že – navzdory tomu, co bylo čtyřicet let oficiálním právním stanoviskem všech bonnských vlád – je nutné za každou cenu upustit od svolávání mírové konference, na níž by se řešily konsekvence druhé světové války pro Německo. Kohlovi šlo hlavně o otázku reparací.

Když pak na konci února roku 1990 Kohl navštívil prezidenta Bushe v Camp Davidu, oklamal ho tvrzením, že z celkové částky více než 100 miliard, jež SRN vyhradila na vyplacení odškodnění, prý Polsko obdrželo „značné prostředky“. Tyto údajné „značné prostředky“ však ve skutečnosti nedosahovaly ani jednoho procenta, ba nepřekračovaly dokonce ani jedno promile z částky, o které Kohl hovořil.

Helmut Kohl chtěl dokonce v jisté chvíli podmínit uznání západních polských hranic tím, že Varšava potvrdí platnost deklarace Bierutovy vlády z roku 1953.

Bez satisfakce

Prof. Dr. Stanisław Żerko 

Historik, zaměstnaný v Západním institutu (Instytut Zachodni) v Poznani a pedagogicky působící na Akademii vojenského námořnictva (Akademia Marynarki Wojennej) v Gdyni. Je mj. autorem publikace s názvem Reparacje i odszkodowania w stosunkach między Polską a RFN (zarys historyczny) (Reparace a odškodnění ve vztazích Polska a Spolkové republiky Německo [historický nástin]), vydané v Poznani roku 2017.

 

Nakonec se mu podařilo využít slabé vyjednávací pozice vlády Tadeusze Mazowieckého (zadlužení a nové úvěrové záruky), která uznala, že se musí spokojit se žalostně nízkou částkou 500 milionů marek určených pro „oběti nacistické perzekuce“. Tyto prostředky následně (jako humanitární pomoc, nikoli jako odškodnění) vyplácela nadace Polsko-německé smíření (Polsko-Niemieckie Pojednanie; dohoda ze 16. října 1991).

Teprve po složitých mezinárodních vyjednáváních, jichž se účastnila i americká vláda a židovské organizace, bylo na konci devadesátých let dohodnuto, že SRN jednorázově vyplatí humanitární pomoc také někdejším polským nuceně nasazeným pracovníkům – obětem otrocké dřiny ve prospěch třetí říše. Mezi přibližně 484 tisíc polských občanů tak byla rozdělena částka více než 3,5 miliardy zlotých.

Stovky tisíc, možná dokonce miliony polských obětí nacistické okupace se však této chvíle už nedožily. Také někteří z tehdy ještě žijících poškozených se žádné materiální satisfakce nedočkali, jelikož z různých formálních důvodů nesplňovali podmínky stanovené Spolkovou republikou Německo.

Jsou to oběti nejen německé politiky teroru, jsou to také oběti bezohledného a nehumánního přístupu německých spolkových vlád od Adenauera až po Scholze.

S ohledem na to není divu, že nedostatečné vnímání polského pocitu křivdy z německé strany vyvolává u polské veřejnosti hluboké rozčarování a nepochopení. Je to v naprostém rozporu s tím, jak Němci Poláky ujišťují o své ochotě smířit se a vyrovnat se, ale také s jejich deklaracemi o významu mravních hodnot v zahraniční politice.

Článek byl publikován na portálu Tygodnik TVP. Překlad Martin Veselka. Přinášíme ho ve spolupráci s Polským institutem v Praze.