Emil Pražan: Vidím paralelu s Čapkovým Krakatitem a Bílou nemocí

/ Jak to vidí pamětníci /
Ing. Emil Pražan.
Ing. Emil Pražan.

Jednadevadesátiletý Emil Pražan, který ve svém životě prožil odsun ze Sudet po Mnichovské dohodě, vyloučení z vysoké školy z politických důvodů a vojnu u PTP, odpovídá na naši otázku, jak vnímá současnou situaci.

Naše generace toho prožila mnoho. Dávám přednost odborníkům, kteří dovedou lépe odhadnout situaci, v níž se současně nacházíme, a že je nutné dát před pocity svobody, která je pro někoho až příliš omezená, přednost zdraví, protože umírají i mladší, nejen ti staří.

Ing. Emil Pražan se narodil v roce 1928 a většinu života se věnoval amatérskému filmu, natočil řadu dokumentárních filmů a je autorem mnoha odborných publikací a několika knih. Jako jedenáctiletý zažil odsun ze zabraných Sudet, válku poté jeho rodina prožila v Hradci Králové, kde v roce 1946 odmaturoval na obchodní akademii. Po ní nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze a účastnil se 25. února 1948 pochodu studentů na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše. Kvůli emigraci bratra do USA byl vyloučen z vysoké školy a povolán na vojnu k Pomocnému technickému praporu. Po skončení vojny musel ještě tři roky pracovat na Kladně v Dole Zdeněk Nejedlý II., v 1963 nastoupil v Hradci Králové na pozici krajského metodika pro film, fotografii a výtvarnictví. Od roku 1977 až do důchodu působil v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost v Praze. Po sametové revoluci obdržel od VŠE titul inženýr a věnoval se rehabilitaci bývalých příslušníků PTP v důchodu. I v důchodu se věnoval filmu, fotografování, přednáškám a psaní článků a publikací.

Vůbec si nemyslím, že jsou ohrožena naše práva. Spíše se divím těm, kteří dnes uvažují o tom, jak je důležité jezdit do Chorvatska. Vidím to jako zhýčkanost. A posílat děti do letních táborů je stejná hloupost. Nemusím mít žádné sympatie k některým ministrům této vlády, ale jsem přesvědčen, že lékaři a vědečtí pracovníci asi na to mají patřičné vzdělání, a proto nemám nejmenší nejistotu v jejich doporučeních nebo i příkazech a zákazech.

Izolace, pokud je nutná, je také nutné ji plně respektovat. Pokud lze hledat jistou paralelu, nabízí se hned dvě. Druhá světová válka, kterou jsem prožil od 11 do 17 let a která nás přivedla už v patnácti k dospělosti. Nešlo jen o to, že padaly bomby, ale hlavně o to, jak bylo nebezpečné vše na každém kroku. Stačilo poslouchat Londýn a následoval trest smrti.

Tou druhou jsou padesátá léta. Kdo by dnes uvěřil, že stačilo, aby pekař nebo ředitel pekárny na udání, že peče špatné rohlíky, dostal 6 let vězení. Nikdo nevěděl, jestli pro něho nepřijdou ve čtyři hodiny ráno dva z StB a nezatknou ho ještě v pyžamu. Taková to byla doba. Stačilo říct v hospodě politickou anekdotu a šel na rok do vězení. Nějaký udavač se vždycky našel.

Ale abych to shrnul. To, v čem dnes žijeme, je ještě daleko horší. Nevíme, co to ještě s námi v budoucnu udělá. Měl jsem možnost při přípravě filmu „Pozvání k Čapkovi“, který se točil pro Prahu 10, a která je majitelem Čapkovy vily, dopodrobna znovu nastudovat spisovatelovo dílo. Jak prozíravě přistoupil k tématu smrtícího ničení radiologickou zbraní ve filmu „Krakatit“ a ještě větší věštění světové zkázy v jeho „Bílé nemoci“. To je prostě zcela jednoznačné vidění do budoucnosti, protože tady se snad nejvíce dá mluvit o paralele ke koronaviru.

Pan Emil Pražan je jedním z 5000 pamětníků a pamětnic, kterým jsme nabídli pomoc prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa v době mimořádných opatření v souvislosti s koronavirem. Více o fungování Centra pomoci Paměti národa najdete na https://pomoc.pametnaroda.cz. Děkujeme případným dobrovolníkům a dárcům za podporu!