Zdeněk Macháček

* 1925  

  • "A nebyly nějaké snahy omezovat tu svobodu tvorby?" - "No, tehdy už se to trošičku začalo uvolňovat, ono taky díky Picassovi oni nebyli takoví divocí. A sice byly pokusy nějak tam po těch plivat, ale ten Picasso tím, že udělal tu holubici... V tehdejší době to byl takový nejdivočejší výtvarník, tak drželi hubu a krok, a já jsem v podstatě dělal. Mě zajímala hlavně zvířata. Takže jsem dělal ženské a zvířata. Vnitřně jsem odmítal se na cokoliv dívat a vlastně jsem si vytvořil takovou vlastní záležitost.“

  • „Tak já jsem byl nasazený u té tzv. Luftschutzpolizei, neboli protiletecké policie. My jsme stavěli protiletecké kryty, byly takové úzké, jenom metrové. To bylo myslím 20. listopadu, byla mlha a bylo slyšet takové to dunění, jak letěly bombardovací svazy, a najednou začaly pouštět na Brno bomby. Teď najednou toho 20. listopadu, já jsem zrovna seděl u vchodu do toho krytu a učil jsem se anglická slovíčka. Z té mlhy najednou nad tou Ponávkou se vynořil Lightning, to byly takové dvoutrupé stříbrné polostíhačky, a prostě valil jako stříbrný šíp. Tehdy jsem překonal rekord v běhu, to jsme hnali k tomu krytu a zapráskl jsem za sebou dveře a bomba padla zrovna tak metr od toho, takže my dělali kotrmelce, ale nic se nestalo. A to bylo takové první bombardování, no a vzali celé ty... my jsme byli na tom Příkopě. Teď Bratislavská lítala do luftu, na Špilberku to lítalo a jedině ta naše ulice, tam se nic nedělo. No a pak jsme zjistili proč. Protože každou noc vylítl jeden z těch baráků do luftu, protože to byly bomby, které vybuchovaly se zpožděním. Postupně celá ta Ponávka zmizela.“

  • „V podstatě to začalo být takové trochu divoké, protože tehdy sváželi do Kounicových kolejí vězně a při vyučování se vždycky ozývaly salvy, jak popravovali. Protože to bylo kousek od nás, nad námi Kouničky, tam se popravovalo. To si vzpomínám, že to když začalo, tak profesor latiny řekl: 'Povstaňte,' a zpívali jsme hymnu. To kdyby byl někdo řekl, tak to vystříleli všecko. A když jsme se vraceli, tak v zahradě v Kounicových kolejích stála šibenice a ve tři hodiny odpoledne se tam popravovalo. Veřejně. V zahradě. Jedna šibenice. A naproti, jak je Tůmova ulice, jak se to zvedá na Kraví horu, tak tam už stáli ti kreténi v těch kožených gatích a už čekali, jak to propukne. Takže cesta ze školy byla vždycky provázena tady tím. A zajímavé to bylo, teda když to tak řeknu, ráno, když jsem šel do školy, tak u kostela už svážely povozy s koňmi rakve a vozily je dolů do Kouniček.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 20.11.2019

    (audio)
    délka: 01:54:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všecko se dá přežít ve srandě

Zdeněk Macháček
Zdeněk Macháček
zdroj: Lukáš Paulas (z internetových stránek https://zdenekmachacek.webnode.cz, s laskavým svolením pana Macháčka)

Sochař Zdeněk Macháček se narodil 16. srpna 1925 v Brně. Otec vlastnil grafickou dílnu, k zákazníkům před druhou světovou válkou patřily významné osobnosti. Rodina bydlela v Masarykově čtvrti, Zdeněk byl svědkem zatýkání a poprav obyvatel v nedalekých Kounicových kolejích. Na konci války byl nasazen na budování protileteckých krytů a zažil bombardování Brna. Po roce 1945 se stal svědkem úpadku rodinné grafické firmy. Studoval zoologii a antropologii na Masarykově univerzitě. V roce 1952 dokončil studium na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně a zapojil se do výtvarného života. Při hledání prostor pro ateliér se dostal do Křížovic na úpatí Vysočiny, kam se v roce 1971 odstěhoval a vybudoval zde ateliér. Po roce 1990 založil Galerii z ruky a aktivně se podílel na založení uměleckých skupin a dílen. Uspořádal čtyřicet samostatných výstav, vedle toho se účastnil více než šedesáti kolektivních výstav.