plukovník v. v. Rudolf Macek

* 1925  

  • „Odjížděl jsem druhýho ledna na Slovensko a sedmnáctýho ledna pro mě přišli na učebnu. Prohlídli kufry, zabavili malou pistoli a odvezli mě do vojenské trestnice v Bratislavě. Vyslýchali mě tam do poloviny února. Pak následoval převoz do Prahy na velitelství první oblasti na Malostranské náměstí ke generálu Klapálkovi. Někde ve čtvrtém patře byly kobky. Bylo tam šest cel. Hlídali to tam normální vojáci. Patřilo to pod OBZ první oblasti. Byl tam major Mirovský a další vyšetřovatelé. Nebyl jsem fyzicky týrán, ale působili na nás silně psychicky a dávali nám nepatrně stravy. Byl hlad, ale nemlátili. Celý den jsme byli ve tmě a v noci ve světle. Nesmělo se ležet. Byli jsme tam asi tři nebo čtyři týdny. Do cely se přesně vešla postel, která měla devadesát centimetrů, a pak zbývalo dalších třicet centimetrů. Jídlo solili a nedali nám napít. Na záchod nás vodili z cely na zaklepání a vodili nás neradi.“

  • „Když byla invaze, byl jsem členem závodní rady. Měli jsme takový výbor..., pak většina skončila na indexu. Když vjížděly tanky do Náchoda po hlavní silnici, dojely na křižovatku a tam měly cedule Praha a vracely je zpátky. Zase se vrátily na hranice a tam byly autobusy přes silnici a gumy zapálený. V Náchodě byl poměrně solidní odpor. Když hlásili, že z Prahy jedou estébáci v těch šestsettrojkách na Náchod, vyjel autobus a nákladní auto a na něm policajti s kulomety a smetlo estébáky ze silnice. Nestříleli, ale donutili je převrátit se do příkopu – policajti.“

  • „V červnu 1952 končila opavská vojenská trestnice. Přijel štábní kapitán Karafiát z ministerstva vnitra, strašná svině. Dozorci nám řekli, abychom si sbalili věci, a co nebudeme potřebovat, abychom poslali domů. Měli pravdu. Kdo si vzal něco s sebou na cestu, už to nikdy neviděl. Všechno ukradli. Naložili nás do tří autobusů a skupina sto čtyřiceti čtyř důstojníků a poddůstojníků se vydala na cestu. Jeli jsme na východ. Nevěděli jsme, kam nás vezou. Jestli do Leopoldova nebo do Ruska. U řeky Váh ozbrojený transport naštěstí zabočil do Leopoldova. Už na nás byli připraveni. Když nás prohlídli před umístěním do cel, z osobních věcí, jídla nebo cigaret, nám prakticky nic nezbylo. Mně bachař omylem nechal cigarety, a když jsem žádal o oheň, hned jsem dostal deset dní trestní dávky. Mizerný jídlo se nedá vylíčit. Za dva měsíce jsem z osmdesáti čtyř kilo měl padesát osm. Ráno před snídaní padesát dřepů, po snídani padesát, před obědem padesát, po obědě padesát a při večeři totéž.“

  • „Měl jsem v ruce papíry všech příslušníků vojenské rozvědky. Řekl bych, že devadesát procent lidí mělo být do roku 1996 pryč, protože to nebyli lidi, kteří by sloužili režimu, který nastal. Debatovali jsme s generálem Procházkou, já ho upozorňoval na určité lidi, protože jich tam byla spousta, kteří studovali v SSSR, většinou od raket. Kdo studoval v SSSR a byl tam nejméně dva měsíce, tak byl zauzlován na KGB. Procházka měl s těmito lidmi určité úspěchy, prý dělali svou práci. Totéž říkal Růžek o kontrarozvědce, kde to bylo ještě horší. Výsledek své práce těch tří let bych hodnotil jako minimální. Pořád mi nejde do hlavy, proč jsme tam byli. Byl tam se mnou ještě jeden vězeň a těžko to pochopím. Nakonec jsme my museli odejít, ale zůstal absolvent fakulty StB, doktor práv, a ještě tam zůstal další člen kontrarozvědky, nerehabilitovaný plukovník. A nakonec tam byl ještě agent StB. To byl jeden z mála lidí, kterého se nám podařilo vyšťouchnout. Rakeťáci tam většinou zůstali.“

  • „Únor byl začátek ilegální práce. Byl jsem odstraněn od útvaru na únorové dny od vojáků do lyžařského kurzu ve Špindlerově Mlýně. Měl trvat šest neděl, ale trval pouze tři neděle a pak to rozpustili. Soustředili tam důstojníky, kteří nesouhlasili s komunisty. Celý únor jsme prožívali u přijímačů. Když jsem byl v tom kurzu, na sobotu a neděli jsem si vzal volno a odjel jsem do Náchoda, kde jsme začínali organizovat skupinu. To byl počátek těch dvanácti a půl roku. Kdyby se na to vrhla žatecká a slánská posádka, tanky, tak byli placatý ti odboráři na tom náměstí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.06.2007

    (audio)
    délka: 02:55:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Ráno před snídaní padesát dřepů, po snídani padesát, před obědem padesát, po obědě padesát a při večeři totéž.“

Rudolf Macek - pietní akt Píka 2007 II
Rudolf Macek - pietní akt Píka 2007 II
zdroj: Jan Horník

Rudolf Macek se narodil 13. května 1925. Roku 1947 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po komunistickém převratu v únoru 1948 zorganizoval mezi vojáky odbojovou skupinu, která se připravovala na možný konflikt Východu se Západem. V lednu 1950 byl ale zatčen a jako vedoucí skupiny odsouzen k 22 letům vězení. Nejdéle byl vězněn v uranovém lágru Bytíz, kde strávil 7,5 roku. Ven vyšel teprve v roce 1964. Za komunismu se živil manuálně. Nejprve pracoval jako gumař a poté jako dělník v kamenolomu. Po revoluci v roce 1989 působil v prověrkových komisích u policie a na ministerstvu obrany u vojenské kontrarozvědky. Má hodnost plukovníka v.v.