Marie Lomská

* 1920  

  • „Druhej den jsem šla na cvičení. To víte, člověk byl unavenej a nevyspalej po tom všem. Manžel ale říkal, že musím jít. Tak jsem šla. Ale jak máte ten samopal a děláte přískoky, plazení… Mně bylo strašně špatně. Udělala jsem přískok a zůstala jsem tam ležet. Přiběhl ke mně velitel a říká: ‚Co se stalo?‘ Tak mně pomohl vstát a dal mě pod strom a tam jsem seděla. Pochopitelně potom mě poslali domů. Velitel Kratochvíl se ptal, jak je možný, že po tý svatbě mě manžel hned poslal na cvičení. Ale já povídám: ‚Však to znám, jak byste asi brblali, kdybych nešla.‘ Tak se nedalo nic dělat. Musela jsem.“

  • „Jak vypadala vaše svatba za válečných podmínek, jak na to vzpomínáte?“ – „V životě bych takovou neměla, jakou jsem měla tam. Byli jsme na štábu, tam byl generál Kratochvíl, z Anglie přijel, a manžel byl náčelník štábu. Jeli jsme do Lvova, tam jsem měla kamarádku ze školy. To byla Nosková Mařenka, teď je v Žatci. Ještě kapitán Drnek s náma jel. Zajeli jsme k tankistům, tam jsme poobědvali. Přijeli jsme pak do toho Lvova, už byla tma a už zavírali. Tak ještě se na nás zlobili, že jdeme pozdě. My jsme říkali: ‚Nedá se nic dělat, je válka. Nestačili jsme přijet.‘ Vzala nás, tam nám to dala a tak dále. Přespali jsme ve Lvově a jeli jsme zpátky k tankistům a pak zpátky do Čižku a tam byla svatba. Tam to udělali týlaři. Myslím, že tam byl velitel Engel z Anglie. Udělali pro nás hostinu, stůl do účka. Všichni se tam sjeli, hudba hrála. Z jedné strany se střílelo, minometná palba a všecko. My jsme seděli a tančili. To bych nikdy v životě neměla takový jako tam.“

  • „Když byl třicátej devátej rok, tak k nám přišli legionáři z Čech, letci a tak dále. Byli nastěhovaný po všech českých vesnicích. U nás jsme měli jednoho letce. Když přišli do města, tak vždycky šli k nám. Potom jeli do Sovětskýho svazu.“

  • „Tam taky byly razie na Židy. To bylo nepěkný. Bylo to nedaleko nás. Byl takovej kopeček, kde udělali jámy, na to dali prkna, oni se tam postavili a pak je postříleli a naházeli dolů. To bylo strašný.“

  • „Generál Svoboda, kapitán Drnek a manžel jeli na pozorovatelnu. Já jsem to chtěla vidět. Manžel mě nechtěl vzít s sebou. Drnek povídá: ‚Vezmi ji s sebou, ať ví, co to znamená.‘ Tam jsem viděla ten nástup, jak byly kaťuše, pak tanky, pěchota. To bylo opravdu hrozný.“

  • „Moje babička a děda přijeli z Čech. Babičce bylo asi pět roků, dědovi taky nějak podobně. Prababička asi se čtyřma dětma přijela na Volyň. To bylo ještě za carskýho Ruska. Pochopitelně tam se usadili po venkovech, zakoupili si lesy. Obdělávali půdu, aby měli z čeho žít. Pak se tam narodila moje máti, tatínek. Ve třináctým roce se narodil ještě bratr. A já jsem se narodila, když už přišlo Polsko ve dvacátým roce. To už nebyl Sovětskej svaz, ale Polsko.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.07.2009

    (audio)
    délka: 45:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nerada vzpomínám na to, co všechno bylo, ale přesto byl náš život krásný

Svatební fotografie
Svatební fotografie
zdroj: http://www.zeny-bojujici.cz/fotogalerie/svatby

  Marie Lomská, rozená Findejsová, se narodila 16. března 1920 v rodině volyňských Čechů v tehdejším Polsku. Rodiče vlastnili řeznictví a uzenářství. Navštěvovala českou školu a byla členkou Sokola. V roce 1939 se polská část Volyně stala součástí Sovětského svazu a roku 1941 následovala okupace německou armádou. Každodenní realitou se staly obavy z útoků banderovců na české a polské vesnice. Marie Findejsová byla zatčena Němci a sloužila jako kuchařka v německém táboře nedaleko Rovna. Ze zajetí ji vysvobodil pracovník pošty pan Novotný. Během osvobozování Volyně Rudou armádou byla obtěžována sovětským důstojníkem. V dubnu 1944 vstoupila Marie Findejsová do československé armády. Byla přidělena jako pracovnice velitelského štábu. V srpnu 1944 se ve Lvově provdala za štábního kapitána Bohumíra Lomského. Byla svědkem bojů u Krosna. S československou armádou postupovala až do Prahy. Slavnostní přehlídky se však nezúčastnila. Po válce se jí podařilo dostat svou matku v rámci repatriací z Volyně do Československa. Vychovala dvě dcery a jednoho syna. Manžel zastával v letech 1956-1968 funkci ministra národní obrany.