Hana Lobkowiczová

* 1928  

  • „Věděla jsem, že si nemůžu vybírat. To nešlo, přidělování bylo automatické. A nejenom na východní Slovensko. To bylo běžné pro ‚nežádoucí lidi‘. Takže jsem věděla, že někam půjdu. A Ústí ještě nakonec bylo schůdnější než východní Slovensko. Nastoupila jsem tam 1. ledna 1953. Přidělili mě na infekční oddělení. Musela jsem dělat vyšetření pacientů. Tenkrát tam byly ještě dětské obrny a záněty mozkových blan. Musela jsem dělat funkce páteře a takové věci jsem se musela naučit. Byla jsem tam od sedmi hodin do dvanácti. A v jednu hodinu jsem nastupovala na obvodě jako středisková. Tam jsem byla každý den od jedné do sedmi. A v sobotu jsme dělali do jedné. V poledne se celé Ústí sebralo, šlo na vlak a jelo do Prahy. Naštěstí jezdil takzvaný Berlíňák, který byl přímý rychlík Berlín – Vídeň. Byli jsme celý vlak plný doktorů. A v neděli ve dvanáct přesně jsme jeli nazpátek a nastupovali do práce.“

  • „Jednou za mnou přišli do nemocnice. V baráku na Hřebenkách měla moje tchyně už předtím domluvené s diplomatickým úřadem, že tam budou bydlet jejich zaměstnanci. A to jí nesebrali. Jednou tam bydlel nějaký Maďar, jednou tam bydlela nějaká Angličanka a tak. Přišli za mnou do nemocnice a říkali: ‚Vy tam míváte Angličany nebo cizince. Víte někdy, co si povídají?‘ A já jsem říkala: ‚Ne, já jim nerozumím, vůbec jim nerozumím.‘ ‚Ale to by bylo tak skvělé. Představte si, mohla byste jezdit do ciziny, mohla byste všecko, když byste nám občas něco řekla.‘ A já jsem si prostě tvrdě stála za tím, že neumím tu řeč, že jim vůbec nerozumím. Tak odešli. Ale teď jsem si uvědomila, že půjdou třeba rovnou do našeho bytu. A tam byly dopisy od švagrových, tuzexy a módní časopisy. Říkala jsem si: ‚Propána!‘ Protože telefony nebyly, nemohla jsem telefonovat. Pak jsem se nějakým způsobem z práce uvolila a odešla. A oni naštěstí nepřišli. Protože viděli, že jsem tak blbá, že prostě nemají šanci.“

  • „Chodili jsme spolu od školy k Jiráskovu mostu, vedle sebe. Už od kvarty – neuvěřitelné. Ale to bylo jiné chození než teď. Opravdu naprosto platonické. Dělali jsme na sebe oči a tak. – “A věděla jsi, z jaké rodiny byl? Nebo to vyplynulo spontánně?” – Ne, to jsem samozřejmě věděla podle jména. Ale on byl neuvěřitelně skromný. Protože jeho maminka, moje budoucí tchyně, byla vdova, tak neměli peníze. A my jsme všichni přece jenom měli namazaný chleba na svačinu. Kdežto on neustále jedl chleba namazaný rajským protlakem, protože na víc neměli. Máslo tenkrát nebylo, to se muselo sehnat nějak podfukem. On byl opravdu neobyčejně skromný. Nikdy se nevytahoval. Natož aby někomu říkal, že je Lobkowicz.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.06.2015

    (audio)
    délka: 02:07:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mojí největší oporou byla vždycky sestra Věrka

Hana Lobkowiczová, dobový portrét
Hana Lobkowiczová, dobový portrét
zdroj: soukromý archiv pamětnice

Hana Lobkowiczová, vlastním jménem Nováková, se narodila 17. ledna 1928 v Praze. S dvojčetem Věrou, dnes významnou ilustrátorkou, vyrůstaly v pestrém kolektivu celkem šesti dětí v pražské čtvrti Braník. Díky otci Bohumilu Novákovi, právníkovi a intelektuálovi, který určitou dobu působil jako starosta Braníku, byl jejich velkolepý dům s rozsáhlou zahradou středobodem místního dění. Hana Lobkowiczová jako dospívající zažila konec druhé světové války, bombardování Prahy a odsun Němců. Po válce vystudovala medicínu a stala se lékařkou. V roce 1952 se provdala za Františka Lobkowicze, se kterým se seznámila ještě během studií na Jiráskově gymnáziu v Praze. Ten byl jako příslušník šlechty režimem označen za tzv. politicky nespolehlivého a záhy po svatbě poslán na povinnou vojenskou službu k Pomocnému technickému praporu. Po jeho návratu užívali rodinného života, František se ve volném čase stal odborníkem na genealogii a heraldiku. Po dceři Janičce, která následkem postižení zemřela přibližně ve čtrnácti letech, se jim narodily děti Marjenka a Michal. Michal se stal po sametové revoluci poslancem České národní rady a později Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za KDS, ODS a US-DEU, jako ministr obrany od ledna do června 1998 se zasazoval o vstup ČR do NATO. Hana Lobkowiczová se po sametové revoluci a zejména po manželově smrti v roce 1998 věnovala cestování. S českou šlechtou udržuje kontakty dodnes.