Eva Lízalková

* 1925

  • "Měla jsem v prvním patře pavilonu stánek a nad ním bylo jeviště, kde byl klavír. A na ten klavír chodil cvičit Jiří Šlitr. Hrál tam, měl koncerty, byl tam strašně oblíbený. Chodila za mnou děvčata různých národností, jestli bych jim s ním nesmluvila schůzku. Ale on chodil tenkrát se Sylvou Daníčkovou, kterou si měl brát, ale pak si ji stejně nevzal, nešťastně umřel. Šlitr byl můj přítel, tak jsme si spolu vždycky povídali. To jeviště bylo veliké a vzadu se často pohyboval takový nenápadný člověk v montérkách, pořád tam něco kutil a já jsem si ho jednou všimla a ptala jsem se ho, co tam dělá. Říkal, že tu něco opravuje. Byla jsem klidná a dál jsme se se Šlitrem vesele bavili, bylo to moc hezké. Krásně hrál na klavír a říkala jsem mu, že jsem taky klavíristka, jenomže on mě k tomu nemohl pustit. Když už jednou končila výstava, tak jsem jednou potkala toho chlapíka, co tam vždycky něco kutil. On se ke mě přidal, asi jej tížilo svědomí a povídal 'Víte, co jsem tam vlastně dělal? Měl jsem Vás na starosti, já jsem Vás špehoval. Vás a Šlitra. Vy ani nevíte, jak jsou všichni, kdo jsou venku, sledovaní StB. Každé Vaše slovo vím. Kdybyste něco řekli, tak jste jeli okamžitě domů. Měli jste štěstí, že jste mluvili tak všeobecně hlavně o hudbě a o Šlitrových snech, jak chtěl do Ameriky na Broadway. Já jsem vás sledoval. Ale vy jste nikdy nic závadného neřekli, tak jsem nemusel udávat. Dnes Vám to říkám, abyste byla opatrná a věděla, že to není jen tak.'"

  • "Mysleli jsme, že už máme pokoj, že už jsme vykradení. Jenže asi za tři dny přišel Rus, takový mongoloidní typ. Otevřel vrata, vlezl k nám na dvůr a křičel 'Časy, časy!' Mamička už z nich byla hrozně rozčilená, nebála se a řekla, že už nám všechno ukradli a že žádné časy nemáme. Pochopil, co tím myslela. Řekl, že ruský voják nekrade, vytáhl samopal a chtěl ji zastřelit. Lekla jsem se a skočila jsem před ní a říkám 'Zastřelte nás tedy obě, když už.' To ho zarazilo, schoval samopal a povídal, že si to s námi přijde ještě večer vyřídit. Dostala jsem strach a šla jsem to nahlásit na jejich velitelství. Ten major, co tomu velel, říkal, že ho zná a že to zařídí. Ten Rus už nepřišel, takže jsme zůstali naživu. Pak jsem se dozvěděla, že ho odvezli do Hranic a tam jej zastřelili, protože z nich byl nejhorší."

  • "Když Rusové přišli, tak se ptali lidí, kteří uměli rusky, kde kdo bydlí a co má. Jeden člověk jim řekl, že u nás by něco našli. Tak se stalo, že bylo deset hodin večer, všední den a někdo zazvonil. Bratr šel otevřít a přišlo šest Rusů se samopaly. Zahnali nás do jedné místnosti, pět Rusů tam s námi zůstalo, drželi v rukou samopaly a ten šestý dal bratrovi samopal na záda a přikázal mu, ať ho provede po domě. A všechno, co za něco stálo, vzal. Když odešli, tak nám nezůstalo nic, ani moje studentské hodinky, které ležely na nočním stolku. Měli třeba šest hodinek, říkali tomu časy a pořád jich měli málo. Sebrali všechno, šli hlavně po zlatě a po špercích. Když to všechno sebrali, šli ještě do komory, kde byly zásoby ze zabíjačky, hrnce se sádlem, uzené a tak. To měli na venkově všichni. Vzali i ty hrnce se sádlem, maso odnesli, vajíčka vypili syrové, skořápky házeli na zem, rozšlapali je a odešli. Vzali by nám i auto, ale Němci nám už předtím vzali pneumatiky, tak bylo nepojízdné a nechali jej tam. Když odešli, zůstal dům prakticky prázdný. Nábytek nám pochopitelně zůstal, ale co mělo nějakou cenu, bylo pryč."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 09.02.2023

    (audio)
    délka: 01:25:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisté nám všechno vzali, z mamičky byl bezdomovec

Eva Lízalková na EXPO 58 v Bruselu
Eva Lízalková na EXPO 58 v Bruselu
zdroj: Archiv pamětnice

Eva Lízalková se narodila 20. prosince 1925 v Prostějově do rodiny majoritního akcionáře a generálního ředitele strojní cihelny v Prosenicích. V roce 1945 se zapsala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako posluchačka francouzštiny, historie a hudby. Později se přihlásila na půlroční kurz zahraničního obchodu, kde vyučovali mimo jiné Jan Masaryk či Prokop Drtina. Po smrti otce v roce 1946 znárodnil stát rodině cihelnu a o dva roky později přišli Vykoukalovi také o dům. Když začalo být jasné, že se pamětnice ve svém oboru neuplatní, rozhodla se vdát. Později nastoupila z finančních důvodů do Autorenovy v Holešovicích, kde pracovala jako frézařka. Díky své perfektní znalosti tří světových jazyků se jí podařilo i přes nevhodný kádrový původ dostat na Světovou výstavu Expo 58 do Bruselu a od března do listopadu 1958 prodávala v československém pavilonu české granáty a hudební desky. Po návratu získala zaměstnání ve Skloexportu v Liberci, kde pracovala v obchodním oddělení až do odchodu do penze v roce 1982. V době natáčení v roce 2023 žila v Liberci. Příběh jsme mohli zaznamenat díky finanční podpoře Statutárního města Liberec.