Mordechaj Livni

* 1926  †︎ 2024

  • „Bylo mi slíbeno, že budu s těmi dětmi asi tak půl roku a že za půl roku se skupinou dětí odjedu do Palestiny. Vlastně celou tu dobu, co jsem byl v hnutí mládeže sionistickém, od mého čtrnáctého roku věku, přes celou dobu nacistů a koncentráky, ten odjezd do Palestiny a přidat se ke kibucu nebo postavit kibuc nový se stalo jakýmsi snem. To bylo světlo na konci tunelu, jen přežít tu válku, přežít nacisty a konečně se oprostit od té násilné Evropy a stavět nový život v Palestině, kde už jsem měl, jak řečeno, bratra, a po válce se ukázalo, že to je vlastně jediný příbuzný, blízký příbuzný, který mi zůstal na světě.“

  • „A já se ho [Wolfganga Sinaje Adlera] ptám: ,Kde je tvůj táta?‘ Tedy rabín Adler. On byl mladší než já, asi mu bylo šestnáct, myslím. Ukazuje palcem na jeden z komínů s těmi plameny a říká: ,On je tam.‘ Já říkám: ,A máma?‘ – ,Máma taky.‘ A já mu říkám: ,Co tvoji rodiče můžou dělat v tom podniku na ocel, v těch dolech, vždyť oni v životě rukama nepracovali, vždyť oni tam nemůžou nic dělat.‘ On se na mě kouká, ten šestnáctiletý kluk, a říká: ,Co myslíš, doly nebo podnik, ty nevíš, kde jsi?‘ Já říkám: ,Tohle je Slezsko, tady jsou ocelárny a uhelné doly, tak to by to mohlo být.‘ A on nám oznámil, co to může být. To byla krematoria. ,Místo, na kterém se nacházíte, je Osvětim. A když jsem ukázal, že otec i matka jsou tam, tak jsem tím chtěl říci, že je zabili hned, jak jsme sem přišli, v plynových komorách a spálili. Ten dým, který tady smrdí, a ty plameny, které tady vidíte, to jsou vaši přátelé, ti, kteří šli na levou stranu před několika hodinami.‘ A v tom okamžiku všechno jako mozaika bylo srozumitelné, i ten lístek Rudly Rosena, Gastod, najednou to bylo jasné, že psal z Osvětimi a očekával, že je zabijou.“

  • „I v Terezíně různá hnutí mládeže byla činná. Začalo to tím, že začátkem německé okupace, ještě v Praze, se sešli vedoucí všech sionistických židovských hnutí mládeže a rozhodli se, že po dobu války budou spolupracovat a činnost všech hnutí byly koordinované a děly se spolu. To se dělo i v Terezíně. Bylo tam takzvané sjednocené hnutí mládeže, kde členové různých hnutí, skautských i jiných, dělali ty samé věci. Činnost hnutí mládeže v Terezíně se omezila na tři pole: to jedno, že jsme se všichni učili hebrejsky s tím, že jednoho dne válka skončí, pojedeme do Palestiny, v to jsme všichni doufali a aspoň jsme využili ten čas, abychom se už naučili hebrejštinu. Druhé bylo, pokud se dalo, trochu sportu a her, podle věku, ale někdy byly i možnosti, dokonce byl nějaký den sportu na baště nahoře, kde se dělaly nějaké závody, utíkání a skákání a tak dále. Potom to, na co se nejvíc pamatuji, to asi byla ta nejhlavnější aktivita hnutí mládeže – byla jakási organizace, ale bez nějakých organizačních formulářů nebo úřadů, která se hebrejsky nazývala Jad tomechet, což je v českém překladu Podporující ruka. Jad tomechet si vzala za úkol, asi na to kopyto Udělat dobrý skutek nebo Každý den dobrý skutek, navštěvovat lidi, kteří potřebovali pomoc. To byli zejména ti staří nebo nemocní a dělat pro ně co se dělat mohlo.“

  • „To je teď konkrétní případ kluka, který se jmenoval Rudi nebo Rudla Rosen a který jel se svými rodiči na východ, jak nám Němci říkali. Několik týdnu poté, co odjel, přišla od něj dopisnice, německy velkými písmeny, velmi čitelně, zřejmě jim nakázali takhle psát. Byly tam celkem všeobecné věci, píše: ,Drazí přátelé, jsem tu s tím a tím, pracujeme těžce, doufáme, že se nám to brzy polepší, pozdravujte toho a toho, moji kamarádku.‘ A podepsal se Rudla Namut. Místo svého příjmení Rosen napsal hebrejské slovo Namut, latinkou, a Namut hebrejsky znamená česky ,zemřeme‘. Já se pamatuji na scénu, kde nás sedělo patnáct nebo dvacet kluků a děvčat z té věkové skupiny, na nějaké půdě v Terezíně, která nám byla něco jako klubovna, a ta dopisnice jde z ruky do ruky a každý se snaží do toho nějak se vmyslit, protože to nebyl kód, který jsme domluvili. On tam napsal Namut, zemřeme, co tím chtěl naznačit, co nám chtěl dát vědět?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.05.2012

    (audio)
    délka: 02:37:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Izrael, 22.05.2014

    (audio)
    délka: 01:48:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když člověk chce, může si pomoct do velké míry sám

Max Lieben po návratu z koncentračního tábora. 1945
Max Lieben po návratu z koncentračního tábora. 1945
zdroj: Archiv pamětníka, dodala Jitka Radkovičová

Mordechaj Livni se narodil jako Max Lieben 15. února 1926 v Praze v ortodoxní židovské rodině jako nejmladší ze tří synů. Otec Evžen Lieben, klasický filolog, vyučoval na gymnáziu, matka byla v domácnosti. V rodině se mluvilo především německy, Max chodil do českých i německých škol. V roce 1939 odešel nejstarší bratr Artur (Avraham) do Palestiny. Spolu se starším bratrem Rudolfem navštěvoval Max schůzky židovské sionistické mládežnické organizace Makabi ha-cair. Rodiče a oba synové byli 8. července 1943 deportováni do ghetta Terezín. I tam se Max zapojil do činnosti sionistického hnutí. Dne 28. září 1944 odjel Max a bratrem Rudolfem do Osvětimi. Po asi 10 dnech se oba připojili ke skupině vybrané na práci a byli deportováni do tábora Kaufering IV. Bratr Rudolf tam v prosinci 1944 zemřel. Při evakuaci tábora před blížící se frontou v dubnu 1945 se Max dostal s pochodem smrti do tábora Allach, kde se dočkal osvobození. Z početné rodiny Liebenovy přežilo válku pouze asi šest lidí. Po návratu do Prahy se Max opět snažil zapojit do sionistického hnutí a vystěhovat se do Palestiny. Od ledna 1946 pracoval v Bratislavě v domově pro osiřelé děti, který spravovalo hnutí Makabi ha-cair. Seznámil se tam se svou budoucí ženou Evou Fürstovou (Chavou Livni). Spolu pak v květnu 1949 odjeli do Izraele, dva roky žili v kibucu Kfar ha-makabi, potom se přestěhovali do města Kirjat Tivon. Manželům Livniovým se narodily tři děti, nejmladší syn zemřel v dětském věku. Mordechaj Livni pracoval jako technik, jeho žena vyučovala keramiku. Mordechaj a Chava Livni patří mezi zakládající členy archivu a památníku Bejt Terezín, žili v Kirjat Tivon. Mordechai Livni zemřel v červenci roku 2024.