„Byli jsme obklíčení a teďka jsem povídal: ,Co mám teďka dělat?‘ Tak jsem se potom přestrojil u nějakého [místního člověka]. To byl hajný. No co jsem dostal, dostal jsem normálně staré boty, gumové, děravé, protože nic dobrého [mi] nedal. A moje věci jsem dal [pryč], abych se zbavil vojenských věcí. Protože kdybych to měl, tak by bylo zle. Jenomže já si normálně sebral čtyři granáty, do těch starých hadrů jsem je dal, a teďka se hajný ptal, kampak jako chci. Tak povídám: ,Chci jít tady přes kopce.‘ Co bych šel. Jako tam [vedle byli] Němci. A on byl taky gardista [Hlinkova garda – pozn. autora].“
„A nato potom, jak bych měl říct, peníze nebyly, tak oni nás nechtěli už podporovat, protože hnedka nato bylo povstání. A armáda východní fronty šla. Povídá: ,Nemůžeme tolik slíbit.‘ Tak oni si vybrali určité [vojáky], kteří se jim [hodili]. Tak mě vybrali taky, protože jsem měl v ruksaku dva velké kartony nábojů a takový malý krajíc chleba.“
„Šel jsem na vojnu, tak na vojně jsem byl, normálně jako k parašutistům: ,To nejdu…,‘ povídám, ,… půjdu normálně dělat šoféra. Budu dělat papíry šoférský, anebo ono, ale k parašutistům nejdu.‘ Na piloty nemůžu, nemám měšťanky, abych mohl, já povídám: ,To taky nemůžu.‘ Tak jsme potom, jak jsme měli vždycky na letišti sklady, tak jsme čepovali benzín do těch letadel. A tam byly, říkali jsme jim ,dvěstěpadesátpětky‘, to byly ty bombardovací [letadla].“
„A začali po tom normálně, ti kluci, kteří byli postřílení [zřejmě zranění – pozn. autora] a to [ti ostatní], tak jsme začali organizovat domobranu. To byla normálně jako domobrana, výbory. Flinty, flinty jsme měli, to všechno jsme vyfasovali a dělali jsme pořádek, že se nesmí krást, okrádat normálně někoho nebo to, protože i civilové kradli. Tak se dělal trochu pořádek a drželi jsme pár [dní domobranu], no možná takhle celý měsíc.“
„Nás nasadili a potom už tam Němci měli dost zákopy. To byli ve výhodě. A oni tam sedmkrát hnali naše kluky dopředu. A potom se postavili, že to je přeci blbost. Hnát. Sedmdesát denně normálně jsme vozili, to byl od nás vůz, který vozil raněné, sedmdesát raněných každý den. To bylo přeci hodně. Tak potom chlapi říkali: ,Proč neuděláte lyžařské čety?‘ Tak udělali lyžařské čety a šli zadem na lyžích. [Velitelé] dali povel z té strany, aby šli. Tak ti normálně šli z té strany, tamti normálně zezadu a Němci zůstali obklíčení. Tak to všechno schytali a za všechno dostali, jak se říká, odplatu.“
Nadporučík v.v. Alexandr Leško se narodil 19. srpna 1923 v obci Krivany nedaleko Prešova na východním Slovensku. Rodiče pracovali v zemědělství a sám Alexandr pocházel ze dvanácti sourozenců. Navštěvoval obecnou školu a po jejím absolvování se chtěl vyučit zámečníkem. To si však otec s ohledem na dalších jedenáct dětí nemohl dovolit, a tak Alexandr odešel do služeb slovenské armády a ve Spišské Nové Vsi sloužil v technické letce 4. To se již blížilo Slovenské národní povstání a Alexandr v srpnu 1944 přešel s dalšími vojáky k partyzánům. Prováděli převážně sabotážní akce proti německým jednotkám, ovšem nakonec se dostali do obklíčení, ze kterého se Alexandrovi podařilo uniknout, do dalších bojů se již však nezapojil. Odešel do své rodné obce a po osvobození východního Slovenska se přidal do 1. československého armádního sboru. V únoru 1945 byl zařazen do 4. brigády a sloužil v útočné vozbě, zúčastnil se bojů o Liptovský Mikuláš a dalších osvobozovacích bojů na československém území. Po německé kapitulaci 9. května 1945 byl Alexandr odvelen na slovensko-maďarské hranice, kde měl urovnávat zdejší nepokoje. Poté demobilizoval a odešel do Svobody nad Úpou, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, která pochází z antifašistické německé rodiny. Ve Svobodě nad Úpou pracoval jako vykladač vagonů a později jako řidič v papírnách. Zemřel 7. října roku 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
