Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík v. v. Alexandr Leško (* 1923  †︎ 2015)

• narodil se 19. srpna 1923 v obci Krivany na východním Slovensku

• vstoupil do slovenské armády

• sloužil v útvaru technická letka 4

• 1944 – účastnil se Slovenského národního povstání

• 1945 – vstoupil do 1. československého armádního sboru, 4. brigáda

• sloužil v útočné vozbě

• účastnil se bojů o Liptovský Mikuláš a dalších osvobozovacích bojů na území Československa

• 1945 – povolán na slovensko-maďarské hranice na uklidnění zdejších nepokojů

• za manželku si vzal sudetskou Němku z antifašistické rodiny

• pracoval jako vykladač vagonů a řidič v papírnách ve Svobodě nad Úpou

• zemřel 7. října 2015

Od zemědělství k letadlům

Alexandr se narodil v obci Krivany u Prešova na východním Slovensku. Rodiče pracovali v zemědělství a měli dohromady i s Alexandrem dvanáct dětí. Ve své rodné vesnici navštěvoval Alexandr obecnou školu a po jejím absolvování se chtěl vyučit zámečníkem, ovšem tatínek si nemohl učení dovolit.

Alexandr šel tedy pracovat. Chvilku se živil jako malíř, ale nakonec se rozhodl ke vstupu do armády. Sloužil v technické letce ve Spišské Nové Vsi:„Povídám: ,K parašutistům nejdu.‘ Na pilota nemůžu, nemám měšťanku[1]. Tak jsme měli na letišti sklady a čepovali jsme benzín do letadel. Tam byly dvěstěpadesátpětky, bombardovací letadla – konstrukcetrochu dřevěná a plachtaigelitová. Když přiletěly, tak se muselo lepit a vystřihovat, aby letadlo zase mohlo letět dále. Tohle by mě bylo bavilo.“  

To už však existoval Slovenský štát, známý i jako první Slovenská republika. Jednalo se o klerofašistický útvar, který vznikl 14. března 1939 a jehož představitelé byli spojenci nacistického Německa. Začala také působit Hlinkova garda, polovojenská organizace Hlinkovy slovenské pravicové ľudové strany. Hlinkova garda (či gardisté) měla funkci policie a dohlížela na bezpečnost státu. Nabírání do těchto složek bylo státem upřednostňované a její příslušníci měli značné výhody. Alexandr vzpomíná, že prostý voják dostal za službu na stráži 1,5 koruny a gardista za stejnou službu 77 korun: „Nikomu jsem nezáviděl, když šel do gardistické strany. Byl tam například pošťák, který tam šel, protože měl čtyři děti a neměl z čeho žít. Kvůli penězům šel ke gardistům, aby mohl nastoupit do zaměstnání. (…) Tomu nezávidím, ale nemám proti němu nic, musel mít výživu pro děti. Ale kdo byl normálně fanatik, tak to bylo zlé.“ 

Do Slovenského národního povstání

Bylo by však mylné prohlašovat, že všichni Slováci souhlasili se Slovenským štátem, a Slovenské národní povstání tuto představu zcela vyvrátilo. Povstání mělo vypuknout 29. srpna 1944, kdy vojenské velení v Banské Bystrici vyhlásilo povstání. Do akce se zapojily slovenské vojenské jednotky, ačkoliv některé z nich zůstaly ve svých kasárnách. Cílem bylo vytvoření 1. československé armády na Slovensku a spojení s postupujícími vojsky Rudé armády. Společnými silami se tak mělo slovenské území osvobodit a mělo se zabránit výraznějšímu krveprolití. Této situaci napomáhala i různá partyzánská uskupení v Tatrách.

Alexandr však vzpomíná, že v době vypuknutí povstání už sloužil u partyzánů: „Kluci, kteří měli stráž na letišti, měli stany, telefony a kulomety. Ta stráž to tam nechala a šla k partyzánům, protože partyzáni byli nedaleko.[2]Tak se spojovalo. My jsme o tomvěděli. Letadlo kroužilo a začalo blikat světlem, tak jsme věděli, že tam letadlo shazuje nějaké věci. Oni [partyzáni] měli potraviny. Měli všechno.(...) Peníze nebyly a nás už nechtěli [slovenská armáda] podporovat, protože bylo povstání a už šla armáda východní fronty. Tak si vybrali určité vojáky, které chtěli mít, mě vybrali taky, protože jsem měl v ruksaku dva velké kartony nábojů a malý krajíc chleba.“

Vyhazování mostů a partyzánský život

Alexandr začal spolupracovat s partyzánskými jednotkami, ale s tím přišlo spoustu náhlých změn. Hlavním problémem byl nedostatek jídla a Alexandr si musel zvykat i na noční akce: „My jsme spali ve stodole. Tam bylo obilí a všechno. Byli jsme opatrní, aby obilí nechytlo. Já jsem měl čtyři granáty na sobě a v tom jsem spal. Kdybychom šli, tak abych mohl vylétnout. Tenkrát jsme šli do vesnice, kde jsme přestrojili jednoho kluka, aby se šel na vesnici podívat. Bylo nás tam asi čtyřicet. [Ten kluk se] přestrojil za ženskou a šel po obci, aby jí obhlédl. Přišel a povídá: ,Jsou tam [německé] minomety.‘ Velitel povídá: ,Proti minometům bojovat nemůžeme.‘ Tak jsme se tak ve dvanáct hodin vrátili zpátky. Teď přišel náš velitel, koukal, a ve stodolenikdo. Měli tam být vojáci. Nevím, jaký byl signál, ale hned odjistil automat a vypálil asi tři dávky. Nikdo se neozval, tak věděl, že je zle. A byli tam gardisté a šli s německými vojáky do partyzánského stanu. My byli obklíčení. Tak jsem povídal: ,Co mám dělat?‘ Tak jsem se přestrojil u nějakého hajného. Dostal jsem staré boty, gumové, děravé, a zbavil jsem se vojenských věcí. Kdybych je měl, tak by bylo zle.“

Hajný prý byl u gardistů a poté se v přítomnosti německého vojáka ptal Alexandra, odkud šel a co předtím dělal.  Odpověď zněla, že jde domů, ale měl u sebe připravené granáty pro případ, že by oba muže nepřesvědčil. Dovolili mu však odejít, a tak Alexandr přespal venku a ráno skutečně odešel domů. Určitou dobu se skrýval, ale i přesto se mu podařilo podniknout cestu do Prešova, který byl v daný moment bombardován: „Rány [byly slyšet] kolem dokola. To jsem byl dost blízko. Schoval jsem se pod železniční most, a když [poblíž] spadla bomba, tak se do kanálu nacpalo tolik vody, že jsem byl celý mokrý.“

Z domobrany do 1. československého armádního sboru

Jelikož se již blížila postupující Rudá armáda, začala se organizovat místní domobrana. Muži, mezi kterými byl i Alexandr, obdrželi zbraně, aby hlídali svou vesnici před krádežemi ze strany vlastních spoluobyvatel. Museli zajistit, aby byl na vesnici pořádek. Služba trvala celý měsíc, než přišla Rudá armáda.

„Hned jsme se do Svobodovy armády hlásili i s kulomety a se vším [možným]. My jsme přišli už vyzbrojení. Dali nás do čtvrté brigády, dávali nám instrukce a potom nás přivedli k [Liptovskému] Mikuláši. Tam už bylo mezi námi hodně Rusů a volyňských Čechů. Potom jsme se dostali až do Vsetína a nakonec až do Prahy.“

„Když jsme byli ve Vsetíně a Praha šla do povstání, tak nás mrazilo. Říkali, že potřebují zbraně. Tak honem, honem. I velitelé koukali, abychom se dostali do Prahy. Tak jsme normálně táhli na Prahu, abychom tam byli co nejdříve. Jenomže když jsme byli u Prahy, tak oni [místní obyvatelé] normálně říkali, že tam jsou barikády a že auta neprojedou. My, co jsme jeli studebakerem, tak neprojedeme, protože [barikáda] je od baráku po barák.“

Setkání v Praze s kamarády, kteří se vrátili z koncentračního tábora…

Německé jednotky byly z Prahy vyhnány Ruskou osvobozeneckou armádou a pražskými účastníky povstání za podpory Rudé armády. K revoluční Praze však nepatřilo pouze strhávání německých nápisů, ale také příjezdy bývalých vězňů z koncentračních táborů. Mezi nimi byli i dva Alexandrovi kamarádi: „Přišel na Smíchov druhý transport a byl nějaký maďarský. Já povídám: ,Jak je to možné? Tamhle chlapi vychází vykrmení jako prasata, a vy jste takhle hubení.‘ On povídá: ,To jsou ti, kteří dělali vedoucí. Ti se pořád měli jako prasata v žitě.‘ Teď na to [zakřičeli]: ,Koukni, vždyť to je bachař, co nás měl v táboře.‘ Oni mu chtěli ukázat, tak brali z kolejí kamení, chtěli mu dát nějakou ránu, jenomže oni [tohoto bachaře] normálně sebrali k Vltavě a [vzali s sebou] ještě jednoho. Jeden se hned utopil, akorát udělal bubliny, druhý plaval k Vyšehradu, tam je taková vysoká zeď a on [plaval] k ní. On [známý] povídá: ,To bude blbý, on už se tam dostane.‘ Povídám: ,Tak se musí po něm vypálit.‘ Tak jsem vystřelil kulometem a šel taky dolů.“

… a obratem na slovensko-maďarské hranice

V Praze však Alexandr dlouho nepobyl, už v srpnu 1945 byl odvelen na jižní Slovensko do štábní roty, v této části Slovenska vypukly nesváry mezi místním obyvatelstvem: „Oni byli jako Slováci, ale přívrženci Maďarů. Tak pálili baráky, pustili krávy do pole a podobně. Tak jsme tam šli udělat pořádek. Taky jeden kluk zařval, protože tam byl nějaký říšský voják a zničehonic mezi nádražím a městem toho kluka zabil. Tak jsme říkali: ,Prošel Duklu, prošel všechno, pak tady byl v klidu a musel padnout.‘ Tak jsme z toho byli trochu vykulení.“

Návrat na pohřeb

Nepříjemný byl pro Alexandra i návrat do rodné vesnice: „[Důstojník mi] vypsal dovolenku, vyfasoval jsem jídlo a jel jsem. Šel jsem pěšky, jeli koně, tak [jsem se svezl s nimi]. K nám vlak nejel, protože byl vyhozený most. [Cestou] jsem potkal spolužačku, povídá: ,Lexo, jdeš pozdě.‘ Já povídám: ,Jak to, pozdě? Akorát přijdu k obědu.‘ Bylo jedenáct hodin. Ona povídá: ,Ne, včera pochovali tátu.‘ Tak domů, domů, a když táta měl zemřít, tak jsem dostal propustku, abych se dostal domů. Tak jsem tyto věci těžko prožíval.“  Poté Alexandr demobilizoval.  

S německou manželkou věrně po boku

Po válce měl Alexandr odejít do Starého Města nad Metují ve východních Čechách, kde měl pracovat jako traktorista. Nakonec se však dostal do Svobody nad Úpou v Podkrkonoší, kde pracoval na statku se svou budoucí manželkou: „Potřebovali dojit krávy, tak holky přišly a dojily. Dělaly tam zadarmo. Mě to trošku mrzelo, jak to může někdo dělat zadarmo, když potřebují jíst a podobně.(…) Čas uběhl, potom jsem se seznámil s manželkou a normálně jsem zůstal tady. Manželka je německé národnosti, oni byli jako antifašisté.“ 

Poté Alexandr změnil zaměstnání. Odešel pracovat do stavebnictví a nakonec chtěl jít k pohraniční stráži, chtěl hlídat hranice a mít po své válečné anabázi klid. Namísto toho mu byla nabízena práce u Sboru národní bezpečnosti. Tuto práci však odmítl, a tak zůstal ve Svobodě nad Úpou a pracoval v papírnách, kde vykládal vagony, a poté zde pracoval jako řidič. V době natáčení rozhovoru žil pan Alexandr Leško stále ve Svobodě nad Úpou. Zemřel 7. října roku 2015.

[1] Měšťanská škola.

[2] Alexandr v nahrávce použil slovo „Sněžka“. Natáčení probíhalo ve Svobodě nad Úpou a Alexandr tím chtěl říct, že partyzáni nebyli od Spišské Nové Vsi příliš vzdáleni.