Ivan Lefkovits

* 1937

  • „Ale faktom je, že keď ten prvý džíp s Angličanmi prešiel cez tú bránu, tak oni keď toto videli, tak oni nemali tušenie, čo ich čaká. Oni tak na to boli nepripravení tam vidieť tú situáciu, že jednoducho oni museli zohnať cisternové auto, oni museli zohnať nejaké tie hadice, s ktorými by to napojili. Voda bola, ale muselo sa to nejako tam doviezť a než oni to napojili, tak to práve trvalo štyridsaťosem hodín. A keď to napojili, tých prvých dvadsať minút, len dvadsať minút, ale tých prvých dvadsať minút bolo hrozné, lebo to bolo bitky o tú vodu. Potom ľudia si uvedomili, že je dosť vody, že to nemá cenu, ale tej bitky, musím sa priznať, sa zúčastnila aj moja matka, lebo ona chcela pre mňa ten pohár vody dostať.“

  • „Keď sme išli von, tak sme zistili, vonku už sú mŕtvoly, a som prvý raz videl mŕtvoly a to, čo sme videli, že je veľa mŕtvol, to nebolo nič, to každý deň bolo viacej a viacej. A oni to čiastočne odpratali, potom už ani to nie, to už ležalo všade, boli najprv miesta, kde ich dávali dnu tie mŕtvoly. Tí, čo odpratávali tí tie mŕtvoly, tí sa dopúšťali kanibalizmu, tí ožierali tých ľudí, lebo aspoň niečo to bolo, pritom nič to nebolo, lebo to bolo už vyschnuté mäso, už nie mäso, to už bolo, proste hrozné, to by som skutočne ani nechcel popísať. A ten kanibalizmus som nevidel, asi mi to ani nevadilo a nevidel som. Ale to čo bolo, boli hromady mŕtvol, ale hromady, ale ohromne vysoké hromady mŕtvol a všade boli to rozsiate mŕtvoly, ako keď chcete nejakú predstavu mať, tak nejaká tá pláž pri mori, kde je veľa ľudí, lenže sú to mŕtvi, ale jeden vedľa druhého, ale tiež krížom cez seba. Tak to bol ten láger.“

  • „Ten rozklad vlastne pokračoval v tom zmysle, že prišiel moment, keď Nemcom, vedeniu tábora bolo jasné, že teraz, teraz v najbližších dňoch je koniec. A to, čo oni urobili, ja sa im ani nedivím, že to urobili, ale bolo to najhroznejšie, čo mohli. Oni nechali ten láger zavretý, vyhodili do povetria prívod vody a odišli. Takže sme zostali tam bez ničoho. Bez vody, bez jedla, bez ničoho niekoľko desaťtisíc ľudí. Väčšina už bola mŕtvych, ale tí, čo boli, tak tam boli a zostali bez vody. Po určitej dobe niektorí zistili, že už ten láger nie je chránený, že tam nie je elektrický prúd v tom celom okruhu, a tí preliezli tie ostnaté drôty nejakým spôsobom a priniesli jedlo, priniesli zemiaky. A tí, čo mali možnosť, takí mali tie zemiaky zmrznuté, to bol apríl štyridsaťpäť, ja neviem, skadiaľ to bolo, či zo zeme alebo, v každom prípade to boli tie špinavé zemiaky a tí väčšina ľudí ich jedla olúpané. Ale my, mamička a ja, sme boli takí slabí, že v tom boji o tie zemiaky to neprichádzalo do úvahy, že by sme vôbec niečo pre nás mohli získať. Ale sme zostali o hlade, nebolo nič. Voda nebola, nebolo nič a jediné, čo potom bolo, je to, že sme mohli predsa len tie šupky od tých zemiakov, z toho sme mohli ako vycucať tú vodu alebo tú tekutinu.“

  • „Niekedy v polovici septembra štyridsaťštyri alebo tak nejako prišla do lekárne pani Kissóczy, manželka od doktora Kissóczyho, a povedala mojej mamičke, že by si prosila krabičku Aspirínu. A mamička bola nesmierne prekvapená, že manželka lekára, ktorý má k dispozícii akékoľvek lieky, príde do lekárne pre krabičku Aspirínu. A ona ale povedala: ,Pani Lefkovitsová, okamžite zmiznite.‘ Takže celý ten Aspirín, to bolo len na to, aby mohla s ňou hovoriť. ,Okamžite zmiznite, gestapo príde za nejakú dobu, niekoľko minút.‘ Nato moja mamička išla dozadu, zvesila biely kabát a povedala: ,Za chvíľku prídem.‘ A vo v dverách sa stretla... Vo dverách práve vchádzalo gestapo a ona vyšla von, a ešte počula: ,Hľadáme magistru Lefkovitsovú,‘ a chceli ju zatknúť.“

  • „Určite je veľmi veľa psychických vecí, o ktorých ja neviem, ktoré som s mojou osobou súvisia, ale toto bolo veľmi zlé, lebo ten pán Proper, keď mňa tam vzal, tak povedal: ,Ivanko, teraz budeš tuná a keď prejdeš túto bránu, nesmieš otvoriť už ústa, nesmieš povedať nič. A tí všetci ostatní sú hluchonemí, ty nie si. Budeš počuť rôzne veci a musíš sa tváriť, že ich nepočuješ.‘ A to, keď si poviete štyridsiaty štvrtý rok, nie úplne sedemročné dieťa, keď je tomuto vystavené a nemôže ani položiť otázky „prečo a čo“ a náhle je tomu vystavené, tak to bolo veľmi tvrdé pre mňa. Ale nejakým spôsobom som to zvládol a viem len to, že keď boli nálety, tak nás odviedli do pivnice, do nejakého takého, ako sa to povie, do krytu. Ale ja som pri prvom nálete vyskočil a potom som si uvedomil, že nesmiem vyskočiť a potom som sa prispôsobil tomu, že až, lebo všetci ostatní zostali ležať, lebo nepočuli, tak som vyčkal a robil som to, čo ostatní robili.“

  • „Ja som povedal tomu colníkovi alebo strážnikovi som povedal: ,No viete, ja som až sem na hranice ja som dievča a po hraniciach budem zase chlapec.‘ A to, ten colník zavrel za sebou dvere a povedal tým ostatným, aby išli von, že ha a povedal mi: ,Počúvaj, keby ja som bol zlý, tak teraz by si sa vrátil naspäť.‘“

  • „Jednoho dne si mě Jerne zavolal do své kanceláře a řekl, že dostal nabídku od firmy Hoffmann-La Roche, že by mu zařídili ústav v Basileji, jestli bych to přijal. Tohle trochu popíšu z druhého konce a to tak, že v Basileji existovaly tehdy čtyři velké farmaceutické firmy. Jmenovaly se Ciba, Geigy, Sandoz a Roche. Roche neboli Hoffmann-La Roche. V pozdějších letech Ciba a Geigy se spojily a vytvořily jednu firmu Ciba-Geigy a ještě později se Ciba-Geigy spojila se Sandozem a vytvořila firmu Novartis. Takže výsledný stav ještě do dnešního dne je, že existují dvě obrovské farmaceutické firmy, Novartis a Hoffmann-La Roche. A ta Hoffmann-La Roche se zkracuje Roche. A Roche tehdy měl obrovské množství peněz a to hlavně z toho důvodu, že dělal, objevil a vyráběl, jedno z nejdůležitějších psychofarmak valium. A valium celý svět používal a oni měli tolik peněz, že se rozhodli, že to musí investovat do něčeho, co by jim přinášelo něco nazpět i po desetiletí později. A uvědomili si to a o tom bylo několik přenášek… A to celé, co teď řeknu ve dvou, třech větách, to předcházelo tomu mému pojetí, to co já jsem znal o Basileji. Řekli si, že nemá cenu dávat jenom přímo na nějaký výzkumný projekt pro nějaké léčivo, ale že oni, kteří v sobě absorbují velký počet vědeckých pracovníků z celého světa, by měli vytvořit podmínky k tomu, aby i přispívali k výchově vědeckých pracovníků. Ne tak, že by dávali stipendia univerzitám, ale aby umožnili těmhle absolventům vytvořit hodnoty základního výzkumu. A z tohoto důvodu se rozhodli založit jeden ústav pro základní výzkum, který blíže definovali, že by to mělo být pro imunologii. Hledali pro to vhodného člověka a volba padla na Jerneho. Takže když si mě Jerne zavolal do své kanceláře, tak řekl, ‚Mně nabídli to a to, pravděpodobně to vezmu, a já vám chci nabídnout, že byste šel se mnou, jestli jste ochoten.‘ Načež já jsem řekl naprosto spontánně, ‚Samozřejmě ano.‘ On řekl, ‚Máte možnost si to rozmyslet třeba týden nebo dva.‘ Říkám, ‚Nepotřebuju, já to beru.‘ A tohle, to bylo spíš z mojí nezkušenosti, ale později jsem zjistil, že tohle velice vytvoří atmosféru důvěry, když člověk spontánně řekne ‚Jdu.‘ A on mi řekl, že pro mě by měl speciální úkol, že bych měl vést výstavbu toho ústavu. Já jsem zkoprněl, řekl jsem, ‚Profesore Jerne,‘ tehdy jsme si ještě netykali, ‚Profesore Jerne, to já nezvládnu, já na to nemám ani vzdělání. Já jsem vědeckej pracovník, vy jste se mnou spokojenej, ale vést výstavbu ústavu, já bych tam dělal spoustu chyb.‘ A on na to řekl, ‚Jestli to vezmete, tak já vám říkám, že kdybych já to dělal, tak bych taky dělal spoustu chyb. Dělal bych jiný chyby než vy, ale taky bych dělal chyby. Jestli to vezmete, tak povedete tu výstavbu a jestli uděláte chyby, tak to vezmu na sebe já.‘“

  • „Šli jsme podél těch baráků a to bylo už naprosto v takovém rozkladu, že už neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle, řekněme neodklízeli už mrtvoly. A kolem té cesty a opřené o zeď a opřené o baráky byly mrtvoly. V pozadí jsme viděli, ani nevím, jestli jsem já to viděl, ale rozhodně pár minut poté, když jsme vešli do baráku, tak se o tom mluvilo, že za těmi všemi baráky jsou haldy mrtvol. A to už byl ten tábor naprosto v rozkladu. Bergen-Belsen… Ty baráky už byly taky takové, že to mělo palandy, takové tři vedle sebe a tři nad sebou, ale už to nebyly pořádné slamníky, už to bylo zakálené, už to bylo špinavé, velmi to páchlo. A tam jsme jako živořili. Apely už nebyly, což je rozhodně něco pozitivního, když člověk nemusel vstávat, ale současně to paradoxně vzato vzalo takovou tu jistotu toho dne, protože nebyl začátek, nebyl konec. Už nebylo nic, ženy už nepracovaly… Já jsem zapomněl říct, že tam byla řada různých částí tábora, ten Bergen-Belsen byl jeden veliký tábor. A určité části byly ohrazeny, takže jsme k tomu neměli přístup. A ty jiné části jsme ani neznali, to potom až při návštěvě toho koncentráku po desetiletích jsme viděli: ‚Aha, my jsme byli tady a tady.‘ Ten náš barák byl barák pro matky a děti. A prý byl trochu lepší než ty ostatní z této skupiny. Ale úplně v těch odděleních jinde byly i mnohem lepší. Je pravděpodobné, že horší, než jsme měli my, jako ta celá skupina baráků, to nebylo, ale náš byl v té nejhorší skupině spíš ten lepší. Později, když jsem už zjistil po letech… Chtěl jsem identifikovat… Já nevím, proč má člověk snahu identifikovat místo, kde to vlastně bylo, ale každý vždycky i po těch letech okamžitě šel – ‚Který to byl barák, kde jsme byli?‘ A pro mě existovalo jedno identifikační místo a totiž to, že v poměrné blízkosti, rozhodně na dohled, možná padesát metrů, bylo něco, čemu se v němčině říká Feuerlöschbecken, a to je taková obrovská betonová nádrž, ne s kolmými stěnami, ale jako obrácená pyramida se snižujícími se boky té nádrže. A ta byla naplněná vodou, a jestli hned na začátku to tak bylo, nebo až později… Ale rozhodně ke konci se tam už v tom nacházely, to znamená, řekněme plavaly tam mrtvoly a z těch mrtvol… Ty byly nahé nebo v rozedraných šatech a z nich vycházely výkaly, takže ty nádrže později, když jsme měli nedostatek vody, o kterém se zmíním v následujících zřejmě dvou, třech minutách, tak ta voda byla nepoužitelná, nebyla pitná.“

  • „Člověk byl tak soustředěný sám na sebe, že vlastně šel krok za krokem a snažil se… Bylo to o tom, jestli mě netlačí boty, jestli ještě můžu, ale to okolí jsme nevnímali. Jiní lidé nám řekli, že v době toho pochodu smrti, když potřebovali jít na toaletu, na záchod nebo vykonat potřebu, tak pro jistotu utíkali, pokud se dá říci, že utíkali, dopředu, aby byli zcela vepředu. Aby předešli téměř všechny, a tam vyšli trošičku stranou, dřepli si a vykonali svoji potřebu, protože se nechtěli dostat do situace, že by to udělali natolik vzadu, že by je odstřelili. Takže… Zastřelili. Takže v podstatě se dá říci, že lidi měli strach, jaké by byly důsledky, kdyby nedrželi krok. A tenhle strach samozřejmě měla maminka i s dalšími lidmi o mě. Ten pochod samozřejmě nebyl rychlý, dost se to vleklo. A pokud vím, oni nás vlastně nehonili. Každý kdo padl a nemohl dál a mohli ho odstřelit, tak to udělali, ale já si nepamatuji na to, že by byl nějaký velký křik. Ale že byli po straně… hlídali nás a byli tam psi, vlčáci, to vím. Ale byl jsem natolik zesláblý, že vlastně šlo o něco jiného. Tak jakoby autisticky se člověk díval, jenom jako když koně mají nasazené ty klapky a dívají se jenom dopředu, tak jsme šli.“

  • „Poslední dny v Ravensbrücku byly vytvářeny zas takovou šuškandou, že zřejmě určitý baráky se vyprazdňují proto, že je slučujou dohromady, protože se někam má evakuovat. Že to bude Berge-Belsen, to jsme nevěděli, a kdybychom to věděli, tak nám to nic neříkalo, co to bylo. Ale v každém případě jednoho dne to, co jsem před několika minutami popisoval, že ten barák měl určitou strukturu – mělo to palandy, mělo to funkčnost a mělo to určitou… Nějaký systém, že jsme věděli, na čem jsme, to všechno se zhroutilo z jednoho dne na druhý, když nás přeložili do jednoho jiného baráku, který už neměl palandy, neměl nic, měl jenom betonovou podlahu a nějaký… nějakou slámu. A to jsme si mohli lehnout, kam jsme chtěli, to znamená, že byla velká tlačenice najít si vhodné místo. A to bylo /místo/, kde jsme poprvé pociťovali, že teď je to životu nebezpečné. A náhle jsme začali slyšet i jiné jazyky, jiné slovanské jazyky, a ukrajinsky a rusky. A ty pohyby těch lidí byly jiné, už tam byli někteří, kteří jednali agresivně. A to byla situace, kdy jsme měli vysloveně strach a ti, co se vzájemně znali, se snažili držet dohromady. A když si tam mezi nás někdo lehl, koho jsme neznali, tak to jako vedlo k animozitám, protože jsme to nechtěli. A také jsme zjistili, že spoustu z nich jsou lovci, ti chtěli ty druhé okrádat. To byli ti lidé, kteří tam byli mnohem déle, a za zřejmě horších podmínek, než jsme měli my. A ti prostě přišli a ti byli ochotni lidi uškrtit, zabít pro cokoliv. Když maminka měla jeden pytlík, kde měla moje holínky, a oni si mysleli, že je to chleba, v noci se na ni vrhli a začali ji rdousit, právě těma ouškama nebo uchama toho pytlíku. A maminka se ubránila a volala o pomoc a někdo ji přišel na pomoc a zachránili jsme se. Ale to byly vysloveně životu nebezpečné ty… Předtím to bylo životu nebezpečné z hlediska toho, že z podvýživy nebo z něčeho člověk umřel… Nebo v Außenkommandu nebo něco bylo, ale mělo to nějakou konkrétní příčinu, dalo se o tom mluvit. Kdežto tady nebylo nic, tady bylo jenom to, že bylo spoustu lidí, bylo to narvaný, bylo to jako… člověk si to musí představit, jako kdyby v nádražní hale nacpali víc a víc lidí a lidi by museli ležet na zemi a měli hlad a to všechno. A to byly ty poslední naše dny. Celkem snad tři dny. Takže v podstatě ten paradox je, že jsme věděli, že teď nás budou nakládat do vagonů někam, ale my jsme to považovali za něco velmi pozitivního, i když jsme nevěděli, že to jede do pekla.“

  • „To je tak, že několik let před sametovou revolucí jsem dostal dopis podepsaný asi osmnácti slovenskými intelektuály. A mezi nimi byl Dominik Tatarka, Hana Ponická a především pan Ján Langoš. Napsali dopis, ve kterém zhruba v jedné větě je řečeno, a to je ještě hluboký socialismus, že vhledem k tomu, že vláda Slovenské republiky, tehdy bylo federativní uspořádání, nenašla dost odvahy nebo dost potřeby se omluvit židovským spoluobčanům za to, že Slovenský štát je zradil, vydal je Němcům, tak když toto neudělal, tak my níže podepsaní se těmto lidem omlouváme a konáme to místo toho, aby to udělal stát. Tento dokument jsem dostal do ruky v roce osmdesát sedm a musím říct, že kdyby nebyl ten dokument, já bych nebyl ochoten nikdy na Slovensko ani zajet. Ale tím pádem je to v pořádku, protože tito lidé takto zareagovali. A znovu podotýkám, že nejenom tihle lidé. Vítali mě v Prešově, dali mi tam čestný doktorát. Když jsme tam poprvé přijeli, vítali nás chlebem a solí. To bylo všechno velmi dojemné, ale tu zodpovědnost toho státu, že se nezastal svých židovských spoluobčanů, což je jejich primární povinnost, aby vlastní občané nepřišli k újmě… A oni nejenom, že to nesplnili, ale oni je vydali Němcům a ještě jim zaplatili pět set říšských marek za to, že si odvezli židy. Tak tohle pro mě bylo nepřijatelné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Bratislave, 13.10.2006

    (audio)
    délka: 02:06:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Witnesses of the Oppression Period
  • 2

    Praha, 20.09.2018

    (audio)
    délka: 02:07:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 26.09.2018

    (audio)
    délka: 02:02:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 13.12.2018

    (audio)
    délka: 02:04:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 10.01.2019

    (audio)
    délka: 02:05:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 6

    V Praze, 02.04.2020

    (audio)
    délka: 01:38:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Němci chtěli totální válku. Dostali ji se vším, co k tomu patří

Lefkovits Ivan
Lefkovits Ivan
zdroj: Pamět národa - Archiv

Ivan Lefkovits se narodil 21. ledna 1937 v Prešově jako syn zubního lékaře a farmaceutky. Po ustanovení Slovenského státu byl pro svůj „židovský“ původ s celou svou rodinou perzekuován. Jeho otec byl zavražděn v Budapešti, kam se rodina pokusila uprchnout. V listopadu 1944 ho spolu s matkou a bratrem odvlekli do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byl zavražděn i jeho bratr. S matkou pak Ivan Lefkovits zažil poslední měsíce fungování koncentračního tábora Bergen-Belsen. Po návratu do Prešova se jeho matka nedomohla ukradeného majetku, znovu se provdala a v únoru 1949 odešla i se synem do Prahy. Tam Ivan Lefkovits absolvoval vyšší průmyslovou školu organické a potravinářské chemie a později i Vysokou školu chemicko-technologickou. V letech 1964 až 1966 působil jako stážista v Laboratorio Internazionale di Genetica e Biofisica v Miláně. V roce 1967 odešel po krátkém pobytu v Československu s manželkou a synem do Norimberku, kde v Paul-Ehrlich Institutu zahájil svou kariéru imunologa. S Nielsem Kajem Jernem zakládal Basel Institute for Immunology, kde pak po léta pracoval, byl i výzkumným pracovníkem v laboratořích Universitätsspital Basel. Působil mimo jiné jako profesor na Philipps-Universität Marburg, přednášel v Sir William Dunn School of Pathology v Oxfordu, na Erasmus-Universität Rotterdam nebo v Trudeau Institute v Saranac Lake ve státě New York. Je nositelem řady ocenění a také členem Učené společnosti České republiky. Kromě odborných prací k vydání připravil i soubor vzpomínek přeživších Žiji se svou minulostí Dlouhodobě spolupracuje s IHRA Switzerland a s Centrem pro teoretická studia.