ak. malířka Alena Laufrová

„Jednak jsem se dozvěděla, že hned to pondělí mají výtvarníci sraz před Mánesem, a potom jsme tam šli nějakým průvodem, kde – šli jsme pod lešením, všude [byla] lešení – se náhle zhaslo. Jak tam byly lampy, ty náhle zhasly. A všechny nás napadlo, že to je úmysl a že podobně, jako to bylo na Národní třídě [17. listopadu] – to bylo už pondělí [20. listopadu] –, nás tam nějak sevřou a zmačkají nebo co. [Vryl se mi] ten pocit strachu, že jsme v pasti. Nakonec to skutečně nebylo, [jak jsme se obávali]. Tak jsem si uvědomila, jak se člověk bojí. A potom další [věc] byla, že se tam podepisovaly různé petice, prohlášení a tak dále, tak jsem se taky podepsala. Pak jsem z toho nadšeného davu šla z Václaváku domů a tam už to utichalo, tam už [byly] prázdné ulice s lešeními, se zataženými roletami, jak to člověk znal. Přišla jsem do domu, vzala jsem si papír a na nástěnku jsem napsala: ‚Přestaňme se už bát!‘ A za mnou se objevil chlapík, který – jak se ukázalo – byl takový ten tajný, který žil v konspiračním bytě. Stál za mnou a pak říká: ‚Jo, a vy myslíte, že to dobře dopadne?‘ Já jsem řekla: ‚Já prostě chci, abychom už se přestali bát.‘ A on řekl: ‚No ještě uvidíte.‘ Tak jsem přišla domů a říkala jsem si: ‚Možná že to opravdu nedopadne.‘ Zavolala jsem kamarádce a s nadšením jsem jí říkala, že začnu chodit na demonstrace, že se to musí změnit, že jsem tam podepsala nějaké prohlášení, a ona mi řekla: ‚Aleno, víš, co jsi to udělala? Víš, že nebudou moci tvoje děti už studovat a že to je utrum?‘ Takže [představa], že by si lidi [tehdy] mysleli, že už je vyhráno, to skutečně tak nebylo. Já jsem položila sluchátko a teď jsem si řekla: ‚Proboha, co jsem to udělala? Tak já znemožním svým dětem, aby studovaly!‘“