Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malířka Alena Laufrová (* 1952)

• narozena 10. srpna 1952 v Praze

• maminka Berta Laufrová, roz. Nemlahová, měla talent na jazyky a umělecké nadání, z politických a dobových důvodů je ale mohla uplatnit jen omezeně

• tatínek JUDr. Josef Laufer byl židovského původu, po druhé světové válce zastával vysoké funkce na ministerstvu zahraničních věcí, než se v rámci Akce 77 tzv. dobrovolně přihlásil do výroby

• v letech 1970–1976 studovala na pražské VŠUP (dnes UMPRUM) v ateliéru prof. Zdeňka Sklenáře

• od roku 1976 byla na volné noze, živila se prodejem volné grafiky a občas knižní ilustrací k poezii

• v roce 1978 poprvé samostatně vystavovala

• po roce 1989 se začala věnovat charitativní a dobrovolnické činnosti

• od poloviny 90. let vyučovala na taneční konzervatoři Duncan Centre (1995–2008), na řepské Základní škole J. Wericha (2006–2008) a na soukromé Střední uměleckoprůmyslové škole v Plzni (2008–2010), nadále se věnovala vlastní tvorbě

• v roce 2000 byla přijata do Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR

• v době natáčení v roce 2022 se vedle výtvarného umění věnovala kurátorským aktivitám, dokumentárnímu divadlu, psaní poezie a pomoci potřebným

Že rodiče žijí dál ve svých dětech, většinou působí jako fráze. V případě Aleny Laufrové (nar. 10. srpna 1952 v Praze) má však tato myšlenka jakousi zvláštní pravdivost. A to zejména s ohledem na maminku Bertu, rozenou Nemlahovou.

Maminka Berta již od mládí psala poezii, její básně vycházely v mnohých slovenských kulturních časopisech (např. Elán, Tvorba, Kulturní život). To ale po roce 1948 skončilo. A z natáčení filmu podle jejího scénáře na konci osmdesátých let také sešlo. Byla frankofilní, za hranice se však dlouhá desetiletí nedostala. Kvůli svému kádrovému profilu nebyla deset let přijata do trvalého zaměstnání, po tříměsíční zkušební lhůtě jí vždy propustili. Po všech těchto zkušenostech byla skeptická. O to více ji těšilo, že dcera Alena vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (tehdy VŠUP, dnes UMPRUM) a uchytila se v oblasti výtvarného umění. Dočkala se i literárních úspěchů své vnučky Petry Hůlové, jejíž debut nese příznačný název Paměť mojí babičce, a byla hrdá na svého vnuka Martina Rýze, který se specializoval na digitální animaci.

Návrat za železnou oponu

„Co se profese týče, největší vliv na mě měla bezesporu maminka,“ říká Alena Laufrová. A protože její příběh připomíná pokračování příběhu maminky, nemůžeme jinak než začít právě jím.

Berta Nemlahová přišla na svět v roce 1921 ve slovenských Bánovcích nad Bebravou. Otce, jenž byl za války dlouho nezvěstný a teprve rok před jejím narozením se vrátil ze zajetí na Sibiři, poznala jako válkou proměněného, poznamenaného člověka. O zážitcích z Ruska se doma občas zmínil, čímž Bertě vzal jakékoli iluze o této zemi i o režimu, jenž tam od roku 1917 vládl. Za první republiky se Bertin otec vypracoval z bankovního úředníka na vysoce postaveného manažera a za Slovenského štátu přispěl k tomu, že vydání zlatého pokladu Němcům bylo zdržováno tak dlouho, až nebyl vydán vůbec. Ještě před válkou studovala Berta Nemlahová na banskobystrickém gymnáziu, tehdy jako jediná dívka, a seznámila se zde například se začínajícím básníkem Štefanem Žárym. Po vyhlášení samostatnosti ovšem rodina přesídlila do Bratislavy a tam také Berta Nemlahová zažila osvobození. V těch pohnutých dnech jen o vlásek unikla znásilnění. Příchod Rudé armády a vše, co s ním souviselo, pro ni byl tak strašný zážitek, že se rozhodla Slovensko opustit. Udělala konkurz na ministerstvo zahraničních věcí a s jediným kufříkem odešla do Prahy.

Zpočátku to vypadalo nadějně. Na ministerstvu pracovala pod Vavrem Hajdů, nabízel se jí příslib mise v zahraničí. V roce 1948 jí v Bratislavě pod pseudonymem Bela Dunajská vyšla sbírka básní Akú ju nevidíte a přibližně v téže době bylo vyhověno její žádosti o vyslání na československou ambasádu v Paříži. Do Francie se skutečně dostala, osud její eroticky laděné sbírky však dával tušit neblahou budoucnost: svým laděním neodpovídala socialistickému realismu, a tak šla značná část nákladu do stoupy.

Ze zpráv o dění doma nicméně na Západ prosákl zlomek a Berta Nemlahová žila především pestrou a lákavou kulturní nabídkou, kterou Paříž skýtala: seznámila se s Josefem Šímou, přes svého krajana Františka Matouška objevovala výtvarné umění, od Óscara Domíngueze si koupila obraz a díky němu a jeho manželce pronikla k Paulu Éluardovi, jehož jako básníka nesmírně obdivovala.

Po dvou letech povolali Bertu Nemlahovou kvůli nějaké maličkosti do Prahy. Tušila, že jde o záminku a do Paříže ji už nepustí. Přesto uposlechla – kvůli lásce. Milovala totiž svého kolegu z ministerstva – Josefa Laufera.

Z psance diplomatem, z diplomata dělníkem

„Můj tatínek měl obrovské kouzlo. Říkával mi: ‚Když vejdeš do společnosti, musí se něco stát! Lidé si tě musí všimnout.‘ Maminka mu zcela podlehla,“ popisuje Alena Laufrová.

První dojem, který Josef Laufer vyvolával, však mátl. Pod žoviální a společenskou slupkou si nesl těžká traumata. Ještě mnoho let po válce trpěl nočními můrami a snad až do smrti se při příchodu do místnosti vždy rozhlédl, kudy lze případně uniknout.

Narodil se v roce 1912 v Trenčíně do dobře situované židovské rodiny. Už v mládí se u něj silně projevovaly intelekt i sociální cítění. Měl talent na jazyky: kromě slovenštiny, němčiny, francouzštiny, maďarštiny a češtiny postupně ovládl také rumunštinu, angličtinu a ruštinu. Po studiích práv v Bratislavě nastoupil v říjnu 1937 vojenskou službu. V jiné době by jej i jeho neméně vzdělané sourozence čekala brilantní kariéra. Ale přišel Mnichov, Slovenský štát, rasistické zákony, šoa.

K rasové segregaci se Lauferovi postavili po svém: hvězdu nikdy nenosili. Josef Laufer díky bývalému spolužákovi, který vstoupil do Hlinkových gard a dal se uplatit, opatřil rodině i dalším lidem padělané dokumenty. Rodiče ukryl u neznámých, náhodně vybraných lidí výměnou za šperky.

Jak se situace na Slovensku stávala pro Židy čím dál nebezpečnější, utekl Josef Laufer koncem září 1944 se svou první ženou Joli, jež byla maďarského původu, do Budapešti. Úprky a skrývání před gestapem vystřídaly koncem roku 1944 obavy z Rudé armády, o níž kolovaly strašlivé zvěsti. Před vstupem Rudé armády do města Josef Laufer svoji manželku raději obmotal obinadly a obvazy, aby vypadala jako nemocná nakažlivou chorobou.

Sestra Magda s manželem Ferem Neumannem (který si po válce změnil příjmení na Nový) projížděli nedávno předtím, koncem srpna 1944, jako novomanželé Banskou Bystricí. Čekali dítě. Vtom z rozhlasu zazněla zpráva o vyhlášení povstání a výzva, ať se hlásí dobrovolníci. Vystoupili z vlaku a zařadili se do fronty. On dostal pušku. Ji, absolventku medicíny, vzali jako lékařku. Na přelomu roku absolvovali kritický pochod na Chabenec. Uprostřed ústupu před německými jednotkami se Magdě narodila dcera Vierka.

Povstání se jako voják zúčastnil i starší bratr Magdy a Josefa Lauferových Martin Laufer.

Nakonec přežili – Josef Laufer, jeho manželka, sourozenci i rodiče. Naopak vzdálenější příbuzní zemřeli v koncentračních táborech.

V květnu 1945 Josef Laufer odjel do osvobozeného Terezína coby člen repatriační komise a setrval tam, dokud činnost komise nebyla uzavřena. Na začátku roku 1946 byl přijat na ministerstvo zahraničních věcí.

Na ministerstvu Josef Laufer rychle stoupal. Na pařížské mírové konferenci byl zapojen do určování hranic Maďarska. Po komunistickém převratu jej jmenovali velvyslaneckým radou v Bukurešti. Jeho mise v Rumunsku se završila v podobné době jako pařížské angažmá Berty Nemlahové. S tou jej od roku 1946 pojila dramatická známost. S manželkou Joli Laufrovou, s níž měl malého synka Jožku, se v Praze rozvedl. V polovině roku 1951 se rozešel rovněž s Bertou Nemlahovou – zdálo se, že definitivně. Po několika měsících se však Josef Laufer zničehonic ozval. Sešli se v kavárně a zazněla žádost o ruku. Ji to zaskočilo, ale po několikadenním odmlčení přijala. Vzali se ještě v témže roce a o rok později se jim narodila dcera Alena.

Když se brali, vdávala se Berta Nemlahová nikoli za diplomata, nýbrž za dělníka – už od doby, kdy Josef Laufer pobýval v Rumunsku, byli jeden za druhým zatýkáni vysocí činitelé ministerstva, až došlo i na ministra Vladimíra Clementise, Lauferova dobrého přítele. Zadržení měli společné dva jmenovatele: členství v komunistické straně a většinou také židovský původ. Josef Laufer tušil, odkud vítr vane, a v rámci Akce 77 si raději zažádal o přeřazení do výroby. Od října 1951 pracoval jako soustružník v Meoptě a přinejmenším navenek nikdy nelitoval toho, že se stal dělníkem. Historický vývoj mu ostatně dal zapravdu: jen co opustil diplomatický sbor, rozjel se Slánského proces. Včasným odchodem z ministerstva si možná zachránil svobodu, ne-li život.

V kleštích doby

Postoje Josefa Laufera narážely na odpor jeho manželky. Nedokázala pochopit, proč se coby intelektuál tváří jako dělnická třída. K rodinné nepohodě přispělo i to, že maminka jako podřízená Vavra Hajdů, odsouzeného v procesu se Slánským, dostala z ministerstva výpověď. Trvalé místo mnoho let nezískala a protloukala se víceméně po brigádách. A zatímco Josef Laufer by od partnerky očekával větší starost o kuchyni a domácí práce, ji zajímalo především psaní. K tomu všemu Josef Laufer plnil a překonával výrobní závazky, tím si však také podkopal zdraví – fyzická práce ve směnném provozu jej čím dál víc vyčerpávala, až po třech letech zkolaboval.

Díky sestře pak dostal místo právníka v Biologickém ústavu Československé akademie věd. Po 14 letech se karta znovu obrátila: přišel 21. srpen 1968 a ředitel ústavu Ivan Málek byl odstaven. Josef Laufer jako Málkův blízký spolupracovník na svém postu nicméně vydržel až do důchodu, ačkoli byl vyškrtnut z komunistické strany a na Málkovo místo dosadili nového ředitele.

Vytrval po všech těch zkušenostech Josef Laufer ve svém komunistickém přesvědčení? „Ano. Nikdy otevřeně nepřiznal, že by se mýlil,“ odpovídá bez zaváhání Alena Laufrová.

Zlatá léta na UMPRUM

Vraťme se do roku 1963, kdy se stala věc, která měla pro celý pozdější život Aleny Laufrové zásadní význam.

Alenka si odmalička kreslila. Maminka to podporovala, chodila s dcerou na výstavy a na filmy o výtvarném umění, nosila jí knížky. A když náhodou zjistila, že místní lidová škola umění nabízí místa ve výtvarném oboru, jedenáctiletou dceru tam přihlásila. Alenka po prázdninách získala výborného učitele a do „lidušky“ chodila do svých 15 let. Tehdy ji po nástupu na gymnázium – resp. střední všeobecně vzdělávací školu – maminka upozornila na kurzy Františka Nedvěda na Národní třídě. Ty připravovaly zájemce na talentové zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (tehdy VŠUP, dnes UMPRUM) a Akademii výtvarných umění.

Na tom, že pak v ohromné konkurenci u zkoušek na VŠUP Alena Laufrová uspěla, měla maminka bezpochyby veliký podíl. Do jisté míry si tak přes dceru splnila své sny.

Jistou roli ale hrály i dobové okolnosti: psal se leden roku 1970 a politická angažovanost rodičů, členství uchazečů v SSM nebo znalost dějin KSČ ještě nepředstavovaly podmínku pro přijetí.

Tak se stalo, že se Alena Laufrová dostala do ateliéru užitkové a ilustrační grafiky Zdeňka Sklenáře, tedy do líhně proslulé skupiny grafiků, jež později dostala označení Sklenářova škola.

Kvůli reorganizaci svého ročníku v tomto ateliéru sice namísto plných šesti let strávila jen čtyři a půl roku, ale i tak v ní profesor Sklenář zanechal nesmazatelný dojem. „Byl úžasně tolerantní a neokázalý, nic ze sebe nedělal. Měl ohromný rozsah znalostí a suchý smysl pro humor. Po celou dobu studia jsem k němu cítila respekt a ostych, uvolnilo se to až po dokončení školy. Zpětně jsem se pak od jeho ženy Milušky dozvěděla, že jsem prý byla jeho nejmilejší žačka. To mě nesmírně překvapilo a potěšilo. Možná to bylo dáno i tím, že jsem měla blízko k malbě, tak jako on. Vzpomínám na něj s velkou láskou. Byl pro mě velice důležitý i po lidské stránce. Byl starostlivý a obětavý. Ke studentům se choval otcovsky a pomáhal jim, jak jen mohl. Tomu odpovídá, že se mu mezi námi říkalo Starej nebo Otec.“

Nemenší vliv měl na studenty asistent Jiří Anderle, což byl úplně odlišný typ osobnosti. „Byl světák – díky Černému divadlu mohl předtím cestovat do zahraničí, měl spoustu zkušeností. Nosil studentům knihy o výtvarném umění a katalogy z výstav, dal přestěhovat tiskařský lis z dílny přímo do ateliéru, nezištně předával své know-how. Bez něj by Sklenářova škola nebyla! Obdivovali jsme jej. Bezesporu ovlivnil mnohé z nás.“

Život ve vnitřní emigraci

V roce 1976 byla Alena Laufrová jako čerstvá absolventka vysoké umělecké školy výtvarného zaměření automaticky – aniž by byla v SSM či KSČ – přijata do Českého fondu výtvarných umění (ČFVU). (Naopak ve Svazu českých výtvarných umělců představovala politická angažovanost, jak upřesňuje Alena Laufrová, nutnou podmínku pro členství.)

Díky členství ve Fondu směli být výtvarníci tzv. na volné noze a dvakrát měsíčně mohli své práce předkládat komisi podniku ČFVU Dílo.

„Odhlédneme-li od toho, že se předkládané věci hodnotily nejen podle kvality, ale především z ideologického hlediska, musím říct, že systém prodejen Díla jako takový byl výborný. Co se mne týče, mé grafiky – šlo o portréty, krajiny nebo pražské motivy – nebyly konfliktní, kontroverzní ani politicky zaměřené, a tak jsem většinou nenarazila. Ale stávalo se to, což bylo tím nepříjemnější, že se člověk nikdy nedozvěděl důvod odmítnutí. Každopádně, když byla grafika schválena, mohla jsem odevzdat určitý náklad v paláci Platýz, odkud se grafické listy distribuovaly do prodejen Díla po celém Československu. Dílo zajistilo veškerou administrativu, distribuci a prodej. Lidé tehdy neměli tolik možností, za co utrácet; grafiky navíc nebyly drahé, a tak se prodávaly dobře. Stát to podporoval i tím, že například novomanželé si umělecké dílo mohli koupit na téměř bezúročnou či úplně bezúročnou půjčku. Díky Dílu jsem mohla pracovat a prodávat, neměla jsem vážné finanční problémy. Občas bylo možné dostat stipendium a potom odevzdat práci na dané téma. Například u příležitosti znovuotevření Národního divadla jsem dostala tříměsíční stipendium na vytvoření portrétů proslulých herců. To říkám samozřejmě s vědomím, že jsem tehdy žila ve své bublině a politicky jsem se nijak neangažovala. Režimu nepohodlní autoři tyto možnosti neměli,“ vysvětluje Alena Laufrová.

Ve druhém podniku, přes nějž výtvarníci – a to pro změnu i ti se škraloupem – mohli prodávat a který měl monopol na export výtvarných děl do zahraničí, se na konci šedesátých let uchytila maminka Aleny Laufrové: přes ČTK a nakladatelství Pressfoto se propracovala až do podniku zahraničního obchodu Art Centrum. Pomohlo jí, že uměla francouzsky, německy a anglicky i psát na stroji. Jako pozdější vedoucí propagace a galerie Art Centra ve Strašnicích měla v letech 1969 až 1979 na starost organizaci a pořádání výstav zahraničních umělců u nás, samozřejmě pod kontrolou příslušné politicky zaměřené komise. Přesto se jí často povedlo prosadit zajímavé současné umělce z ciziny. Práce jako taková ji naplňovala, ale jasně pociťovala dopady toho, že není v komunistické straně. Někteří kolegové se k ní chovali nadřazeně. Občas byla na poslední chvíli odvolána ze zahraniční cesty – na tu pak jel místo ní někdo jiný, kdo prý oboru „také rozuměl“. Byly jí cenzurovány nebo zrušeny již naplánované výstavy apod. Pak jí do kanceláře nasadili dělníka-donašeče. Neodbytně jí nabízeli odchod do důchodu. „Pro maminku to bylo psychicky náročné a ponižující, ale nedala se. Skončila až poté, co dostala za úkol nosit balíky na poštu. To si kvůli problémům s páteří nemohla dovolit.“

Navzdory tomu všemu se Bertě Laufrové mnohé věci podařily – mimo jiné iniciovala prázdninovou výstavu studentů VŠUP ve strašnické galerii Art Centra a takto v sedmdesátých letech pomohla otevřít dveře Sklenářově škole na Západ. V rámci boomu české grafiky v zahraničí, který pokračoval od šedesátých let, tak bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech umožněno i mnohým sklenářovcům, aby se živili právě prodejem přes Art Centrum. Není divu, že nejeden sklenářovec na Bertu Laufrovou dodnes vzpomíná jako na laskavou noblesní dámu, která nejen rozuměla umění, ale také dokázala vyjít vstříc řadě českých a slovenských umělců.

Po roce 1989 byly několikrát časopisecky publikovány její verše a povídky, vyšla jí knížka Příběhy hraběte Šporka. Byla spoluzakládající členkou redakce Listů Prahy 1, kde měla na starosti kulturní rubriku. Jako jedna z prvních koncipovala návrh na uznání Kuksu jako kulturní památky UNESCO. Film o životě barokního sochaře Matyáše Brauna, plánovaný na základě jejího scénáře, vlivem privatizace Barrandova po sametové revoluci bohužel nebyl natočen.

Stále na začátku

Do revolučního dění v listopadu 1989 se Alena Laufrová zapojila hned a s nadšením. Chodila demonstrovat, stávkujícím studentům vařila a vozila čaj. S sebou brala i desetiletou dceru Petru. „Na demonstracích jsem prožívala pocit ohromného štěstí a sounáležitosti. Vedle narození dětí to byly nejšťastnější okamžiky mého života. Téměř jsem nevěřila, že k tomu někdy dojde,“ líčí s pohnutím.

Devadesátá léta ale byla divoká, a to i pro výtvarníky. Zanikly Český fond výtvarných umění, Dílo i Art Centrum. „Dostala jsem tehdy velkou zakázku – podílet se na výzdobě hotelu Intercontinental. Ale potom mi bylo jasné, že pouze prodejem volné grafiky se těžko uživím. Šťastná náhoda tomu chtěla, že kamarádka grafička mi nabídla v roce 1995, zdali bych nechtěla místo ní učit výtvarku na taneční konzervatoři Duncan Centre,“ vzpomíná Alena Laufrová. Pomohlo jí tehdy, že ještě na VŠUP složila státní zkoušky z pedagogiky, psychologie a filozofie a od roku 1990 měla jako dobrovolnice hodiny výtvarné výchovy v nejrůznějších zařízeních. Postupně vyučovala na taneční konzervatoři Duncan Centre (1995–2008), řepské Základní škole J. Wericha (2006–2008) a soukromé Střední uměleckoprůmyslové škole v Plzni (2008–2010). Poté vedla kurz arteterapie pro dospělé s mentálním postižením (2010–2016) a pro seniory (2016–2018).

Současně s učením se Alena Laufrová nadále věnovala volné tvorbě a v roce 2000 byla přijata do Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR. Do roku 2022 uskutečnila více než 50 výstav doma i v zahraničí. Za tvorbu volné grafiky obdržela několik ocenění, mj. na Festivalu komorní grafiky či v soutěži Grafika roku. Získala také Cenu Spolku sběratelů a přátel exlibris nebo Cenu za hlubotisk a komorní grafiku. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie Praha, Památníku národního písemnictví, Ermitáže či Národní galerie ve Washingtonu.

V době natáčení v roce 2022 se stále věnovala autorské knize a práci s kartonem a lepenkou, recyklovala je a vytvářela strukturální reliéfy apod. Současně se zabývala psaním poezie, dokumentárním divadlem, působila jako kurátorka výstav svých přátel, byla aktivní v dobrovolnické a charitativní činnosti. Radovala se ze své rodiny, dcery Petry, syna Martina a tří vnoučat. Těšilo ji poznávání lidí a rozšiřování přátelských vztahů. Kontakt s lidmi a vůbec mezilidské vztahy jsou pro ni totiž, jak říká, nejdůležitější.

Mezilidské vztahy se ostatně mohou odrážet i v tvorbě samé, jak připomíná Alena Laufrová při vzpomínání na svého druhého manžela Jana Rýze. „Co má pro mne, ale nejspíš i pro jiné výtvarníky zásadní význam, je sdílení tvorby a výměna názorů nad právě vznikajícím dílem. Jan Rýz byl pro mne v tomto smyslu jedinečným partnerem. Působil jako kurátor grafické sbírky ve Středočeské galerii a od devadesátých let se věnoval pedagogické činnosti. Učil na gymnáziu, Střední odborné škole pedagogické a Vyšší odborné škole v Praze 6 a od roku 2002 také na Střední uměleckoprůmyslové škole. Vedle toho stále intenzivně maloval. Vzájemně jsme si radili, bylo to opravdové sdílení stejného tvůrčího směřování. Moc mi jeho názor chybí.“

Vraťme se ale ještě k výtvarné tvorbě jako takové. Co na ní Alenu Laufrovou baví nejvíc? „Nejvíc jde o to, něco pochopit, někam se prodrat, poznat lépe sebe sama. Výtvarná činnost je pro mě sebezpytováním, sebevymezováním, sebeobjevováním. Je to jedno velké dobrodružství. Střídá se v něm hledání s očekáváním, emocionální propady a pocit uspokojení při nalezení tvaru nebo obrazu, který se mnou souzní. Při tvorbě jsem nejvíc sama sebou a se sebou samou. Vždy, když usedám k nové práci, jsem na začátku.“ A jaký má tedy to celoživotní výtvarné snažení výsledek? „Člověk se díky němu naučí dívat. Stačí mi teď třeba vidět kus rozpraskaného asfaltu a dává mi to ohromné uspokojení, protože jsem se naučila intenzivně vnímat a mít výtvarný požitek ze struktur, tvarů a linií, vychutnávat viděné a nacházet k tomu či v tom to své,“ uzavírá své vyprávění Alena Laufrová.

Dedikace: Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2023 – 260672 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Afiliace: Vít Pokorný (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta)