Marta Laudátová

* 1947  

  • „Já, když jsem s těma dětma byla doma, tak na mě ty osmdesátý léta působily příšerně. Mně to přišlo jako taková… žádný výhled, žádné světýlko na konci tunelu. Já jsem říkala: ‚Jak to s náma dopadne?‘ To každej měl svých starostí, protože měl malý děti, to jsme se moc nescházeli, to jsme se sešli třeba o Vánocích jednou. Na zprávy jsme se nedívali, protože jsme ani televizi neměli. To se dívali naši, tak se dívali třeba na Vídeň nebo na něco nebo nám něco řekli. Tak v těch starostech na toto třeba ani jsme tak nějak… ale taková tíha byla v té době.“

  • „Tatínek učil v Uherském Brodě a v poledne 10. ledna pro něho přišli, odvezli ho. Napřed teda na to místo, kde bydlel, a potom do Uherského Hradiště. Oni byli opravdu jedni z prvních. A tam byl ambiciózní Ludvík Hlavačka, který byl takový… opravdu… musel to být velice chytrý člověk, ale používal to teda opravdu ke zlému. A on vymyslel mučení elektrickým proudem. Nějak to potom vyšlo ven a přišla tam kontrola tady z Brna, všechny si je zvali a ptali se jich, co se dělo. No a oni, když jim tam líčili, jak je mučili, co s něma dělali… napřed, když po nich chtěli nějaké přiznání, tak je mlátili přes šlapky, a když to nepomáhalo, tak jim zaváděli elektrický proud do bot. To byl nějaký reostat nebo nějaká mašina, která byla ve vedení elektrickým, a mělo to dva drátky nebo něco a plíšky, a to jim dávali do bot a tím je mučili. A když se jim nelíbila ta odpověď, kterou jako oni řekli, tak oni to zapli. Ten tatínek říkal, že to bylo něco tak strašného, že prosil Pána Boha, aby umřel. Že to bylo hrozné, že to byla tak strašná bolest… měl to do konce života. Nezašrouboval žárovku, říkal, že to bylo pro něho něco tak strašného, že si říkal, kdyby peklo bylo takový, tak by bylo strašný.“

  • „Když si na to člověk vzpomíná, tak si říká, že fakt musí být neskonale vděčnej té mamince a babičce, které se o nás staraly. Jednak, že v nás nepěstovaly žádnou nenávist vůči někomu. Denně jsme se za tatínka modlily, měly jsme obrázek a maminka nám to pořád říkala, pořád nás v tom ubezpečovala, že tatínek nic neudělal, že je ve vězení, ale že je tam nevinně. Ale my jsme viděly, že rodina, určitá část rodiny, že to tak nevidí. ‚Kdyby nic neudělal, tak by ho nezavřeli!‘ Takže jsme viděly i tu druhou stránku.“ – „A jako úplně prakticky nebo jak bych to řekla, lidsky, to vám přece musel tatínek chybět jako děcku.“ – „No, tak zase naštěstí jsme měly strýce, kteří se nám snažili pomáhat, nahradit, snažili se mamince ulehčit, pomoct. Když byl nějakej soud nebo když se potřebovalo někde jet, vždycky se našla nějaká teta nebo strýc, kdo jel s ní. Měly jsme pole, pěstovaly jsme si brambory, pěstovaly jsme si i obilí nebo jsme měly slepice, měly jsme kozu, měly jsme prase, snažily jsme se jako být soběstačné. Babička byla nesmírně energická, šikovná. Takže ta maminka opravdu to protrpěla a ta babička takovou tou svojí rázností opravdu nás podržela.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Brno, 13.11.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věděli jsme, že i když na nás zlo působí, nesmíme mu podlehnout

Marta - profilové foto dobové
Marta - profilové foto dobové
zdroj: archiv pamětnice

Marta Laudátová se narodila 13. dubna 1947 manželům Zdeňkovi a Marii Svobodovým v Bosonohách u Brna. Tatínek byl aktivním členem katolické tělovýchovné organizace Orel a spolu s dalšími byl v lednu 1949 zatčen a uvězněn v Uherském Hradišti. Tam byl součástí skupiny, která byla mučena elektrickým proudem. Odsoudili ho za velezradu v procesu Bohuslav Koukal a spol. Výkon trestu si odbyl v nápravném pracovním táboře v Jáchymově. Vrátil se v roce 1955, ale ještě do roku 1962 byl v podmínce a pod dozorem. Pamětnice měla tři sourozence. Kromě nejmladšího všichni měli potíže dostat se do školy. Základní školu ukončila s vynikajícím prospěchem, ale dostala jen místo na učilišti pro soustružnice. Koncem studia dostala možnost pokračovat na dvouletém gymnáziu a v roce 1967 složila maturitu. Pokračovala ještě dálkově na průmyslové škole. Provdala se v dubnu 1975 za Zdeňka Laudáta. Manželé spolu vychovali tři děti. Po roce 1990 pracovala v cyrilometodějské základní škole v Brně. Pamětnice se aktivně zajímá o osudy členů Orla, politických vězňů a snaží se uchovat živou vzpomínku na ty, kteří byli neprávem vězněni.