Hilda Landrove Torres

* 1975  

  • „Podívejte, když jsem odcházela z Kuby, bylo to kvůli tomu, že už na mě začínal být vyvíjen velký tlak. Tak to bylo vždycky už od dob, kdy jsem začala pracovat ve Sdružení bratří Saízů. Řeknu vám dva příklady, které jsou z mého pohledu velmi výstižné. Zaprvé to bylo, když mi jednou zavolal ředitel Sdružení bratří Saízů. ‚Co to vyprávíš za věci do telefonu?‘ Odpověděla jsem: ‚No prostě to, co říkám, a nevím, jaký by s tím měl být problém.‘ A on na to: ‚Tak si dávej dobrý pozor na to, co do telefonu říkáš, protože už jsem dostal nějaká hlášení o tom, že říkáš věci, které bys vyslovovat neměla.‘ Jinými slovy, odposlouchávali moje hovory. Tehdy jsem se to dozvěděla od ředitele, který byl tak laskavý a vlastně mi to sám řekl. Takže to je první příklad. Druhý je, že mi volal Fernando Rojas. Chtěl po mně, abych sabotovala jednu skupinu, se kterou jsme se každý pátek setkávali v jednom parku ve čtvrti Vedado. Jedním z těch lidí byl i novinář, spisovatel a vědec Tato Quiñones. Takže viceministr kultury Fernando Rojas mi volal, aby mi řekl, že mám ostatní členy přesvědčit, abychom se už nadále nescházeli.“

  • „Veškeré možné cesty kudy utéct z tak uzavřeného režimu jako je ten kubánský vedou vždycky ke tragédiím. Jinými slovy, není možné nikam utéct. Útěkem může být pouze smrt. Jiná možnost v tak kontrolovaném světě plném nepředstavitelné hrůzy jako jsou totalitní režimy a komunistické diktatury prostě není. Takže jasně… lidé se snažili prostě nalodit na nějaký vor a přeplavit se do Spojených států amerických. V té době ale ani nebylo, z čeho takový vor postavit. K tomu se vážou všechny ty příběhy o tom, jak lidé rozmontovávali staré náklaďáky a brali z nich pneumatiky, na které pak připevnili cokoliv, co jim přišlo pod ruku a hurá na moře. Už nikdy se nedozvíme, kolik lidí na těch cestách zahynulo. To číslo se prostě nikdy nedozvíme. Ztrácely se celé rodiny, ne jen jednotliví členové. Už nikdy nemohli být společně u rodinného stolu. To všechno kvůli tomu, že vláda tohle v roce 1994 dopustila. Pro mě je to jedna z věcí, které nejlépe vystihují pravou podstatu režimů, jako je ten kubánský. Jednoduše tragédie, ze které není úniku.”

  • „Pamatuji si, že ještě když jsem chodila na Leninovo venkovské gymnázium, dělaly se takzvané pochody pochodní. Byla to totální magořina. Samozřejmě později jsem se od někoho dozvěděla, proč se pořádaly tyto velké masové akce a proč je totalitní režimy potřebují. Je zapotřebí mít takové ty velké fotografie ze vzduchu, na kterých je obrovské množství lidí, kteří vystupují jako jeden muž. Takové velkoformátové panoramatické výjevy. Používal to Hitler i Stalin. Je to velmi důležité. A tenhle pochod pochodní byl přesně v tomto stylu. Fidel to dobře věděl, a tak požadoval, aby se konaly. Říkal si: ‚Jasně, kupa lidí s pochodněmi, to bude podívaná.‘ A ono to opravdu vypadalo jako celé moře pochodní. Jednou jsem se toho musela účastnit na Leninově gymnáziu. Bylo nás tak pět tisíc pokaždé, když se něco takového dělo. Pamatuji si, jak jsem tam stále se svoji plechovkou s hořícím petrolejem, všude to smrdělo jak čert a nedalo se tam vydržet. A pak najednou někdo začal… nevím, jestli si vzpomínáte na tajemníka Komunistické mládeže Robertica Robainu, který proslavil pokřik ‚Kdo neskáče, ten je imperialista‘… a u toho začali všichni poskakovat s těmi zapálenými plechovkami v ruce. I já jsem jednu měla… a tehdy jsem si uvědomila… a nemělo to tehdy ještě co dělat s politickým smýšlením… byl to spíš takový pocit, jako když se ocitnete uprostřed nějakého blbého vtipu, uprostřed absurdního filmu, kde všichni vyvádějí totální pitomosti, ale nikdo si to ani přinejmenším neuvědomuje. A že to byla opravdu pořádná pitomost, protože kdyby do toho někomu spadl kus látky, tak se tam mohl popálit. Vůbec to nedávalo smysl. To bylo poprvé, kdy jsem si něco takového uvědomila. Nemyslela jsem tehdy, že by to nějak mohlo souviset s politikou, ale připadala jsem si jak v blbém filmu nebo na LSD.“

  • „Velmi dobře si vzpomínám… a možná to souvisí s tím, že jsem vyrůstala v osmdesátých letech. Když se ohlížíme zpět do té doby, často nám to připadá jako takové mytické období, kdy byly věci na Kubě v pořádku. To ale samozřejmě na Kubě nebyly nikdy. To, že jsme měli kus šunky, neznamená, to to bylo v pořádku. Každopádně to bylo o mnoho lepší, než to, co přišlo poté, protože jsme měli alespoň něco málo k jídlu. Takže celkově si myslím, že probíhala mnohá pronásledování například na poli kultury, vyvíjel se velmi silný nátlak na různé lidi, ale tehdy to nebylo něco, co bych vnímala. Já jsem byla malá pionýrka a všude jsem opakovala legendární frázi ‚Budeme jako Che Guevara‘. Vzpomínám si, že když mi bylo asi dvanáct let, byla jsem přímo posedlá tím, že ze mě bude válečná zpravodajka. Myslela jsem si, že nic nemůže být větší hrdinství, než informovat o boji lidových vrstev.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mexico, 06.09.2021

    (audio)
    délka: 01:43:33
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidský život je natolik výjimečný, že nemůže být podřízen žádnému ideologickému projektu

Landrove Torres Hilda, 2021
Landrove Torres Hilda, 2021
zdroj: Post Bellum

Hilda del Carmen Landrove Torres se narodila v roce 1975 v původně koloniálním městečku Guanabacoa na východním okraji Havany. S rodinou žila v městské části zvané Regla. Její otec pracoval u obchodního námořnictva a Hilda si dobře vzpomíná na to, že lidé ze sousedství je kvůli tomu považovali za vyšší společnost. Mimo jiné i proto, že právě v jejich domě byla první televize široko daleko. Hilda vyrůstala obklopená ze všech stran castristickou propagandou a jedno z jejich největších přání bylo stát se válečnou zpravodajkou. Jako své vzory z dětství uvádí Che Guevaru a Camila Cienfuegose. Po zakončení studia na hudební škole se rozhodla nastoupit na elitní venkovskou Střední školu Vladimira Iljiče Lenina. Právě tam si poprvé začala uvědomovat, jak hloupý je systém, ve kterém Kubánci žijí. To ještě zesílilo, když se stala učitelkou. Kvůli nesouhlasu s politikou, která vyžadovala vykazování výborných výsledků navzdory reálné situaci, se nakonec rozhodla s působením ve školství úplně skončit. Odešla pracovat do Sdružení bratří Saízů, kde se věnovala především organizaci různých kulturních akcí a komunikaci s oficiálními místy. Pronikla do takzvané šedé zóny, ve které se pohybovali nezávislí umělci a něco, čemu by se dalo říkat zárodky občanské společnosti. Pochopila ale, že tyto zóny nemůžou dlouhodobě vydržet kvůli tlaku úřadů. Ona sama si to vyzkoušela, když zjistila, že její telefon je napíchnutý a dostala instrukce z vyšších míst, požadující ukončení některých aktivit. Před třinácti lety emigrovala do Mexika, kde dodnes žije. V současnosti studuje v doktorském programu antropologie. Věnuje se šíření dialogu o budoucnosti Kuby a sama se aktivně účastní diskuze o jejím směřování.