Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hilda Landrove Torres (* 1975)

• nació en Guanabacoa en una familia de élite. Su padre era marino mercante

• estudió en la Escuela de Música en Guanabacoa y posteriormente en la famosa Escuela Vocacional de Vladimir Ilich Lenin

• decidió dejar el trabajo de maestra por negarse a cumplir con las normas establecidas por el Gobierno

• posteriormente trabajó en la Asociación Hermanos Saíz, donde se dedicaba al diálogo con las instituciones oficiales para poder organizar eventos artísticos

• volviéndose cada vez más a la esfera independiente, sufrió abuso por parte de las autoridades. Su teléfono fue tomado

• emigró a México, donde estudia doctorado de Antropología. Sigue contribuyendo en la organización de las reuniones de los cubanos dispuestos a dialogar sobre el futuro del país. Es autora de varios proyectos para desarrollar a la sociedad civil

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

El entusiasmo infantil y los primeros conflictos

“Mi padre era marino mercante. Recuerdo por ejemplo que el primer televisor de mi cuadra era el de mi casa y todos los chamacos venían allá para ver la televisión,” empieza a narrar Hilda del Carmen Landrove Torres. Nació en 1975 en Guanabacoa en La Habana y creció en el reparto Regla situado a las orillas de la Bahía de La Habana. “La casa de mis abuelos era entre las primeras que hubo en Regla.” Hoy en día reside en México a donde se mudó hace 13 años. Desde el tercero hasta el noveno grado estudió en la Escuela de Música Guillermo Tomás en Guanabacoa. “De alguna manera yo tenía una experiencia un poco diferente a la de mis vecinitos, era un poco de élite por estudiar en la Escuela de Música.” Desde su punto de vista la etapa de los años 80 parece como la mítica cuando las cosas en Cuba todavía estaban bien. “Comparado con lo que venía después era como un paraíso, por lo menos había un poco de comida” hace referencia al nefasto Período Especial[1] que vino poco después en los años 90. A pesar de que tanto como durante todo el tiempo después del triunfo de la Revolución Cubana hubo represiones y abusos de la sociedad, en aquel entonces Hilda no se daba cuenta de eso. “Crecí como la niña inspirada por el comunismo. Tenía la obsesión de que lo que yo quería hacer en mi vida era reportera de guerra. Pensaba que reportar sobre la lucha de los pueblos era una cosa heroica. Me impresionaban el Che y Camilo[2],” recuerda. En aquellos tiempos también dedicaba mucho tiempo a la lectura de la literatura soviética que abandonaba en el país.

Cuando llegó la hora de decidir si quería continuar estudiando música, decidió matricularse en la famosa Escuela Vocacional Vladimir Ilich Lenin. Este instituto fue uno de los más destacados entre las llamadas escuelas del campo que combinaban el estudio y el trabajo. “Prácticamente todas las opciones de preparatoria que había en Cuba eran de campo. El concepto de la Lenin era la formación de ese científico que al salir de allí va a ser un ingeniero nuclear o ingeniero eléctrico, para incorporarse en los grandes proyectos de la Revolución[3],” explica. En relación con este tipo de educación se habla también sobre la separación de los hijos del resto de sus familias para poder seguir con el proceso del adoctrinamiento comunista. “Después me doy cuenta de que hay esta cosa que tiene que ver con lo de formar a un hombre nuevo[4]. Es un tipo de sociedad que requiere a un tipo específico de persona que es un poco como el soldado. O sea, sigue órdenes, tiene una especie de fetichismo con el líder, está dispuesto sacrificar su vida personal,” explica. Allí Hilda empezó a darse cuenta de lo irracional que era el comportamiento de los estudiantes de esta institución. “Fue una sensación como estar en una película absurda donde todo el mundo estaba haciendo unas cosas muy locas y que ni siquiera se estaba dando cuenta que lo que estaba haciendo era muy loco,” describe cómo se sentía en ocasiones como era por ejemplo una de las manifestaciones masivas de estudiantes que participaban saltando con la luz brillante y una antorcha encendida en la mano gritando esloganes castristas. “Nos podíamos quemar todos…,” recuerda. Otro de los momentos que la despertaron ciertas dudas en lo que se refiere a este estilo de educar a la población era cuando terminó su formación y empezó a trabajar como maestra. A raíz de eso también tuvo que discutir frecuentemente con su madre. “Básicamente tenía que mentir. Tenía que decir que los estudiantes que estaban suspensos habían aprobado para que la escuela cumpliera con el 97% de aprobado que a su vez eso lo habían impuesto en el Ministerio. Simplemente decidí abandonar eso. Le dije a mi mamá: ‘Me voy, no voy a continuar mintiendo.” Lo curioso es que, según Hilda, este tipo de conflictos con la generación de sus padres que no pudieron entender la posición de los más jóvenes surgía precisamente a base de la discrepancia que hubo entre la realidad cubana y la versión propagandística que se les presentaba como real. “Ellos nos enseñaron cosas que justo por ser coherentes con eso nosotros terminamos estando en contra del sistema. Nosotros vivimos en un sistema que en la realidad era una tiranía. Había una distancia radical entre el discurso y la realidad.”  

El Período Especial

En aquel entonces empezaba el llamado Período Especial. “Fue donde uno descubre que todo este montaje no tenía ningún sentido.” La economía de Cuba se derrumbó completamente con la caída de la Unión Soviética. Según Hilda no era posible mantener ni el más mínimo nivel de vida debido a la incapacidad de producir por propia cuenta. “Si el Estado cubano hubiera permitido que el campesino produjera y vendiera a sus productos sin tener que pasar por esta larga cadena completamente disfuncional, por lo menos hubiéranos tenido comida. Pero la necesidad de control de cualquier aspecto de vida necesita también del control de la economía. De pronto nos dimos cuenta de que no teníamos ni un boniato para comer,” dice y añade que al final Raúl Castro[5] dio un permiso a una especie de mercados campesinos y gracias a ello Cuba pudo sobrevivir. Según ella fue muy importante para su generación que el momento de despertar llegó precisamente en esta etapa de vida que coincidió con la madurez no solo física, sino psicológica. “Nos permitió entender ese proceso en un momento en que teníamos esta flexibilidad todavía para que nuestros paradigmas se destruyeran y no hubiera ningún trauma. Cuando uno tiene sesenta, setenta años, ya es difícil de tumbar todo eso,” explica y añade que los cubanos de su generación llegaron a la conclusión de que el proceso iba mal a pesar de seguir sin tener ninguna información disponible desde fuera de la isla. En lo que se refiere al propio nombre de Período Especial, que viene de la terminología de guerra, dice lo siguiente: “Cuba siempre se ha gobernado como si estuviera en una situación de guerra. Por eso no hay leyes, no hay ninguna garantía jurídica, no hay nada. Siempre se puede apelar a esta idea de que estamos bajo un asedio y eso lo permite a los gobernantes tomar determinadas medidas. Se trata de convertir excepcionalidad en un sistema.”

A su parecer, muy poca gente seguía creyendo en la vitalidad del sistema cubano después del Período Especial. A pesar de eso, las cosas no cambiaron de manera significativa. Para llegar a entender cómo es posible, según Hilda hace falta pensar en el carácter del totalitarismo. “El totalitarismo toma cada faceta de la vida y no hay una vida fuera del totalitarismo. Si tú no cumplías con los requisitos del régimen, no tenías trabajo. Si no tenías trabajo, mueres de hambre. Además, el sistema de vigilancia… no hay una vida cotidiana posible fuera de las imposiciones del régimen. No hay rutas del escape. Las que hay son siempre trágicas,” explica y hace referencia a los balseros que se lanzaban al mar en un mero neumático de un camión viejo para cruzar el mar hacia Estados Unidos. “La cantidad de personas que murieron en el mar nunca la vamos a saber. El costo en vidas humanas es muy elevado.” Como último de los aspectos que contribuyeron a la permanencia del régimen menciona el apoyo de un sector específico de la sociedad que funciona como el defensor del proceso a través de becas y otros favores recibidos a cambio del consenso incondicional con el rumbo establecido. A eso se suma por ejemplo el notorio programa del apoyo a los deportistas cubanos, la propaganda relacionada con el sistema de salud y de la educación. “Cuando ellos venden esa propaganda como la prueba del éxito del socialismo, nunca dicen que son programas muy específicos dirigidos a un pueblo limitado. Eso se logra a coste de que el resto de la población siga viviendo en miseria y represión. La salud y la educación no son gratuitas, porque te la descargan directamente del salario y además vienen con el costo ideológico. Todo se cobra con la fidelidad al sistema. Otra mentira es que solo en Cuba hay educación y salud. En otros países las hay también.” 

Buscando una posible solución fuera de las estructuras oficiales

Cuando Hilda dejó de ser maestra, tenía un grupo de rock y alguien la recomendó para trabajar en la Asociación Hermanos Saíz[6]. Allí estuvo trece años durante los cuales se fue poniendo cada vez más radical en su relación con el Estado. Intentando dialogar con las organizaciones oficiales para proporcionar a los artistas un espacio libre para expresarse sin abuso comprendió que hubo zonas grises en el sistema en los cuales hubo manera de funcionar más independientemente. “Lo que pasó es que después de siete años trabajando allí comprendí cabalmente que estos espacios que son como zonas grises dentro del aparato no son sostenibles como zonas grises, porque a partir de un momento o son demasiado conocidas o pasan la línea de lo que es admisible e inmediatamente se convierten en un enemigo,” explica. Además, la energía que se gasta para mantener este tipo de espacios uno no la puede tener durante mucho tiempo, porque está siempre tratando de sobrevivir lo cotidiano. Con este motivo salió de la Asociación Hermanos Saíz y se fue a trabajar a espacios no institucionales. “Una cosa muy linda de Cuba es que el movimiento cultural nunca ha cesado. Todo el tiempo hay una tendencia creativa muy grande a pesar del totalitarismo. Por ejemplo el Movimiento San Isidro, esto no es casual, la cultura siempre está allí.” Entonces empezó a organizar personas para dialogar sobre el futuro de Cuba, ya que en su opinión es necesario sobre todo aprender a funcionar como una sociedad civil.

Sus actividades en los espacios fuera del institucialismo resultaron en el abuso constante. Gracias al presidente de la Asociación Hermanos Saíz se enteró de que su teléfono estaba tomado. Posteriormente recibió incluso una llamada de Fernando Rojas quien presionaba para cancelar unos eventos organizados por los artistas independientes. A raíz de eso, Hilda decidió emigrar a México donde sigue dedicándose principalmente a reunir personas para dialogar, como dentro del proyecto HILOS – Tejiendo diálogos y escuchas sobre Cuba. “Yo miro ahora el panorama cubano y lo que veo es una gran red, muy diferente, de un montón de gente brillante, talentosa, con una tremenda experiencia, que han vivido en diferentes lugares y pueden discutir entre sí.” Al mismo tiempo advierte sobre una posible tendencia de dejarse llevar por un líder nuevo. “No creo en los mesías.”

En lo que se refiere a las protestas antigubernamentales que estallaron en Cuba el día 11 de julio de 2021[7], las percibe como un legítimo levantamiento popular que resultó de un sistemático manejo desastroso de la economía en combinación con la pandemia del coronavirus y largos años de represión. “No es solo porque tenemos hambre y nos tiramos en la calle. Es también una lucha por los Derechos. Tenía las sospechas de que algo así iba a pasar.”  Entre los escenarios posibles del futuro de Cuba destaca los siguientes: un levantamiento popular que dure un tiempo suficiente para que las autoridades no puedan reprimirlo, un quiebre dentro del Gobierno que suponga una ruptura y la intervención extranjera, preferiblemente no estadounidense. “Creo que es importante que el problema no se resolviera solo entre La Habana y Miami,” resalta. Es necesaria la participación de todos. “La vida humana tiene una dignidad propia que no puede ser supeditada a ningún proyecto por más humanista que se presente. El solo hecho de respetar eso puede ayudar a construir una sociedad.” 

 

[1] A comienzos y mediados de la década de los 90, el PIB se contrajo un 36 %.

[2] Che Guevara y Camilo Cienfuegos, destacados líderes de la Revolución Cubana.

[3] Entre los grandes proyectos de la Revolución Cubana pertenece también por ejemplo la alfabetización de la población y el sistema de salud gratuito.

[4] Tal como fue teóricamente postulado por los ideólogos del Partido Comunista de la Unión Soviética (PCUS), fue un arquetipo ideal de persona con cualidades socialistas y altruistas.

[5] Raúl Modesto Castro Ruz, hermano de Fidel Castro y su sucesor.

[6] La Asociación Hermanos Saíz (AHS) es una organización cultural de Cuba. Agrupa a los escritores, artistas, intelectuales y promotores de hasta 35 años. Lleva el nombre de jóvenes estudiantes que murieron luchando contra la dictadura de Batista.

[7] Una de las mayores protestas en la historia de Cuba.

 

Česká verze:

Od dětského nadšení k prvním konfliktům

„Můj otec pracoval u obchodního loďstva. Pamatuji si, že v našem domě byla první televize v sousedství. Děti z širokého okolí se k nám chodili dívat,“ začíná vyprávět Hilda del Carmen Landrove Torres. Narodila se v roce 1975 v původně koloniálním městečku Guanabacoa na východním kraji Havany a vyrůstala ve čtvrti Regla, rozkládající se kolem břehů Havanské zátoky. „Dům mých prarodičů byl jeden z prvních, které na tom místě byly postavené.“ Dnes žije v Mexiku, kam se přestěhovala před třinácti lety. Od třetí do deváté třídy studovala na Hudební škole Guillerma Tomáse v Guanabacoe. „Ve srovnání s ostatními bylo moje dětství poměrně odlišné. Jelikož jsem chodila na hudební školu, byla jsem brána jako dítě z lepší společnosti.“ Osmdesátá léta byly z jejího pohledu tím šťastnějším obdobím v porevolučních dějinách Kuby. „Když to srovnáme s tím, co přišlo poté, bylo to jako ráj. Tedy přinejmenším bylo alespoň něco k jídlu,“ naráží na nechvalně známé období označované jako Período Especial[1], které propuklo na začátku devadesátých let. Ačkoliv během předchozího desetiletí byl nátlak ze strany úřadů stejně jako během celého porevolučního období značný, Hilda si to tehdy podle svých slov vůbec neuvědomovala. „Vzhlížela jsem ke komunismu a byla jsem posedlá myšlenkou, že ze mě bude válečná zpravodajka. Myslela jsem si, že není nic lepšího, než vyprávět příběhy o heroickém boji lidových vrstev. Fascinovali mě Che Guevara a Camilo Cienfuegos[2],“ vzpomíná. V té době také věnovala spoustu času studiu sovětské literatury, které bylo na Kubě velké množství.

Když nadešel čas rozhodnout se o dalším studiu, Hilda se přihlásila na proslulou Leninovu venkovskou školu. Ta zapadala do revolučního konceptu tím, že spojovala náročné studium s fyzickou prací. „V podstatě veškerá gymnázia, která se v to období nabízela, byla na venkově. Tahle byla výjimečná, protože měla připravovat budoucí kubánskou elitu. Absolventi měli být například jaderní inženýři nebo odborníci na elektroniku a zapojit se tak do dalších velkých projektů revoluce[3],“ vysvětluje. V souvislosti s tímto typem výuky se také často hovoří o snaze oddělit děti od jejich rodin, aby bylo snazší na ně ideologicky působit v duchu budování socialismu. „Časem jsem si uvědomila, že se to celé neslo ve znamení budování nového člověka[4]. Žili jsme ve společnosti, která nejvíc ze všeho potřebovala něco jako vojáky. To znamená lidi, kteří budou ochotní poslouchat a plnit příkazy, budou do jisté míry posedlí osobou vůdce a také nezapochybují ve chvíli, kdy je třeba obětovat osobní ambice ve prospěch vyššího dobra,“ vysvětluje. Hilda si na této instituci poprvé začínala všímat nelogičnosti celého systému. „Někdy jsem si připadala jako v blbém filmu, kde všichni dělali naprosté pitomosti, aniž by si to někdo alespoň trošku uvědomoval,“ popisuje, jak se cítila, když se při společné demonstraci jednoty celé studentstvo sešlo na prostranství, kde skákali a vykřikovali hesla, a přitom v jedné ruce držely zapálené pochodně a v druhé nádoby s petrolejem. „V mžiku jsme se mohli všichni popálit,“ vzpomíná. Další podobné pochyby o směřování země se dostavily, když se po absolvování školy začala živit jako učitelka. „V podstatě šlo o to, že jsem musela neustále lhát. Musela jsem vykazovat, že 97% studentů prospělo. Byla to kvóta předepsaná ministerstvem. Prostě jsem se rozhodla, že na tomhle se nebudu účastnit. Řekla jsem své matce: ‚Jdu odsud. Nebudu pokračovat v téhle lži.“  Zajímavé je, že podle Hildy tyto mezigenerační konflikty vznikaly právě kvůli tomu, že mladí se vlastně řídili ideály, které jim byly předkládané. Ty byly ale bohužel ve skutečnosti pouhými propagandistickými bláboly, které neměly s realitou nic společného. „Rodiče nás učili dodržovat nějaká pravidla, a právě jejich dodržování nás nakonec postavilo do rozporu s režimem. Žili jsme v tyranii a mezi tím, co se tvrdilo a propagovalo, a tím, co se opravdu dělo, byl propastný rozdíl.“

Período Especial jako období zlomu

V té době už začínalo zmíněné Período Especial. „A tehdy jsem pochopila, že celé tohle divadlo nedává vůbec žádný smysl.“ Kubánská ekonomika se sesypala v důsledku zhroucení Sovětského svazu. Podle Hildy často nebylo možné zajistit ani ty nejzákladnější lidské potřeby, protože Kuba dospěla do fáze, kdy nebyla schopná samostatně fungovat. „Kdyby stát dovolil lidem samostatně produkovat a prodávat svou sklizeň a výrobky, aniž by museli procházet celou tou naprosto nefunkční anabází, mohli jsme mít alespoň co jíst. Jenže potřeba kontrolovat veškeré aspekty života s sebou samozřejmě přináší i potřebu kontrolovat hospodářství. Takže jsme najednou zjistili, že už nemáme ani banán,“ říká a vzápětí dodává, že Raúl Castro, mladší bratr Fidela Castra, nakonec musel dovolit alespoň malé venkovské trhy, aby lidé toto období přežili. Myslí si, že pro její generaci bylo velmi důležité, že toto období prozření zažila na samém začátku dospělosti. „Umožnilo nám to jistou flexibilitu při zpracovávání okolního dění. Ještě jsme nebyli tak zatuhlí, naše paradigmata se dala rozbořit o hodně jednodušeji, než jak tomu bylo v případě našich rodičů a starších lidí,“ vysvětluje a dodává, že v té době Kubánci stále neměli v podstatě žádný přísun informací zvenčí a dělali si tak obrázek o stavu země výhradně na základě toho, co viděli kolem. Pokud jde o samotné označení Período Especial, Hilda vysvětluje, že Fidel Castro se nechal inspirovat válečnou terminologií z logického důvodu: „Kubě se vládlo, jako kdyby byla nepřetržitě ve válečném stavu. Proto neplatí žádné zákony, není žádná garance spravedlnosti, nic takového. Vždycky se může říci, že jsme vlastně v obležení, a tím pádem mohou vůdci činit jakákoliv rozhodnutí. V podstatě je to tak, že uděláte z výjimečného stavu stálý stav.“

Myslí si, že na udržitelnost kubánského režimu věřil po období Período Especial už jen zřídkakdo. I přes to se ale významným způsobem vlastně nic moc neměnilo. Jak je to možné? Hilda se zamýšlí nad povahou totalitních režimů: „Totalitarismus ovládne každý aspekt života. Mimo systém neexistuje vůbec nic. Když člověk neplní to, co se od něj žádá, přijde o práci. Když přijde o práci, nemá co jíst. K tomu musíme přidat ještě to věčné špehování… mimo systém se zkrátka vůbec nedá pohybovat. Není, kudy utéci. A když je, tak je to vždycky tragické a s velkými oběťmi,“ vysvětluje a naráží například na takzvané balseros (lidé, kteří se povětšinou na nějaké staré matraci nebo pneumatice od rozbitého náklaďáku pokoušeli hromadně přeplout po moři na Floridu). „Počet lidí, kteří takto přišli o život, se už nikdy nedozvíme. Každopádně je to příliš mnoho.“ Jako poslední důvod, proč se režimu podařilo přestát veškeré komplikace, uvádí systematickou podporu malé skupiny vyvolených, kteří mají oddaně bojovat za jeho zachování. Tato skupinka požívá v porovnání s většinou obyvatelstva značná privilegia. Patří mezi ně různá stipendia, pozice ve státním aparátu, přístup ke zboží vyšší kvality. To všechno výměnou za bezpodmínečnou podporu režimu. K tomu se pak přidává i propaganda, která vypráví příběhy o tom, jak dobře se mají kubánští sportovci, a jak skvělé je mít bezplatné zdravotnictví a vzdělání. „Když lidem předkládají tuto propagandu jako důkaz úspěchu socialistického zřízení, nikdy neřeknou, že se to týká naprosto minimálního množství pár vyvolených osob. Ti mohou navíc požívat tyto výhody jen na úkor zbytku obyvatelstva, který žije v útlaku a chudobě. Zdravotnictví a vzdělání není zadarmo. Ty peníze vezmou lidem přímo z platu, který je mizerný. Lidé platí i tím, že musí zůstat věrní. A že dostupné zdravotnictví a vzdělání je jen na Kubě? Další lež. Mají to i jiné země.“

Hledání řešení mimo oficiální struktury

Když Hilda zanechala povolání učitelky, působila v jedné rockové skupině a právě díky kontaktům na kulturní prostředí začala pracovat ve Sdružení bratří Saízů. Tam strávila celkem třináct let, během kterých se její kritický pohled na dění na Kubě nadále prohluboval. Zatímco se věnovala komunikaci s kubánskými úřady za účelem vyjednání podmínek umožňujících nějaké svobodnější fungování uměleckých kruhů, všimla si toho, že v rámci systému existují určité šedé zóny. A právě v nich bylo možné jednat a vystupovat o něco svobodněji. „Bohužel, asi po sedmi letech práce mi bylo nadevše jasné, že tyhle šedé zóny vůbec nejsou trvale udržitelné. V jednu chvíli totiž začnou být známé pro příliš mnoho lidí, anebo překročí hranici tolerovaného a došlápne si na ně státní aparát, pro který začnou představovat nebezpečí,“ vysvětluje. Kromě toho, množství energie, které se vydává pro pouhé udržení existence těchto šedých zón, je tak velké, že to ti lidé dlouhodobě nemohou zvládat. V režimu, jako je ten kubánský, totiž potřebujete obrovské množství energie na to, abyste vůbec nějak důstojně přežili. Z těchto důvodů ze Sdružení bratří Saízů[5] nakonec odešla a přesunula se více směrem k nezávislé scéně. „Na Kubě je hezké to, že umělecká scéna se nikdy nenechala úplně zlomit. Vždycky tu byla tendence odpovídat na okolní dění a totalitu kreativním způsobem. Dnes je to například Hnutí San Isidro. Není náhoda, že něco takového vzniklo.“ Tehdy začala také organizovat skupiny lidí, kteří debatovali o budoucnosti Kuby. Za důležité považuje především to, aby se lidé naučili fungovat jako občanská společnost.

Její aktivita mimo oficiální instituce brzy vyústila v nátlak ze strany úřadů. Prostřednictvím ředitele Sdružení bratří Saízů se dozvěděla, že její telefon byl odposloucháván. Následně se jí ozval přímo Fernando Rojas, který jí žádal o zastavení organizace akcí, kterých se účastnili nezávislí umělci. Hilda se rozhodla pro emigraci do Mexika. Právě tam se nadále věnuje své činnosti, která spočívá především v pořádání debat o budoucím směřování Kuby. Mezi tyto projekty patří například HILOS, který se věnuje právě těmto hovorům. „Dívám se na současné panorama a vidím síť lidí, kteří mají každý velmi specifickou zkušenost. Jsou to velmi bystří lidé s množstvím talentu a potenciálem podílet se na společné debatě.“ Zároveň upozorňuje na nebezpečí toho, že by Kubánci opět chtěli vsadit na nějakého silného vůdce. „Já nevěřím na žádného mesiáše,“ říká.

Co se týká protivládních demonstrací, které na Kubě propukly 11. července 2021[6], vnímá je jako legitimní lidové povstání reagující na systematické katastrofální řízení hospodářství v kombinaci s koronavirovou pandemií a dlouhým obdobím útlaku. „Není to jenom kvůli tomu, že lidé už pořádně nemají ani co jíst. Je to zároveň boj za práva. Cítila jsem, že něco takového musí přijít.“ S ohledem na možný budoucí vývoj hovoří o několika scénářích, z nichž nejpravděpodobnější je podle ní lidový odpor, který bude trvat tak dlouho, že už nebude možné ho potlačit. Dalšími variantami mohou být rozkoly ve vládnoucí třídě a zahraniční intervence, pokud možno bez účasti Spojených států amerických. „Myslím si, že kubánská otázka by se neměla řešit pouze na ose Havana-Miami,“ zdůrazňuje. Důležité je podle ní, aby se procesu účastnila co možná nejširší veřejnost. „Lidský život je natolik výjimečný, že nemůže být podřízen žádnému ideologickému projektu. Jen vzájemná úcta nám může pomoci vybudovat něco nového.“

 

[1] Na začátku a během první poloviny devadesátých let se HDP Kuby propadlo o 36%.

[2] Významní revoluční vůdci.

[3] Mezi tyto velké projekty patřila na začátku například alfabetizace obyvatelstva a bezplatné zdravotnictví.

[4] Ideologové Komunistické strany Sovětského svazu definovali nového člověka jako bytost, která ctí socialistické hodnoty.

[5] Sdružení bratří Saízů je kulturní organizace na Kubě, která sdružuje umělce mladší 35-ti let. Je pojmenovaná po bojovnících proti diktatuře generála Fulgencia Batisty.

[6] Jedno z největších lidových povstání v porevolučních dějinách Kuby.