Vladimír Lakva

„Děda už nežil a bydlela tam s námi babička se svým synem Josefem, který byl slepý. Tak ty, jak se říká, rozprášili, přestože vůbec nic neudělali ani náznakem. Strýce dali do chudobince a babičku do ústavu. Tím byla naše usedlost uvolněná a v momentě bylo ze strachu založeno družstvo JZD. Ostatní sedláci totiž nechtěli do družstva vstoupit, ale pak ze strachu všichni přihlášku podepsali. Po úpravách do našeho domu a chléva nastěhovali krávy a z místností udělali kanceláře, kde byl ekonom a předseda JZD. Z výměnku udělali ubytování pro brigádníky a většinou to byli Romové. V té době byla na Slovensku nějaká povodeň a k těm Romům – Cikánům přišli rodiny k nám. Spali na náspech u chléva a ve výměnku a nedovedete si představit, jaký tam byl binec na dvoře bez kadibudky. Hrůza.“

„Když jsem se vrátil z vojny, kterou jsem jako syn kulaka absolvoval u vojenských staveb, kterým se předtím říkalo pétépáci, tak jsem se mohli vrátit do našeho bývalého domu. Jenže to bylo v takovém dezolátním stavu, že si to ani nedovedete představit. Na dvoře hnůj dva metry vysoký, ze studny tekla močůvka, protože nic nevyváželi, vrata rozbitý, spadlá střecha ve výměnku a ve chlévě, stodola vyhořelá. To přišli estébáci a otce vyšetřovali, jestli si to neudělal sám. Nakonec se zjistilo, že to byl průchozí dům a děcka si tam hrály a zapálily to.“

„Přijely dvě nákladní auta. Na jedno jsme dali uhlí a dřevo a na druhý nábytek. Přijeli jsme tam v noci. Rozbitý barák, okna vytřískaná, jedna jediná místnost, uprostřed chodba a nalevo krávy. Ráno vstaneme, trochu rozkradeného uhlí a dřeva. Hned přišel vedoucí a řekl mámě, že musí do práce. Tak hlídala krávy na pastvě. Já jsem přes les jezdil do Cvikova do školy. Na mně se to také podepsalo. Byl jsem ze zemědělství a měl jsem celkem dobré známky a chtěl jsem v zemědělství zůstat. Jenže mě jako syna kulaka do žádné školy nepřijali. S učením to dopadlo tak, že jsem dostal místo strojního zámečníka v Mohelnici, kde jsem se vyučil. Protože jsme se po deseti letech mohli vrátit na náš barák, tak jsem musel jít dělat do dílen v JZD. Zůstal jsem deset let, ale nebylo to tam vytápěné a se zády jsem ze zdravotních důvodů našel práci údržbáře na dřevařských závodech v Bohuňovicích, kde jsem dělal třicet let až do důchodu.“

„Šel se rozloučit s koňmi a krávami a od té doby jsme ho neviděli. Pak jsme šli za advokátem a ten nám říkal, ať seženeme potvrzení, že není kulak, což nám nikdo nedal. Potom byl rozsudek v Olomouci. Měl jsem deset let a jít jsem tam nemohl. Od sedláků jsem slyšel, že tam snad byly vystavené husitské zbraně a takové hlouposti. Pak byl zavřený. První a poslední návštěvu jsme absolvovali v Ostrově u Karlových Varů. Byla to taková místnost, pletivo, z jedné strany esenbák a z druhé strany esenbák. Máti říkala, že si ani nemohli dát pusu. Na deset minut. Pak se rodiče dohodli, že se nebudou navštěvovat, že je to hrozně srdcervoucí.“