„Na Slovensku dostal od maminky psaní, že se mu narodila dcera a že se bude jmenovat Milenka. On, když byl tam, tak posílal posilky a pentličky a byly obláčkový a červený a vždycky psal: ,Mně je všechno jedno, jestli to bude holka nebo kluk. Ale když to bude holka, tak až vyroste, tak bude pomáhat mamince.‘ Že se možná nevrátí. Ale to už je dané. A teď když vzal to psaní a pověděl: ,Hoši! Mám dceru! Narodila se mi dcera!‘ A skákal a oni povídají: ,No seš nějakej veselej. Máš už víc jak třicet roků a skáčeš tady.‘ A on povídá. ,Tak já jdu hned psát psaní.‘ A šel na dvůr a sedl si na pařez. A začal psát. Někde tam ale číhal nějakej snajpr a zastřelil ho.“
Tazatel: „A jak vzpomínáte na smrt Stalina v roce 1953?“ - „Byli jsme ve škole. Tak vyšli jsme na tu velkou síň a tam povídali: ,Stalin zemřel.‘ A všichni jsme stáli jak… A bylo ticho. Ticho.“ Tazatel: „A co si vlastně dneska myslíte o Stalinovi?“ - „A kdo to ví? Nikdy se o něm tak nepovídalo. Učilo se o něm ve škole. Zemřel a nic se nemluvilo. To až teď se o tom mluví. Dřív jsem chodila do školy a učila se i v Rovně a nikdo nic neříkal. A teď? A proč? Já nevím.“
„V lednu byla v kostele veselka. A když se oddávali, tak se pouštěla ikona a na tu ikonu se dává pentle. A když se začala spouštět, tak najednou upadla a rozpadla se a to byl akorát 44. rok a u nás byli kozáci. Tak taková byla veselka. A 17. března jeli všichni na frontu.“
Tazatel: „Kdo sem vlastně přišel po těch Češích?“ - „To přijeli Slováci. Oni ale udělali takový smlouvy, že sem přijeli na padesát roků. A právě přišlo těch padesát roků a oni odjeli. Někteří jeli na Slovensko, někteří k Užgorodu na Zakarpatí a hodně jich jelo hned, jak začal kolchoz, na Krym a na Oděsu. Ale ti Slováci tam žili s cigánama a někteří byli možná i trochu pomíchaní. A druzí měli řeč a kulturu a to bylo také vidět.“
„V roce 1964 jsem se oženila a v roce 1966 se mi narodila dcera Lenička. A v 68. roce zemřela. Opařila se tady. Ale dal mně Bůh tu sílu, ten duch českej já myslím, že já jsem to všechno přežila. A všichni: ,Milko, Emílie, ty máš silnou vůli.‘ A já ji mám. Opravdu. Byla tady moje babička, maminka a já. Manžel byl za prací v Rovně a nevlastní táta jel s jablkama do Leningradu. A ona Lenička měla dědu moc ráda a pořád ho prosila, aby ji vzal s sebou. A on povídá, že ji nemůže vzít. ,Já ti dovezu, co chceš.‘ Tak jí koupil boty a šupku. Takový kožíšek. A my zabili prase. A ona tady v té kuchyni, ještě tady byla plotna, plyn nebyl. A ona nosila střeva a ty střeva nám běhala, utírala. Ona tak mezi Slovákama a Polákama a náma. Uměla všelijaký slova. I česky, slovensky a ukrajinsky. Byly jí dva roky a osm měsíců. A najednou babička sundávala hrnec, polívku, co vařila ten sulc, a ona tam spadla. A hned ji vzali, mašina přijela a do Dubna ji vezli a tam zemřela.“
Emilie Kuročenko, rozená Tenglerová, se narodila 27. listopadu 1944 v obci Moldava na Volyni. Svého otce Josefa Tenglera nikdy nepoznala, protože krátce po jejím narození padl ve službách československého sboru u obce Borovec na Slovensku. Její matka Olga se znovu provdala za ruského vojenského lékaře, a tak v roce 1947 rodina neemigrovala do Československa, ale zůstala na Ukrajině. Emilie Kuračenko v Rovně vystudovala stavební institut a s titulem inženýr pak pracovala až do důchodu ve stavebnictví. Dnes se stále cítí jako Češka a je aktivní v krajanské organizaci Stromovka. Doma má knihovnu plnou českých knih a její zásluhou vznikla v Moldavě pamětní deska věnovaná krajanům padlým v druhé světové válce. Stará se také o místní český hřbitov a hlavně díky její aktivitě je poznat, že v její rodné obci kdysi žilo hlavně české obyvatelstvo.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
