„Přinesli jim večeři, Kristkovi, chleba se sádlem a čaj se slivovicí. A oni nám nabízeli. A my jsme tvrdili, že my už jsme po večeři, že jíst nebudeme. A oni: ,U nas eto nět. U nas ja kušaju, ty kušaješ.‘ Tak museli jsme si to vzít s nimi a teď chtěli vědět, co to je. My jsme jim řekli, že je to čaj a vodka a oni říkali: ,Eto ně chorošo, u nas eto tak - zděs čaj a zděs vodka.‘“
„Já jsem jenom viděl, jak se ta radniční budova zatřepala a výbuch jsem slyšel, my jsme se samozřejmě lekli všichni a tu fošnu jsme pustili, jak já, tak na druhé straně ten druhý příručí. A fošna spadla a ten kamarád, co ji podbíjel pode mnou, tak tomu to utrhlo ruku, střepina. Jeden granát spadnul proti Kristkovi do parku, tam byly borovice. U té borovice, u kořenů, vybuchl a zřejmě mi zachránil život, protože jak jsem padal, tak v době, kdy letěly střepiny, tak jsem byl krytý tím vozem. A potom, když to rozebírali, tak zjistili, že ty desky jsou úplně rozšvancované střepinami.“
„Jak oni zjistili, že něco německy umím, tak mě pozvali do toho jejich služebního vozu a domlouvali se mnou, jestli jim budu jezdit na šenk pro obědy. Nabídli mi za dovezení oběda marku. Já jsem opatroval roční sestru, tak jsem ji vždycky musel uspat a tu várnici mi nechali doma, vzal jsem várnici na záda a jel jsem na šenk vojákům pro oběd. Na šenku hospodařil František Janeček s manželkou, to byl hospodský. A vždycky mi naložili oběd, ale polévky jsem nevozil, ty si vařili na vařiči sami, zřejmě z konzerv, které měli. A dovezl jsem jim oběd a dostal jsem marku. Byl jsem rád, že jsem vyhrál deset korun a mohl tátovi přispět na nákupy.“
Josef Kubiš se narodil 8. ledna 1925 v Horní Bečvě na Valašsku. Když mu v roce 1939 zemřela maminka Anežka, jeho otec Jan si začal hledat novou nevěstu a Josef kvůli péči o mladší sourozence musel odejít z gymnázia. Na počátku druhé světové války pomáhal rodinnému rozpočtu tím, že za marku vozil obědy vojákům wehrmachtu. Poté, co se jeho otec podruhé oženil, nastoupil Josef do učení k Vojtěchu Kristkovi, který měl železářství v Rožnově pod Radhoštěm. Zde jej také zastihly události posledních válečných dnů. Při téměř dvoudenní bitvě o město přišlo o život dvacet civilistů. Josef jen zázrakem unikl střepinám z granátu, které by jej zabily. Jeho kamarád z Kristkova obchodu takové štěstí neměl, výbuch mu utrhl ruku. Josef dále vzpomíná, jak pomáhal sovětskému vojákovi s navigací. Na vojnu narukoval ještě v roce 1945 a kvůli tomu, že přesluhoval kvůli prodělanému těžkému zápalu pohrudnice, prožil u posádky ve slovenském Ružomberoku Vítězný únor 1948, kdy jako vojáci museli držet zvýšenou několikadenní pohotovost. Po návratu do civilu vstoupil Josef do komunistické strany, doplnil si pedagogické vzdělání ve Varnsdorfu a celý život pak prožil jako učitel a později ředitel školy. S manželkou Marií vychovali dva syny, Karla a Josefa.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
