Alois Kubiš

* 1932  †︎ 2018

  • „V té Třebíči na gestapu nás odvedli kluky zvlášť, děvčata zvlášť, maminky zvlášť, otce zvlášť. Takhle jsme byli i v té Jihlavě uvězněni. Ale v té Jihlavě jsme byli chlapi. Jak kluci, tak dospělí. A v té Praze, tam nás přivezli do té Pečkárny (Petschkův palác). Tam nás postavili do takové dlouhé chodby a mezitím tam dojeli i z jiných těch skupin, co pozatýkali. Tam právě jsem se setkal i s tím nejmladším bratrem toho Kubiše, Františkem. Tomu bylo čtrnáct roků a hlavně dospělí chlapi říkali: ,Neříkej, že patříš k nim. Patříš k nám.‘ Pak nás provedli takovou místností, kde byl stůl, a na tom stole byly takový oválný skleněný lahve a v tom byly hlavy ořezaný těch výsadkářů. Ptali se: ,Poznáváš, poznáváš, nepoznáváš?‘ Takhle nás obešli a my jsme říkali: ,Nevíme, neznáme.‘ Tím to tam skončilo. Tak nás naložili do autobusu a odvezli do Terezína. V tom Terezíně jsem se tam ještě s tím Františkem připletl mezi ty dospěláky. Páč ty jiný děti odvezli jinam. Do nějaký vily u Karlova náměstí. My jsme se tam nějak mezi těmi chlapy dostali do toho Terezína. Asi za tři dny na to přišli, tak nás zase odvezli do Prahy, do Krče.“

  • „Do toho zatčení to bylo v pořádku, já jsem chodil do školy, absolvoval jsem čtyři třídy obecné, pak po zkoušce jsem přešel na měšťanskou školu. Tam se to dělilo – část chodila do měšťanky a část do páté až deváté třídy. No a protože rodiče cvičili, tak jsem cvičil i já jako malej sokol. Do toho zatčení to bylo vynikající. Kamarádi ze školy, v dědině, to bylo v pořádku. Po návratu z vězení to bylo horší, protože se nás lidi báli. Měli strach. Před námi tam taky někoho zatkli, odvezli ho do Letovic a asi za týden ho pustili a nakonec se z něj stal konfident gestapa. Lidi měli strach. Báli se nás. Časem jsme si zase vytvořili zázemí, když poznali, že jsme víc vlastenci než nějaký udavači. A nakonec se tatínek zapojil do místní domobrany.“

  • „Četníci tatínka upozornili, tak ještě stačil – protože vlastnil zbraň – to hodit do rybníka. A druhý den přišli další četníci, zatkli jak tatínka, tak maminku a sestru a odvedli je do Třebíče. Mezitím zjistili, že tam chybím, tak jim naši museli sdělit, kde jsem, a přijeli pro mě do Vémyslic. V Třebíči nás gestapo odvedlo do Jihlavy, tam jsme byli nějaký den, už nás rozdělili, ženy zvlášť, muži zvlášť, děvčata s ženami a my s muži. Tam to bylo takový zvláštní, v tom vězení, bylo tam sedm pryčen a nás bylo kolem pětadvaceti. Nejhorší to bylo s jídlem. Ráno černý kafe a chleba, k vobědu... no prostě polívka, bylo v tom všecko, rajčata s plísní, všechno pohromadě. To se nedalo jíst.“

  • „Jak ty četníci přišli zatýkat dědečka, tak babička, ta byla hodně stařičká a nemocná, tu nezatkli, tak babička říká: ‚Honem utíkej, schovej se, ať vo tobě nevědí.‘ Schoval jsem se za stoh slámy a ono to přešlo, pozatýkali je a po mně se nikdo nesháněl. Až potom k večeru pro mě přišli zvlášť. Byl jsem z toho takovej rozpačitej, plno cizích lidí kolem. Četníci byli příjemní, i ty dva esesáci, nechovali se ke mně zle. Četníci mi řekli, že teta mi vzkazuje, že mám vzít z kredence cukr. Tak to mi vyřídili, cukr jsem vzal a dostal jsem ho až do Třebíče.“

  • „(V tom dvaačtyřicátým roce přišel na četnickou stanici do Černé Hory) zatykač. Že mají naši rodinu zatknout. Otec v té době se zápalem plic. Ale měli jsme tam tak dobré četníky, dalo by se říct vlastence, i když sloužili v protektorátu - tátu předčasně varovali. Tak on, i když věděl, teplotu měl, on vlastnil pistoli a stačil ji ještě vyhodit do rybníka. Jak je ten velkej rybník pod tím zámkem. Tak je zatkli. Tatínka, maminku i tu dceru. Já v té době jsem byl na prázdninách na jižní Moravě ve Vémyslicích u dědečka a babičky. Tam byl zbytek tatínkovy rodiny. Přišli, zatkli naše - a kde jsem já. Měli zatknout nás všechny. Tak rodiče říkali, že jsem na té jižní Moravě. Mezitím na tu jižní Moravu do těch Vémyslic přijelo také gestapo a zatklo dědečka, strýce s tetou a jeho dvě malá dítka, druhého strýce s tetou a dvěma dětmi, na třetího strýce si počkali u autobusu, jak přijel z práce. Teď babička - protože tam byly tři baráky vedle sebe, oni bydleli vedle sebe, měli takové malé hospodářství - když viděla, co se děje, tak řekla: ,Honem utíkej do dvorku a schovej se za tím stohem slámy.' Tam jsem se schoval a oni všechny odvezli a ty tři baráky byly prázdné a já jsem tam zůstal sám s tím dobytkem.“

  • „Tam nás úplně roztřídili. Ti starší byli jinde. Pak nás roztřídili i podle vlasů a očí a tam s náma dělali takový pokusy, že vždycky nám něco naočkovali, zas protilátky a takhle jsme tam prožívali celou tu dobu. A z toho nás asi dvanáct vybrali, přestali na nás dělat tady ty všelijaký kousky a dá se říct, že nás tak nějak proti těm ostatním zvýhodňovali. Měli jsme pečlivou lékařskou péči, zřejmě nás připravovali na nějaký jiný účely nebo na poněmčení. Nebo já nevím, protože jsme byli samí blonďáci s modrýma očima.“

  • „Já třeba jsem takovej drastickej zážitek zažil, když jsem tam zametal. Vězni tam stavěli pro ty Jöckelovy dcery bazén. To byli vesměs ruští zajatci, trosky, ti sotva chodili, ani pořádně kolečka s cihlama neuvezli. Ty Jöckelovy dcery byly s odpuštěním takový mrchy, že se svlíkly do plavek a provokovaly je. Měly takové velké vlčáky a běda, jak některej z vězňů se zakoukal, tak je poslaly a ti je pokousali jak... To byly takový hrozný zážitky. Nebo ten dozorce tam naložil na kolečka tolik těch cihel, že ten to ani neuzvedl, a pak je zmlátili do němoty. To bylo takový dosti drastický, to si vzpomínám, to mám v paměti dodnes.“

  • „Byli štědří. Rozdávali nám, co bylo možný. I přátelští. Velmi přátelští. Nemůžu říct, že by někdo někomu ublížil. Akorát jsem byl svědkem takový jedný nepříjemnosti. Na té hlavní ulici tam u pošty šla naše mladá dívka a jel džíp. Z toho vyskočil staršina a sápal se po té dívčici. Ona se bránila, křičela a za chvilku jel druhej džíp s důstojníkama a ten důstojník zastavil a tomu staršinovi něco domlouval, aby ji nechal. Sedli a jeli dál. Jenomže pojeli kousek a ten staršina zpátky po ní. Tak ti nacouvali. Bylo to takový nepříjemný. Jeden důstojník vytáhl pistoli a toho staršinu zastřelil. Prostě bez pardonu. Nedal sis říct. To byla taková nepříjemná epizoda. Jinak si nemůžu za celou dobu, co tam ti vojáci byli, stěžovat. Byli velmi srdeční.“

  • „Poslední den války Rusové přijeli ráno do Černé Hory, a měli podle plánu přijet odpoledne. Teď když ty letadla nalítávaly a viděly na náměstí plno lidí a vojáky, tak začaly shazovat bomby. Tam bylo velký štěstí, že v té pivovarské hospodě byla prakticky celá vesnice. Páč pivovarští vybourali dva ty sklepy, kde měli schovanou celou várku piva, a čepovalo se zadarmo. A teď ti Rusi, co tam mezitím přijeli, tak vítání. Shazovaly se ty pumy a do té pivovarské zahrady dvě dvěstěkilový pumy dopadly, ale nevybuchly. Ony se zabořily a vyjely ven. Tak to potom tatínek, protože z vojny trochu ovládal pyrotechniku, tak to odvážel na vozíku na rozestavěnou dálnici. A všechnu tu munici, co byla po dědině, páč Němci, jak prchali, tak těm větším sedlákům do stodol schovali ty auta a ty bedny s municí, tak to potom likvidoval.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 31.08.2011

    (audio)
    délka: 01:42:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 29.03.2016

    (audio)
    délka: 01:46:54
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem Jana Kubiše viděl poprvé až s uřezanou hlavou

Alois Kubiš  v roce 1942 v Černé Hoře (foceno těsně před jeho zatčením gestapem)
Alois Kubiš v roce 1942 v Černé Hoře (foceno těsně před jeho zatčením gestapem)
zdroj: archiv pamětníka

Alois Kubiš se narodil v roce 1932 v obci Černá Hora. Je vzdáleným příbuzným Jana Kubiše, který provedl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Spolu s rodiči a sestrou byl proto v pouhých deseti letech, v srpnu 1942, zatčen. Rodiče byli uvězněni v terezínské Malé pevnosti a sestra v Praze. Pamětník v Praze musel nejprve identifikovat, zda zná atentátníky podle jejich uřezaných hlav uchovaných ve skleněných dózách. Potom krátce prošel vězením v Terezíně a půl roku byl vězněn v Masarykově ústavu v Praze. Tam na něm a dalších dětech Němci prováděli pokusy s očkovacími látkami. Po půl roce byl i se sestrou a rodiči propuštěn. Po válce sloužil několik let v armádě. V roce 2018 zemřel.