Božena Kršková

* 1934

  • „My jsme v té Vranové Lhotě jednoho dne uviděli jako děti, když jsme si tam hráli u rybníka, že silnicí ženou esesáci nějaký takový průvod zbědovaných lidí. Ti lidé byli ostříhaní dohola, takže nebylo poznat, jestli to jsou ženy, nebo muži, oblečeni v hadrech, neměli obutí, nohy někteří měli omotané hadry, koukaly jim prsty z toho. A to šli v takovém tom rozmoklém sněhu. A ti esesáci měli psy a popoháněli je pažbami pušek. Pořád na ně volali: ‚Schnell! Schnell! Schnell!‘ A popoháněli je. Byli v pětistupech, byla jich celá řada. Ti lidé byli zbědovaní, sotva šli, to bylo něco hrozného. A když někdo upadl a těm okolním se nepodařilo ho postavit, tak ho ti esesáci zastřelili. A normálně, jak se ten průvod pohnul, ho pažbou a kopnutím srazili do příkopu. Dva případy jsem přímo viděla takto.“

  • „Ještě v té době předtím, než nás rodiče poslali do té Vranové Lhoty, jsme si vždycky hrávali na prostranství před nádražím, kde jsme uvázali kozy ke stromu a hráli jsme si tam. A zjistili jsme, že tam postávají vždycky vlaky, které jsou naplněné úplně do posledního místečka lidmi a ti lidé v těch oknech, ta okna těch vagónů byla jenom pootevřená a bylo vidět, že i v těch chodbách jsou úplně natlačeni, protože v tom okně bylo třeba pět hlav. Takže jsme se o to jako děti začali zajímat a zjistili jsme, že ti lidé mají hlad. Že prosili, pořád ukazovali, že by chtěli jíst. Tak pochopitelně, že jsme to řekli rodičům a rodiče tam začali nosit těm lidem chleba, teda krajíce chleba, protože nikdo nemohl nějak moc rozdávat ze svého mála, co měl.“

  • „Tehdy, když pan řídící zahájil naše přivítání a vyučování v té první třídě, se do třídy dostavil nějaký pán, celý v černém, prohodil pár slov s panem řídícím a vybral si sedm žáků, mezi nimiž jsem byla i já, a odvedl nás do jiné třídy. Tam nám rozdal nějaké pastelky, tužky, barvičky a bonbony, zeptal se nás na jména a řekl nám, abychom příští den přišli už do této třídy a nechodili do té původní, do které jsme byli zařazeni. Já jsem se chtěla pochlubit tatínkovi s tím, co jsem dostala, protože tehdy na vesnici, v které jsem se narodila, nebylo zvykem, že rodiče doprovázeli děti do školy. Děti tam byly naprosto samostatné, do školy se dostavily samy nebo se staršími sourozenci. Takže jsem šla k tatínkovi, řekla jsem mu tyhle věci, tomu se to nějak nezdálo, tak zašel do školy. A doma jsem se pak dozvěděla, že jsme byli já a ti spolužáci, těch šest dalších spolužáků, že jsme byli převedeni do školy s vyučovacím jazykem německým. S tím moji rodiče nesouhlasili a trvali na tom, abychom, abych se vrátila do původní třídy, kde se vyučoval český jazyk.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 28.11.2021

    (audio)
    délka: 01:20:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když někdo upadl, zastřelili ho a srazili do příkopu

Na snímku ze 60. let je Božena Kršková jako soudkyně
Na snímku ze 60. let je Božena Kršková jako soudkyně
zdroj: Archiv Boženy Krškové

Božena Kršková se narodila 8. dubna roku 1934 v Dubicku u Šumperka. Do obecné školy v Moravičanech nastoupila v roce 1940. Hned první den ji převedli na výuku v německém jazyce. Když rodiče nesouhlasili, dostal její tatínek na vybranou: buď bude souhlasit, nebo se přihlásí k Němcům, v opačném případě bude poslán na práci ve zbrojním průmyslu. Rodina proto požádala o přestěhování do Protektorátu, kde už v té době žil dědeček s babičkou. Do obecné školy nastoupila Božena v Moravičanech. Ve školním roce 1944 až 1945 nastoupila do měšťanské školy v Lošticích. Jako malá byla svědkem transportu Židů do koncentračních táborů. Tatínek byl totálně nasazen na poštovní úřad v Berlíně, Božena s o rok mladším bratrem zůstala u prarodičů ve Vranové Lhotě. Tady se stala očitým svědkem pochodu smrti včetně zastřelení dvou vězňů. Po osvobození se rodina vrátila do Dubicka. V letech 1945 až 1946 tady navštěvovala obecnou školu, poté gymnázium v Zábřehu (1946 až 1953). I přes špatný posudek byla přijata ke studiu práv. Právnickou fakultu v Praze absolvovala v letech 1953 až 1958, poté dostala umístěnku do Karlových Varů. Až do roku 1969 pracovala na tamním okresním soudu. Poté co odmítla vyjádřit souhlas se srpnovou invazí 1968, musela odejít. Pracovala jako advokátka v poradnách, a to v letech 1970 až 1989. Po sametové revoluci až do roku 2014 provozovala soukromou advokátní praxi. V roce 2021 žila v Karlových Varech.