Vladimír Kříž

* 1948

  • „Pak poslali jednoho policajta s pistolí, který nám nekompromisně nařídil, abychom se vrátili zpátky do Rumunska. Já jsem mu na to řekl, že nemůžeme zpátky. Vysloveně jsem mu řekl, že opravdu zpět nemůžeme, že utíkáme. Odvětil, že chápe, ale že je to rozkaz od velitele, a tak dále. Tak jsem kývl, že ano, vlezl jsem zpátky do auta a řekl ženě, ať se drží. Zeptala se mě, co chci dělat. Jen jsem jí odpověděl, ať se drží. Tak se chytila, auto nemělo pásy, já jsem vyrazil, šlápl jsem na to. Objížděli jsme tu stanici, závora byla naštěstí zvednutá, zapomněli ji dát dolů. Takže jsme objeli strážnici, začali vyskakovat strážníci, někteří stříleli do vzduchu, jeden mi skočil před auto a musel zase uskočit, mně už bylo v té chvíli všechno jedno."

  • „Nejhorší byly takzvané emigrantské sny. To se člověku zdálo v noci a já jsem to prožíval asi rok a půl až dva roky. A říkal mi právě i Josef Škvorecký, že měli také emigrantské sny. Říkalo mi to hodně přátel, kteří utekli a které jsem tam potkal. Co to je? To se vám v noci zdá, že jste se znovu ocitli doma, že jsem znovu v Jihlavě, že jsem se sešel s maminkou a připíjíme si s kamarády. Já mám v tom snu radost a říkám si, že je to fajn, že jsem znovu doma. Ve snu jsem byl znovu u maminky a u přátel. Najednou si člověk s hrůzou v tom snu uvědomí, že nemá pas, že ho nepustí zpátky, že se nebude moct vrátit do Ameriky. Tou hrůzou jsem se vždycky probudil."

  • „My už jsme byli připraveni, že pojedeme do Rumunska a tohle to velmi urychlilo. Já jsem rozhodně nechtěl zůstat delší dobu, abych pro ně nemusel něco udělat. Já bych to totiž neudělal. Takže bych dopadl asi špatně. Asi bych dopadl velmi špatně. Odmítl bych to a oni by přišli s tím papírem, že jsem jim to podepsal a já bych… bylo by to zlé. Věděl jsem, že není jiná možnost, než zmizet. Zkrátka utéct nebo se nechat zavřít."

  • „Když jsem se vrátil domů, maminka mě samozřejmě objala a přišli kamarádi. Vše, co se mi v emigrantských snech zdálo, to se mi splnilo. V noci jsem spal, lehl jsem do postele, probudil jsem se a najednou jsem viděl nějakou postavu, jak ke mně přichází. Ona to byla maminka a říkala mi, ať už se nebojím, že už jsem doma. Že jsem tady doma. A šla a přikryla mě pořádně, urovnala mi polštář. Já ještě dneska, když si na to vzpomenu, tak bych skoro brečel, protože to bylo velice krásné a dojemné. To jsem věděl, že jsem doma a že je vše za námi."

  • „Tam jsem prožil taky bohužel na vojně tu okupaci, okupaci armádama Varšavský smlouvy naší republiky. My jsme se chtěli bránit, my jsme okamžitě, jakmile jsme zjistili, že nás obsazujou Rusové, Havlíčkův Brod, kde jsem byl, tak obsazovali Poláci. A my jsme okamžitě říkali důstojníkům, že chceme zbraně a že prostě se budeme bránit. Nedali nám je. Nedali nám je, tak kluci aspoň vzali krumpáče a vomlátili, takový štukový veliký hvězdy rudý byly na barácích, a to vomlátili. A prostě nemohli jsme nic dělat, nemohli jsme nic dělat."

  • „Sebrali mě do auta a odvezli mě do lesa k Brnu, do takovýho dost hlubokýho lesa někam, myslim si, že to bylo někde u Macochy, protože tam zastavili v tom lese, byli tři a tvrdili, že pokud jim nepodepíšu spolupráci, tak mě, že potřebujou sledovat. Mě totiž zvali jako konzula na všelijaký i, to byla legrace docela, do Prahy, na všelijaký recepce na cizí velvyslanectví. Třeba Korejci mě pozvali taky na recepci. A oni, že potřebujou sledovat tyhle lidi. A já jsem říkal: „Já vám nic nebudu podepisovat.“ „No tak si vyberte. Máme toho na vás tolik, takovejhle spis na vás máme. Takže vězení na několik let nebo vás taky můžeme hodit do Macochy, to už jsme tam jednoho studenta hodili.“ Takhle mně to přímo řekli. A tak jsem říkal: „No, podívejte se.“ Napadlo mě něco, napadlo mě zase, napadl mě zase ten Švejk. A říkal jsem si, když oni na mě takhle, tak já na ně taky tak. Takže jsem jim řekl: „Když vám to podepíšu, to, co chcete.“ Napadl mě Faust, jak mu tam doktor Faust tomu čertovi podepsal. Aha. „Podívejte se, ale co za to? Když vám to podepíšu, co za to?“ A oni: „No a co byste chtěl?“ A já říkám: „No, chtěl bych jet s manželkou do Rumunska, kde jsou, kde chci fotografovat kláštery u sovětskejch hranic, tam jsou takový krásný kláštery s barevnejma freskama a já bych si to chtěl nafotografovat.“ Tak se radili chvíli a říkali: „No, tak to můžete, do Rumunska můžete, tam nám neutečete.“ A já jsem jim utek."

  • „89, Eduard Ingriš byl první, najednou mi zazvonil telefon a on to byl Eduard Ingriš ze Salt Lake Taho. „Vladimíre, už komunisti padli. Je konec. Budeš moct jet domů, můžeme domů.“ On bohužel se domů nedostal, on byl nemocný těžce a zemřel v roce 91, už se domů nedostal. Ale já jsem teda v tom hned 90. jel. My jsme to slavili šampaňským, všichni jsme popíjeli, hned jsme prostě. Jarmila říká: „Běž do obchodu a kup šampaňský.“ Už jsme věděli, že se vrátíme domů. Takže to bylo fantastický."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 22.11.2018

    (audio)
    délka: 01:42:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Telč, 26.07.2022

    (audio)
    délka: 02:47:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Upsal duši Státní bezpečnosti. Ale utekl dřív, než mu ji schramstla

Vladimír Kříž na vojně
Vladimír Kříž na vojně
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Kříž se narodil 20. července 1948 v Jihlavě. Jeho rodiče byli věřící a Vladimíra vychovávali ve víře i k tomu, aby se nebál říkat svůj názor. Na to narazil už na základní škole, když odmítl vstoupit do pionýrské organizace. Po vystudování gymnázia nastoupil na vojenskou službu, kde zažil i srpen 1968. Poté pracoval v okresním kulturním středisku, ze kterého byl vyhozen i kvůli tomu, že odmítal vstoupit do komunistické strany. V 70. letech se z humoristického časopisu Dikobraz dozvěděl o knížectví Hutt River, jehož se stal honorárním konzulem. I díky tomu, že vystupoval jako diplomat, se mu v roce 1984 společně s manželkou podařilo přes Rumunsko uprchnout z Československa. Stalo se tak poté, co po vlně vydírání podepsal spolupráci s StB. Na hranicích s Jugoslávií byli zatčeni, ale nakonec odsouzeni jen na patnáct dní vězení. Poté byli přesunuti do Bělehradu a následně do Rakouska, kde čekali na politický azyl ve Spojených státech. V USA Vladimír pracoval v kulturním centru a založil také vlastní malé nakladatelství, ve kterém vydával své knihy.