Jaroslava Krejčová-Fabozzová

„Když jsme měli ještě možnost cestovat, jeli jsme do Itálie. To bylo v létě, a pak nás pozvali i na podzim. Když jsem byla na policii vyřizovat povolení, bylo mi řečeno, že to je náš poslední zájezd. Pak už se povolení vydávat nebudou. Když jsme přijeli do Itálie, viděli jsme jinačí život. Myšlenky šly všechny stranou. Dalo by se říct, že jsme se v cizích zemích cítili úplně jinak, než nám bylo říkáno. Známé jsme tu už měli, v Itálii jsme byli už potřetí. S Helou jsme se dost kamarádily a já jsem jí řekla, že do zahraničí se pak už těžko dostaneme, a tak jsme se rozhodly, že zůstaneme. Měly jsme štěstí, že jsme znaly osoby, které nám hned od začátku mohly pomoct. Den před odletem jsme byly na policii a slyšely jsme, že do druhé místnosti, kde se vyřizovaly doklady, šli pro pasy policisté, kteří nás měli hlídat. Řekly jsme italským policistům, aby jim naše pasy dali, aby to pro ně nebylo znamení, že tu někdo zůstane. Na společnou večeři družstva jsme se s Helou už nedostavily. Říkala jsem: ‚Ale, Helo, bez zavazadel máme jen to, co máme na sobě. Bylo by zapotřebí dostat alespoň to zavazadlo.‘ Naši italští známí nám šli do hotelu zavazadla vyzvednout, ale nechtěli jim je vydat. Potom šli pro zavazadla v doprovodu faráře a přinesli je. Ten samý den nás kolem desáté nebo jedenácté hodiny v noci posadili do vlaku a jely jsme do Terstu, kde jsme se měly nahlásit na policii, a odtud nás odvezli do utečeneckého tábora.“

„V Československu jsem byla volnější než tady. Je jasné, že jakmile jste v jiném místě, jste víc na pozoru, poněvadž místo neznáte. Když místo začnete poznávat, potom se člověk trošilinku uvolní. Začátky jsou spíš těžší. Možná, že to také závisí na charakteru. Někdo je otevřený hned, ať se nachází kdekoli, někdo se spíš drží zpátky. Někdy je zapotřebí být víc na pozoru. Jak jsem se chovala v Československu, chovala jsem se i tady, ale byla jsem víc na pozoru.“