Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Karel Kovařovic (* 1950)

Dal se všanc střelám okupantů, aby zachránil raněného

  • narozen 9. července 1950 v Praze

  • 1965–1969 studoval střední průmyslovou školu geologickou v Příbrami

  • 21. srpna 1968 pomáhal jako zdravotník při bojích u budovy Československého rozhlasu

  • sám byl postřelen

  • v lednu 1969 šel pěšky z Příbrami do Prahy na pohřeb Jana Palacha

  • 1969–1972 pracoval pro bytové družstvo Besta jako závozník, později vedoucí stavební výroby

  • 1972–1985 pracoval v chemické laboratoři civilní obrany

  • 1985–1990 studoval na FTVS v Praze, kde později začal vyučovat

  • od roku 1990 pracuje jako učitel a trenér plavání zrakově postižených

  • od roku 1999 vykonává funkci náčelníka Sokolské župy Podbělohorské

  • roku 2015 mu byla udělena cena Fair Play ministra školství za práci s mentálně a zrakově postiženými

„Přece ho nenecháme vykrvácet na dlažbu, musíme ho odsud dostat pryč!“ Tak vzpomíná Karel Kovařovic na osudové rozhodování v nejdramatičtějším okamžiku svého života. Jako osmnáctiletý student 21. srpna 1968 riskoval život, aby zachránil jiného mladíka, kterého sovětští vojáci postřelili při pouličních bojích u budovy Československého rozhlasu. 

Čtyři staletí Kovařoviců 

Rodina Karla Kovařovice z otcovy strany pochází z obce Plánice v podhůří Šumavy, kde se dochovaly první písemné zmínky o jejich rodu už z roku 1610. K jeho předkům patřil hudební skladatel a šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic (1862–1920), stavitel kubistické vily pod Vyšehradem Bedřich Kovařovic (1857–1940), architekt Josef Kovařovic (1875–1941) nebo jeho jmenovec, právník, který se roku 1968 stal zakládajícím členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN). 

Pamětníkův otec Jiří Kovařovic (1918–1988) studoval před druhou světovou válkou ČVUT v Praze. Poté, co nacisté zavřeli české vysoké školy, začal pracovat ve vývojovém oddělení firmy Fraza zaměřené na výrobu laboratorního skla. Právě tady se seznámil se svou budoucí ženou Jiřinou Hanou Novákovou (1925–1979), která zde pracovala jako obchodní příručí. Majitelem firmy byl její nevlastní otec František Zahradník, za něhož se Jiřinina matka provdala po smrti prvního manžela. 

Jiří Kovařovic a Jiřina Hana Nováková se vzali roku 1945 a téhož roku se jim narodil jejich starší syn Jan. Mladší Karel přišel na svět o pět let později, 9. července 1950. 

A vlaječky máte? 

Firma Fraza byla mezitím znárodněna, stala se součástí státního podniku Chirana a Jiří Kovařovic v ní nadále pracoval v oddělení laboratorních přístrojů. Jiřině komunisté neuznali praxi v rodinné firmě a musela začít pracovat jako nevyučená prodavačka, teprve později si udělala zkoušky na vedoucí prodejny. 

Rodina žila na pražském Novém Městě v ulici Na Slupi a Karel zde nastoupil do školy v Trojické ulici. Dobová ideologie na něj podle jeho slov na prvním stupni základní školy nedoléhala. Vnímal však, že domovní důvěrníci bedlivě sledují, kdo vyvěšuje na Prvního máje československé a sovětské vlaječky. „Kontrolovalo se to zejména v místech, kde měl procházet průvod nebo kudy jezdila veřejná doprava. Někdy dokonce zvonili u partají a upozorňovali nájemníky, že vlaječky je potřeba vyvěsit.“ 

Stejně jako ostatní děti ze třídy vstoupil do Pionýra: „S odstupem let to vnímám tak, že to byla svým způsobem ochrana rodiny, aby tu dobu přestála.“ Vzpomíná, že jeden z pionýrských vedoucích vedl oddílové schůzky ve skautském duchu a jezdil s dětmi na výpravy do přírody. 

V roce 1959 se Karlovi rodiče rozvedli, což pro matku se dvěma syny byla po ekonomické stránce těžká rána. Museli se přestěhovat na Pankrác do ulice 1. listopadu (nyní 5. května) a Karel přestoupil do místní pankrácké školy Na Paloučku. 

Vtrhnou sem? Nevtrhnou sem? 

Po dokončení základní školy v roce 1965 nastoupil Karel Kovařovic na střední průmyslovou školu geologickou v Příbrami. Následoval tak svůj celoživotní zájem o geologii: už od dětství sbíral kamínky, zajímal se o zkameněliny a paleontologii. 

V době středoškolských studií nosil delší vlasy a se spolužáky založil Klub přátel Beatles. Poslouchali rádio Luxembourg a jednou do jeho redakce zaslali dopis. Rádio na něj zareagovalo v pořadu písniček na přání, kde zaznělo, že „hrají pro studenty geologie z Příbrami“. „A už jsme byli v ředitelně,“ konstatuje Karel Kovařovic. „Kluci, na to si musíte dávat pozor, prosím vás,“ zapřísahal je tolerantní ředitel školy. 

Na střední škole také prožíval politické uvolnění pražského jara: „Vnímal jsem, že lidé na ulicích se začali chovat úplně jinak, začali se zdravit, pouštět se navzájem v tramvajích sednout, vést rozhovory. I neznámí lidé k sobě najednou měli blíž.“

O prázdninách 1968 Karel Kovařovic pozoroval vzrůstající politické napětí, mluvilo se o soustřeďování vojsk Varšavské smlouvy u československých hranic. 20. srpna se v bazénu v Podolí sešel s přáteli, s nimiž o tom diskutoval: „Říkali jsme si: ,Tak co myslíte? Vtrhnou sem? Nevtrhnou sem?’“ On sám byl přesvědčen, že státy Varšavské smlouvy by přece nenapadly jednoho ze svých spojenců. „Rozešli jsme se domů a asi ve čtyři hodiny ráno mě vzbudila maminka. Říkala: ,Tak už jsou tady.’“ 

S odstupem 55 let Karel Kovařovic uvažuje o příčinách invaze: „Pro socialistický blok to byla hrozba, že se tady najednou objeví jiné uspořádání státu. Už to měli za sebou v Maďarsku, kde to skončilo ozbrojeným konfliktem. Takže hrozba to byla a nešlo o epizodní záležitost. Bylo tu 15 milionů lidí, kteří zažívali obrodu. Navíc Československo nebylo pro Varšavskou smlouvu zřejmě dostatečnou zárukou ochrany západní hranice. Proto chtěli předsunout jaderné zbraně blíž k západní hranici socialistického bloku.” 

Stříleli po všem možném

Když Karel Kovařovic 21. srpna 1968 brzy ráno vyhlédl z okna, po ulici 1. listopadu už jezdily tanky, výkonnými světlomety jim svítily do oken a soustřeďovaly se kolem nedaleké ruské školy. 

Okamžitě se rozhodl zamířit do centra města. V ulicích uviděl tanky se sovětskými vojáky: „Jako prvosledové jednotky sem nepřijeli Rusové. To byli všechno Asiaté, Kyrgyzové, Kazachstánci v neoznačených uniformách. Někteří mluvili rusky hůř než my. A byli naprosto zmatení, protože nevěděli, kde jsou. Když jsme lezli na jejich tanky, zahlédl jsem jejich mapy v azbuce. České země tam byly označené jako Germania.“ Mladí Pražané se s vojáky snažili diskutovat: „Oni nám pořád tvrdili, že tady je kontrarevoluce, že nás přijeli zachránit. Pořád čekali, že je tady někdo napadne, že na ně někdo začne střílet. Museli mít šílený strach,“ uvádí Karel Kovařovic a popisuje situaci, kdy sovětští vojáci na Palackého náměstí zahlédli na druhém břehu Vltavy postavy se zbraněmi a začali po nich střílet. Šlo ale také o sovětské vojáky. 

„Podobně jako na demonstracích v devětaosmdesátém jsme jim říkali: ,Máme holé ruce.’ A časem to přešlo v různé vtípky.“ V jednu chvíli například někdo zabalil briketu do kapesníku a předstíral, že do ní mluví jako do vysílačky. Když mu vojáci chtěli „vysílačku“ odebrat, s úsměvem odevzdal briketu. Další vtipálci nabízeli vojákům vodu, a když ji s vděčností chtěli přijmout, vylili ji před nimi do kanálu. „Na psychiku to pro ně muselo být něco hrozného a myslím, že právě ten psychický stres způsoboval, že stříleli po všem možném,“ říká Karel Kovařovic. 

Na výzvu v rozhlasu se dostavil do transfúzní stanice v Ruské ulici, která akutně sháněla dárce krve. Vystál si frontu a po absolvování odběru se dozvěděl, že u budovy rozhlasu chybí zdravotnický personál. „Nabídl jsem se, že tam pojedu, dostal jsem zdravotnickou brašnu a na ruku pásku s červeným křížem.“ Na korbě nákladního auta dojel do prostoru okolo budovy rozhlasu na Vinohradské ulici, kde se zdržoval několik hodin. Během toho opět na nákladním autě ověšeném hrozny lidí několikrát vyjel na Václavské náměstí. „Neprojeli jsme ho celé, dole to bylo uzavřené a stáli tam vojáci, takže jsme se vrátili zpátky na Vinohradskou.“ 

Podle jeho slov si zaměstnanci tiskárny z Panské ulici v noci z 21. na 22. srpna zřídili tajné pracoviště v prodejně koberců na rohu Václavského náměstí a Mezibranské ulice. „Tam se tiskly naše letáky nebo noviny. Když je odtamtud odváželi, naházeli na ně ruské Zprávy, takže okupační vojáci se domnívali, že rozvážejí jejich propagandistické tiskoviny.“ 

Přece ho tam nenecháme vykrvácet

Na Vinohradské ulici v blízkosti rozhlasu se Karel Kovařovic stal svědkem mnoha dramatických momentů. Lidé stavěli barikády z dostupných materiálů, od popelnic po vraky aut. „Bohužel tam také skončily životy dvou mladých kluků, které tank natlačil na barikádu a tím zahynuli.“ Protestující Pražané zapálili sovětský nákladní automobil, který vezl na korbě uniformy. Lidé netušili, že pod uniformami je ukrytý náklad munice, takže auto vybuchlo a od něj vznikl požár budovy, v níž sídlila restaurace Hajnovka. „V jedné uličce kolmé na Vinohradskou se Čechům podařilo zapálit tank,“ říká Karel Kovařovic. „Krumpáčem prokopli nádrž s naftou na zadní části tanku a nacpali do ní hadr, který zapálili. Sověti potom z tanku utekli.“ Pražané z hořícího tanku odmontovali těžký kulomet. „To byla jediná zbraň, kterou jsem v českých rukách viděl,“ dodává pamětník. 

Pro něj osobně nastal nejdramatičtější moment ve chvíli, kdy se ukrýval v chodbě jednoho domu v Italské ulici. V horní části Italské ulice směrem na Žižkov k budově Ústřední rady odborů stál tank, který měl celou ulici pod kontrolou. V jednu chvíli ulici přeběhl neznámý mladík. Ozvala se salva, zřejmě z kulometu, a chlapec se skácel k zemi. Dostal zásah do břicha. Zůstal při vědomí, ale krvácel na dlažbě. „V tu chvíli by člověk slyšel spadnout špendlík, jaké bylo ticho,“ líčí Karel Kovařovic. „Slyšel jsem, jak se ten kluk loučil s rodinou, loučil se se svou holkou.“ 

„Přece ho tam nenecháme vykrvácet na dlažbu, musíme ho nějak dostat pryč,“ uvažoval Karel Kovařovic. 

Začal po okolí shánět sanitku, která by raněného odvezla. S dalšími lidmi kontaktoval armádní auto Tatra 805, označené červeným křížem. „Ale v okamžiku, kdy Tatra vjela shora do Italské, oni po ní začali střílet. Přesto, že byla viditelně označena červeným křížem.“ Auto tedy projelo směrem k Vinohradskému divadlu a chlapec ležel na ulici dál. „V tu chvíli jsem si pásku s červeným křížem přendal na pravou ruku a ruku se zdravotnickou brašnou jsem vystrčil z domovního vchodu do ulice, aby bylo vidět, že jsem zdravotník. Nic se neozývalo, ticho, žádná střelba.“ Vyšel tedy na ulici a přistoupil k raněnému. „Už je to dobré, už jsem u tebe,“ oslovil ho. Přehodil si brašnu přes rameno, zvedl ho a zezadu mu provlékl ruce v podpaží. V tu chvíli ale třeskla rána. „Nejdřív jsem slyšel tu střelbu, pak chvilku nic a pak teprve jsem cítil, že mě střela zasáhla.“ Lékař, který ho později ošetřoval, konstatoval, že střela pravděpodobně mířila do dlažby a zasáhly ho odražené střepiny. Jedna z nich mu zasáhla lopatku, druhá roztrhala rameno. „Ale to už jsem nevěděl, protože jsem přepadl přes toho raněného. Nevím, jak mě odtamtud dostali.“ 

„Probudil jsem se v ráji,“ pokračuje Karel Kovařovic. „Vidím jedno ženské ňadro, druhé, třetí. Říkal jsem si: ‚V tom nebi to nevypadá špatně.‘“ Ve skutečnosti se nacházel v porodnici v nedaleké Londýnské ulici, mezi postelemi matek novorozenců, které právě kojily své děti. „Zůstal jsem tam jenom do druhého dne. Píchli mi antibiotika a hlavně mi řekli: ,Musíš hned pryč z Prahy a vyhledej jakékoli zdravotnické zařízení.’” 

Jméno ani další osudy raněného, kterého chtěl zachránit, se Karel Kovařovic nikdy nedozvěděl. Dostala se k němu jen informace, že mladík své zranění údajně přežil. 

Karel Kovařovic o svém činu téměř s nikým nehovořil až do roku 1990. Lékařům a sestrám v porodnici v Londýnské tehdy slíbil, že v zájmu jejich i svého bezpečí se o tom nebude nikde šířit. Dozvěděla se o tom jen jeho maminka a vychovatel na internátu v Příbrami, kterému důvěřoval. 

Z Příbrami do Prahy pěšky na Palachův pohřeb

Po propuštění z nemocnice v Londýnské se Karel Kovařovic vydal na chatu v Kamenném Přívozu na Sázavě. Podle svých slov tam viděl na asfaltu nápisy vyzývající k likvidaci určitých místních lidí; šlo o vyřizování osobních účtů. 

Několik dní poté sledoval návrat československých představitelů z Moskvy, kde podepsali tzv. moskevské protokoly. „Samozřejmě, tenkrát jsem to asi vnímal jako selhání. Ale s odstupem let je neodsuzuji. Nikdo z nás nedokáže posoudit, pod jakým tlakem se ocitli. Pro Sověty nebyl žádný problém říct: ,Když to nepodepíšeš, tak tě odpráskneme.’“ 

On sám v té době stále ještě věřil, že okupační vojska zůstanou v Československu jen několik dnů nebo týdnů. Jejich pobyt se ale protáhl na více než 20 let. „Pochopil jsem to v okamžiku, kdy se vedoucí osobnosti ve společnosti začaly měnit, jedna po druhé. Tehdy nám došlo, že to nebude epizodní záležitost.“ 

Na geologické střední škole nastoupil do funkce nový ředitel, který studentům situaci vysvětlil bez obalu: „Byli jsme jako dítě, které chce jít na zakázaný film. Rodiče mu to nedovolili, ono si duplo a dostalo na zadek.“ 

Tento ředitel byl podle slov Karla Kovařovice za protektorátu členem kolaborantské organizace Vlajka. Na stejné škole učil matematiku profesor Petrlík, který byl právě na udání tohoto „vlajkaře“ za války vězněn v koncentračním táboře. V šedesátých letech se znovu sešli v pedagogickém sboru geologické školy. „Ten bývalý vlajkař se stal ředitelem a Petrlík musel školu opustit,“ říká Karel Kovařovic. Čistky se podle něj z větší části vyhnuly učitelům odborných předmětů, kteří byli těžko nahraditelní. 

Atmosféra se změnila i mezi studenty. „Byli jsme v maturitním ročníku, takže jsme se do veřejných diskuzí příliš nepouštěli. Báli jsme se.“ 

Svůj strach ale dokázali překonat pod vlivem sebeupálení Jana Palacha. „Říkali jsme si: ‚K tomu se musíme nějak postavit.‘ Nešlo jen o akt toho uhoření. Vnímali jsme to jako politický čin, vyjádření odporu.“ 

Svůj postoj se rozhodli dát najevo účastí na pohřbu Jana Palacha 25. ledna 1969, které předcházel pěší pochod studentů z Příbrami až do Prahy. Šedesátikilometrovou trasu absolvovalo asi 20 studentů včetně Karla Kovařovice během noci, s transparenty a fotografií Jana Palacha. Ráno došli na Smíchovské nádraží a chtěli si odpočinout v jeho hale. Personál je nejdřív chtěl vyhodit, považoval je za pobudy, ale když vysvětlili, oč jde, dostali možnost nabrat síly a občerstvit se ve společenské místnosti železničářských odborů. 

„A pak jsme se zúčastnili toho pohřbu. Přišli jsme se poklonit k rakvi, vystavené v Karolinu. Byl to velmi dramatický moment. Nejen celá Praha, ale celá republika byla vzhůru.“ 

Po roce znovu násilí v centru Prahy

Na jaře 1969 Karel Kovařovic odmaturoval. Brzy poté měl možnost díky otci poprvé vycestovat za železnou oponu. Jiří Kovařovic se díky své práci v podniku na laboratorní přístroje podílel na výrobě polarografu, za který Josef Heyrovský v roce 1959 obdržel Nobelovu cenu. Díky své znalosti cizích jazyků působil jako propagátor polarografie ve světě prostřednictvím podniku Polytechna. V šedesátých letech učil na univerzitě v Bagdádu. „Když ukončil semestr, jeli jsme autem zpátky do Československa. Ukázal mi část Blízkého Východu a Evropy.“ 

21. srpna 1969 se Karel Kovařovic účastnil masových protestů na Václavském náměstí k prvnímu výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. V Jindřišské ulici náhodou narazil na svého spolužáka ze základní školy, který v té době sloužil jako voják základní služby. Jeho jednotka byla nasazena na potlačení demonstrace. „Oni nás sem poslali a řekli, že se tady bude střílet. My se bojíme, co se bude dít,“ sdělil mu spolužák. Podle jeho slov bylo mladým vojákům sděleno, že v Praze řádí „protivládní bojůvky“. Demonstrace byla násilně potlačena, Karel Kovařovic ale unikl zatčení. 

Koho neznám, toho nesoudím

Protože během studia střední školy utrpěl Karel Kovařovic při praxi na šachtě frakturu lebky, byl držitelem modré knížky. Po absolvování střední školy tedy nemusel na vojnu. Hlásil se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy na geologii, ale neuspěl u přijímacích zkoušek, a tak musel nastoupit do zaměstnání. 

První tři roky pracoval jako závozník u stavebního bytového družstva, kde se posléze vypracoval na vedoucího stavební výroby. V roce 1972 se oženil, narodil se mu syn a přestěhoval se do Kladna. Práce v družstvu obnášela časté cestování, což se těžko slaďovalo s rodinným životem, a tak nastoupil v chemické laboratoři civilní obrany, kde působil až do roku 1985. 

Ve volném čase se věnoval sportu. Jako bývalý skokan do vody trénoval přípravu na suchu mladších sportovců, postupně se stal trenérem reprezentačního mužstva. A protože tato funkce žádala absolvování příslušné vysoké školy, podal si přihlášku na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Paralelně se studiem pracoval jako plavčík a později mistr plavčík v bazénu v Podolí. 

Zde se dostal do paradoxní situace. Ředitel podolského stadionu se domníval, že někdo ze zaměstnanců je spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Aby tohoto udavače vypátral, vyzval Karla Kovařovice, aby se stal kandidátem KSČ. Když pronikne do místní stranické buňky, bude mít prý lepší možnost donašeče odhalit. Ředitel mu současně slíbil, že jeho kandidatura nikdy nebude schválena a že tedy do strany nikdy nebude muset vstoupit. Karel Kovařovic podle svých slov udavače skutečně identifikoval a po listopadu 1989 svou kandidaturu ukončil. 

Pamětník se zdráhá jednoznačně odsuzovat lidi, kteří v době normalizace navenek podporovali komunistický režim například podpisem Anticharty. „Neznám je a nemohu posoudit, za jakých životních okolností to udělali,“ konstatuje. 

Trenérem nevidomých dětí

Dny po 17. listopadu 1989 trávil Karel Kovařovic v nemocnici s ledvinovou kolikou, takže se demonstrací aktivně neúčastnil, ale samozřejmě je pozorně sledoval. „Vnímal jsem to adekvátně tomu, co se dělo v osmašedesátém. Byla to podobná nálada. Jenom v tom už trošku byla opatrnost, nevěděli jsme, jestli je to už natrvalo. Jestli nebude nějaká vojenská odezva.“ 

Již před rokem 1989 Karel Kovařovic rád cestoval. Mířil zejména do neturistických destinací, procestoval například bulharské pohoří Stara planina. V roce 1990 vycestoval do Kyrgyzstánu, kde se setkal s lidmi, kteří se mu omlouvali za invazi sovětských vojsk v roce 1968. Právě s nimi poprvé od té doby hovořil o svém zranění. 

Po roce 1989 absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, kde začal působit jako tajemník a pedagog na katedře plaveckých sportů. Ve volném čase začal učit zrakově postižené děti z pražských škol plavání, vychoval i několik paralympioniků. „Při založení České unie sportu nový prezident prohlásil, že bude podporovat jenom výkonnostní a vrcholový sport, že nějaké dětské koupání ho nezajímá. To je scestná myšlenka, protože vrcholový sport musí vždycky vyrůstat z co nejširší základny,“ upozorňuje Karel Kovařovic. Sportování nejširších vrstev podporoval i jako tajemník Sokolské župy Podbělohorské. Za práci s mentálně a zrakově postiženými mu v roce 2015 byla udělena cena Fair play. 

Dívat se nejen svýma očima

„Vidím hromadu souvislostí nejen s rokem 1968, ale i s okupací Sudet v roce 1938,“ říká Karel Kovařovic ohledně ruského vpádu na Ukrajinu v únoru 2022. „Rusové, stejně jako tehdy Němci, tvrdí, že jdou osvobozovat své krajany. Tvrdí, že to není intervence, ale záchrana. Je to všechno úplně stejné.“ 

Karel Kovařovic je podruhé ženatý, vychoval tři děti. „Přeju si, aby moje rodina byla v pořádku a aby nemusela řešit těžkosti, až odsud budu odcházet. Ale když se dívám na svět šířeji, byl bych rád, aby lidé, kteří mají pravomoc rozhodovat, se uměli dívat na svět i z jiného pohledu, nejen svýma očima. Protože ten jiný pohled jim může zprostředkovat diametrálně odlišný názor.“ 

Přestože byl postižen mrtvicí a je omezen v pohybu, zdůrazňuje, že vnímá těžkosti jiných lidí: „Kolem mě jsou lidé, kteří řeší daleko horší problémy než já. To je důvod, proč se věnuji například zrakově postiženým. Oni přišli o 80 procent smyslových vjemů. A zaslouží si, aby jim společnost pomáhala.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV