Prof. MUDr., DrSc. Josef Koutecký

* 1930  †︎ 2019

  • „Samozřejmě si pamatuji Pražské povstání, protože jsem stavěl barikády a nosil jsem poraněné. Mně bylo patnáct let, to už jsem byl jura, to už jsem měl sílu. Pamatuji se na Pražské povstání ovšem i v té negativní stránce, protože jsem zažil, když chytli mladého německého vojáka, ne gestapáka, wehrmacht, prostě všichni Němci museli na vojnu, dokonce i mladí Hitlerjugend, protože už byl Hitler v nouzi. Představte si, že toho chlapce chytli, pověsili ho hlavou dolů na lampu, na pražskou lucernu – ony už jsou dnes ty vysoké, tenkrát byly nižší – svázaného ho pověsili, polili ho benzinem a zapálili. Pamatuji se, jak chodily skupiny Němců, které vyvedli z bytů. Bohužel tam se projevují negativní lidské vlastnosti, kdy lidé, Češi, kteří stáli po ulicích a dívali se na ten průvod Němců, tak do nich kopali nebo je bili nebo na ně plivali. Myslím si, že to bylo zbytečné a že to bylo neuctivé. Vím, že národ byl rozhořčen těmi šesti lety války a zločinů, které nacistický režim konal, ale myslím si, že člověk nemá reagovat tímto způsobem, ale že by měl reagovat způsobem důstojnějším a spravedlivým.“

  • „Když mluvím o překážkách, které jsme v komunistickém období měli, jako nestraník jsem musel čelit tomu, že jsem byl estébáky přemlouván k podpisu spolupráce. Zavolali si mě do Bartolomějské ulice, nabízeli všechno možné, jeden byl hodný, druhý zlý. Odmítl jsem. Bál jsem se, jaké to bude mít dopady, jenomže – a to si myslím, že zase zařídil Pánbůh – představte si, že po tom, co jsem žil týdny ve strachu z toho, co se stane, jestli mě zbaví přednostenství, nebo jestli to odnesou děti, nepůjdou na školu nebo nevím co, mi na stole v pracovně zvoní telefon, zvednu to a tam se ozve jeden ten estébák. Ve mně samozřejmě hrklo, co zase bude chtít, jenomže on chtěl něco jiného: měl přítele estébáka, se kterým studoval v Moskvě na nějaké vysoké estébácké škole, a dcerka toho přítele měla zhoubný nádor. Velmi zlý zhoubný nádor. A on mi volal proto, aby mě požádal, abych se jí ujal a abych ji léčil. Jak říkám, bylo to složité léčení, všechno dobře dopadlo a od té doby jsem měl od estébáků pokoj. Pochopili i estébáci, že je lepší mít dobrého dětského onkologa než dobrého spolupracovníka StB.“

  • „Pak za mnou ještě přišli dvakrát do nemocnice. Jednou, to byl jenom jeden estébák, a ten na mně chtěl nějaké konkrétní údaje o někom a sliboval mi, že vycestuju do Japonska a já nevím kam. Tak toho jsem vyhodil taky. A potřetí to bylo naprosto mimořádné: představte si, že za mnou přišli, abych přijal matku dítěte a dítě s tím, že jí řeknu, že dítě má podezření na nádor, a proto, že je přijímáme. Netajili se tím, že potřebují, aby byla z bytu, aby tam mohli udělat důkladnou prohlídku. Já jsem jim řekl: ‚Vy jste se zbláznili! Vy mně přivedete nějakou paní, já ji neznám, aniž bych viděl to dítě a vyšetřil ho, jí řeknu, že má nádor nebo že má podezření na nádor?! Vždyť je to úplně scestné.‘ Teď si představte, že to, s čím jsem je vyhodil, tak kolega na jiné klinice udělal.“

  • „Už coby dětský chirurg na klinice dětské chirurgie v nalezinci jsem začal dělat onkologii. Zoologická zahrada koupila v té době dvě gorilí mláďata z Kamerunu za velké peníze, za dolary. Valuty byly v komunistickém režimu velmi chráněny. A u jedné té gorilky zjistili, že má na zadečku útvar, báli se, že má možná nádor. A co jiného, byla to gorilka, čili podobný člověku, zadruhé mládě, čili podobné dítěti a za třetí podezření na nádor čili kdo jiný než Koutecký. Takže mě zavolali do zoologické zahrady, gorilku jsem vyšetřil, domluvil jsem, že ji odoperuju na klinice, mimo provoz, ale se vší parádou, primář anesteziologie ji uspával. Ovšem, já už jsem před operací věděl, že nemá nádor, že to byl zástřel.“

  • „Z oddělení byla ustavena Klinika dětské onkologie, jediná v Československu. Takže jsme léčili děti z celého Československa při hrozném nedostatku všeho – prostor, lůžek, léků, přístrojů, bylo to hrozný teda. Děti neměly nic než chodbu, když nemusely ležet. Hrály si na chodbě, jedly na chodbě, návštěvy na chodbě. Ležely po dvou v postýlce, kojence jsme třeba nechali v nemocnici v kočárku, protože jsme pro něj neměli postýlku. Nebo jsme měli dětskou ohrádku, tam jsme dali matraci a děti ležely na zemi. No a rodičům jsme říkali, ač jsme to měli zakázáno, jestli nemají v zahraničí, v západním, příbuzné nebo známé, aby sem propašovali léky, cytostatika. U dětí je výhoda, že ty dávky jsou buď podle tělesného povrchu, nebo podle váhy, a jsou malé. Takže z té lahvičky, kterou nebylo možné nechat otevřenou kdovíjak dlouho, jsme mohli léčit i ty děti, které neměly příbuzné v zahraničí. A když jsme žádali o mimořádný dovoz, tak to trvalo dva, tři, čtyři měsíce a mezitím se u dítěte už metastáze objevily. Takže jsme často dostali lék, když už dítě bylo mrtvé.“

  • „Láska k tomu oboru byla veliká, já jsem tomu věnoval všechnu energii. Ale to víte, bylo to svízelný. Žít mezi umírajícími dětmi a těmi nešťastnými rodiči, to nebyla legrace. Pro mě to neznamenalo, že zavřu dveře a zapomenu na to, co se děje nemocnici. Takže s tím vším jsem se musel vyrovnávat, včetně toho absolutního nedostatku ve všech oblastech, který to provázel. Ale přesto se ty výsledky lepšily. Zpočátku nade mnou každý mával rukou, říkal: ,On je blázen. Co to dělá? Vždyť stejně všechny ty děti umřou, je to zbytečné!‘ Tak jsem postupně dokazoval, že to zbytečné není, protože procento přežívajících dětí neustále narůstalo, a v současné době jsme na tom tak, že ze sta dětí zemře sedmnáct, což znamená, že osmdesát tři procent přežije. Zatímco předtím přežila tři procenta. To je osmdesátiprocentní rozdíl. Takže myslím, že to úsilí, ta námaha, překážky, které bylo nutno překonávat, že to všechno stálo za to a že ten pracovní život stál za to.“

  • „Byly situace, kdy jsme neměli operační rukavice. Když se ta operační rukavice roztrhla, no tak už sterilita žádná, nebylo možný s ní operovat. Nicméně se schovávaly ty roztržené rukavice, vystříhly se z nich čtverečky, a když byla na jiné rukavici malá díra, tak se to zalepilo, pak se to vysterilizovalo a operovali jsme v záplatovanejch gumovejch rukavicích! Tomu už by nikdo dneska nevěřil. Když jsme sádrovali na chirurgii dětem zlomeniny, tak jsme si dělali sami sádrové obvazy. Normální obvaz, pytlík se sádrou, teď se to vodtáčelo, sypala se tam sádra a zase se to zabalovalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    u pamětníka doma, 22.03.2017

    (audio)
    délka: 02:13:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 04.05.2017

    (audio)
    délka: 01:49:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 22.06.2017

    (audio)
    délka: 01:22:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Český národ Palacha nedocenil

Josef Koutecký, 1948 (maturitní fotografie)
Josef Koutecký, 1948 (maturitní fotografie)
zdroj: archiv pamětníka

Josef Koutecký založil a vybudoval v bývalém Československu obor dětské onkologie. Narodil se 31. srpna 1930. Po maturitě se rozhodl pro studium lékařství. Na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy promoval v roce 1955. Dva roky strávil jako lékař v Novém Bydžově a Janských Lázních. V roce 1957 se mu podařilo přestoupit do Prahy na Kliniku dětské chirurgie Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy na Karlově. Od roku 1964 se specializoval na dětskou onkologii. Při klinice dětské chirurgie vybudoval autonomní stanici dětské onkologie, která se dále rozrůstala. V roce 1978 se přestěhovala do Fakultní nemocnice v Motole, kde vzniklo samostatné oddělení dětské onkologie, z kterého se roku 1983 ustavila Klinika dětské onkologie, Josefa Kouteckého jmenovali jejím přednostou. V roce 1987 byl jmenován prvním profesorem v oboru onkologie v Československu. Za jeho profesní dráhu se podařilo snížit úmrtnost dětských onkologických pacientů o osmdesát procent, z původních tří procent na současných osmdesát tři procent přežívajících. Po sametové revoluci působil třináct let jako děkan 2. lékařské fakulty a tři roky jako prorektor Univerzity Karlovy. Za svou práci získal řadu ocenění, mimo jiné cenu Neuron za přínos světové vědě v oboru medicína, hlavní národní cenu projektu Česká hlava, medaili za zásluhy II. stupně od prezidenta Václava Havla. Byl zakládajícím členem Učené společnosti České republiky a členem vědeckých rad fakult a univerzit. Je autorem celé řady knih a odborných prací. Jeho největšími láskami jsou hudba, medicína, umění, historie, Praha, rudolfínská doba, čeština a zvířata.