Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Kotek (* 1957  )

To naše vlastní hlava si konstruuje klece, mříže, postihy

  • narozen 12. října 1957 v Karlových Varech

  • otec i matka pocházeli z Podkrkonoší

  • vystudoval rok lesnického učiliště v Abertamech

  • absolvoval střední zemědělskou školu v Karlových Varech

  • v letech 1979-1983 studoval vysokou školu zemědělskou

  • 1979 ho vyšetřovala StB za dopis přítelkyni s kreativně vyzdobenou obálkou, podmíněně vyloučen ze školy

  • 1983 vyloučen ze školy za účast na demonstraci během Světového shromáždění za mír a život proti jaderné válce

  • 1984 mohl složit státní zkoušky a vysokou školu dokončil

  • v druhé polovině 80. let pracoval jako zaměstnanec Technických služeb Karlovy Vary

  • v týdnu od 20. listopadu 1989 jedním z iniciátorů demonstrací v Karlových Varech

  • jedním z mluvčích místního Občanského fóra

  • angažoval se v karlovarské regionální politice jako člen ODA

  • zakladatel místního hnutí Alternativa

  • upozorňování na nepravosti v malé privatizaci a zadávání veřejných zakázek

  • upozornil na známou aféru „karlovarské losovačky“

  • v roce 2016 získal Cenu za odvahu Nadačního fondu proti korupci

Solitér, potížista, kverulant, drzoun, rebel: Jiří Kotek se nikdy neuměl přizpůsobovat většině, být zticha a odvracet zrak od nepravostí. Za normalizace se kvůli tomu ocital před kárnými komisemi, po roce 1989 v karlovarské místní politice získal pověst provokatéra a rozvratného živlu. Patří k lidem, kteří budou své okolí za každého režimu burcovat proti pohodlné apatii. 

Narodil se 12. října 1957 v Karlových Varech. Jeho rodiče pocházeli z Podkrkonoší, do západočeských lázní se přestěhovali poté, co do jejich života zasáhly perzekuce padesátých let. Otec Jan Kotek přišel o svůj malý textilní podnik, matku Věru Beranovou, o generaci mladší než manžel, vyhodili z práce poté, co její starší bratr emigroval. Její tatínek, Jiřího dědeček, zase musel opustit místo vedoucího pošty v Lázních Bělohrad, protože po roce 1948 „filtroval“ udání zasílaná poštou a prostě je nedoručoval. 

 

Většinou v tom zůstanu sám

„Do jisker mě nevzali, protože jsem prý byl moc živé dítě. A pak mě nevzali do pionýra, protože jsem nebyl v jiskřičkách. Takže jsem si postupně zvykal, že jsem tak trochu vyčleněn,“ naznačuje Jiří Kotek, že pověst nepohodlného rebela se s ním táhne už od dětství. „Brzy jsem došel k poznání, že když se spolužáky vyvedeme nějaký průšvih, většinou v tom zůstanu sám a jsem hnán ke kázeňské odpovědnosti.“ 

V srpnu 1968, když došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy, mu bylo necelých jedenáct let, v září poté nastoupil do šesté třídy. Vzpomíná, jak cestou do školy stál na autobusové zastávce, zastavila u něj kolona ruských vojáků a ptali se na cestu. „Poslal jsem je na opačnou stranu a měl jsem z toho hroznou radost. Pak ale během vyučování tatáž kolona zastavila u nás před školou. Měl jsem hrozný strach. Myslel jsem, že mě hledají a jdou mě potrestat za to, že jsem je poslal špatně,“ směje se. 

Ke konci základní školy se u nich ve třídě objevili náboráři z vojenských škol. Jiří, který neměl ponětí, kam se přihlásit, o jejich nabídkách uvažoval. „Náš učitel přírodopisu a tělocviku mě zatáhl do suterénu školy, položil mi ruce na ramena a otcovsky mi to rozmluvil. Že pokud budu chtít k vojákům, můžu se rozhodnout až po maturitě. Dodneška jsem mu za to vděčný,“ říká Jiří Kotek. 

Nakonec zvolil lesnickou školu, podmínkou pro přijetí ovšem bylo absolvovat alespoň rok lesnického učiliště v Abertamech, v drsném krušnohorském příhraničí. V lesích tam Jiří nacházel pozůstatky po životě odsunutých Němců, po lágrech z padesátých let, a poznával i život lesáků a dřevařů. „Sekera, pila, mozoly. Brodili jsme se sněhem hluboko do lesa a tam jsme káceli. Mnozí z mých spolužáků měli trochu slabší mentální potenciál, vyšli ze šesté, sedmé třídy. Ještě mi nebylo ani patnáct let, takže jsem byl asi nejmladší dřevorubec ve střední Evropě,“ směje se. Zkušenosti z Abertam ho od dalšího studia lesnictví odradily a zamířil na střední zemědělskou školu v karlovarské čtvrti Dalovice.

„V té době už jsem vnímal, že lidi jsou trestaní za svůj názor, vyhazovaní z práce, že někteří rodiče mých vrstevníků nemohou vykonávat svou profesi. Doktor filozofie v Karlových Varech na Dolním nádraží přehazoval výhybky. Vynikající doktoři byli rozstrkaní do malých nemocnic mimo město,“ vzpomíná.  

 

Vy jste dostudoval

Po maturitě se hlásil na zahradní architekturu, ale pro velký počet zájemců se tam nedostal a nastoupil v Praze do masokombinátu. Odtamtud potom udělal přijímačky na vysokou školu zemědělskou. 

A na konci prvního ročníku, v roce 1979, přišlo první setkání s tím, jak pracuje Státní bezpečnost a na ni navazující síť režimních postihů. „V Karlových Varech jsem měl svou dívku, která ještě chodila na střední školu,“ začíná Jiří Kotek vyprávět příběh, který tak trochu připomíná Kunderův román Žert. „Psal jsem jí dopisy. S obálkou jsem si vždycky vyhrál. Na jeden z dopisů jsem nakreslil nosítka, do kterých jsem nalepil známku s Husákem, jako by to bylo okénko. Nalepil jsem tam opravdové záclonky ze záclonoviny. Svou dívku, která studovala zemědělku, jsem tituloval ,gígo mezi kulaky‘. A protože jsem slyšel, že dopisy s nesrozumitelnou adresou se posílají na Slovensko do nějakého sběrného centra v Trnavě, na zadní stranu obálky jsem napsal ,do Trnavy netreba‘.“ 

Nějaký čas nato přišlo předvolání na StB do Bartolomějské: „Hodili na stůl fotokopii té obálky, že jsem urazil prezidenta. Průšvih.“ Střídali se u něj dva příslušníci, starší na něj zkoušel otcovský přístup, mladší se zase snažil chovat kamarádsky: „Hele, my bysme mohli být bráchové.“ - „No to bysme asi nemohli,“ odsekl mu prý Jiří Kotek. Výslech trval od rána až do odpoledne. „Dostudoval jste, celý život strávíte u lopaty,“ oznámili mu vyšetřovatelé a dodali, že ho nechají převézt do cely na Ruzyni. „Vodili mě po chodbách Bartolomějské, po schodech nahoru a dolů tím labyrintem. ,Podepsal jste si ortel,‘ řekl mi nakonec estébák a vyšoupl mě za dveře.“ Jiří Kotek se ocitl venku na liduprázdné ulici. Trvalo ale ještě dlouho, než pochopil, že s převozem na Ruzyň vyšetřovatelé jen blufovali. „Byl jsem zmatený, zděšený. Jak to, že mě nikdo nehlídá? Pomalu jsem se vydal ulicí směrem k obchodnímu domu Máj. Nikdo mě nepronásledoval, tak jsem vplul do davu. Pořád jsem se rozhlížel. Šel jsem doleva, pak doprava, utekl jsem do metra. Popojel jsem jednu stanici a potom jsem vyskočil z vagónu. Přestoupil jsem na tramvaj, odjel na Vypich a odtamtud stopem do Karlových Varů. Dokonce ještě ve chvíli, kdy mi zastavilo auto, byl to nějaký německý mercedes, jsem se bál, že je to jeden z nich.“ 

 

Myslíte, že soudruh prezident má umřít?

V Karlových Varech se Jiří Kotek dozvěděl, že jeho dívka byla u výslechu také. „Zásilku asi udal někdo na poště. Předvolali si ji ve Varech na policii a ona bezelstně přiznala, že dopisy jí píšu já,“ vysvětluje. 

Tím ale kauza „Husák v nosítkách“ zdaleka neskončila. Byl právě konec zkouškového období, začínaly prázdniny a pro Jiřího Kotka období pochybností, co ho ve škole dál čeká. Až na podzim se v Praze sešla kárná komise. „Byl to takový monstrproces, že jsem hanobil hlavu státu. „Proč je soudruh prezident v nosítkách? Myslíte, že má umřít? A co znamená ‚gígo mezi kulaky‘? Vždyť s kulaky jsme se vypořádali v padesátých letech! Jaký máte názor na kolektivizaci vesnice? - Byl to takový kabaret,“ vypráví Jiří Kotek. Až dodatečně se dozvěděl, že vyšetřovatelé StB přišli za děkanem a doporučili mu, aby ho vyloučil. Protože ale Jiří Kotek měl dobré studijní výsledky, případ skončil podmínečným vyloučením. 

Jemu osobně ale přinesl zajímavé poznání: „Ve chvíli, kdy mě pozvali k té kárné komisi, ze mě všechno spadlo. Přestaly mě pronásledovat paranoidní představy, co se může stát. Uvědomil jsem si, že mým největším nepřítelem je moje vlastní hlava, která si konstruuje klece, mříže, postihy. To bylo hrozně osvobozující. Uvědomil jsem si, že když se dostanu do stresové situace, nesmím tím svou hlavu nechat ovládnout. Vyjedu si jakoby výtahem do druhého patra a dívám se na to zeshora.“ 

 

Che? Dževara?

Několik dalších let studia proběhlo relativně v klidu. Jiří Kotek se hodně věnoval sportu, závodně hrál basketbal, udělal si kurz lyžařského instruktora. Další střet s totalitní mocí ale přišel na samém konci studia, během posledního zkouškového období. Byl červen 1983 a v Praze probíhalo Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce - manifestační akce, jíž si totalitní Československo chtělo vylepšit mezinárodní prestiž a prezentovat východní blok jako jediného pravého obránce míru. Jiří Kotek se večer vydal za přáteli do hospody Dubina na Václavském náměstí a po cestě si všiml, že na Staroměstském náměstí se koná koncert tehdejších mainstreamových hvězd, vystupoval tam například Karel Gott a Hana Zagorová. 

Když později večer z hospody odcházel, všiml si, že od Můstku kráčí vzhůru po Václavském náměstí dav lidí a něco skandují. „Táhne na půlnoc, a voni furt?“ pomyslel si, protože je považoval za účastníky režimní mírové akce. Teprve po chvíli pochopil, že jde o nepovolenou demonstraci, protože hrozen lidí provázelo množství uniformovaných policistů i snadno rozpoznatelných estébáků. „Chceme svobodu,“ skandovali účastníci demonstrace. 

„Sedl jsem si na kapotu auta a pozoroval jsem, co se děje. Najednou přijely antony, policisté začali lidi zatýkat a strkat do aut,“ vypráví Jiří Kotek. Jeden z policistů po něm chtěl občanský průkaz, a protože ho u sebe neměl, byl také odveden do antonu. Jízda po Praze trvala velmi dlouho, jezdili křížem krážem, řidič dostával vysílačkou střídavě měnící se pokyny.  

„Vy mi sem nějak nesedíte,“ prohodil policista, který seděl naproti Jiřímu, a pak spiklenecky dodal: „Che?“ 

„Co, če?“ nechápal Jiří Kotek. 

„Che ,Dževara‘?“ pokračoval policista, který se zřejmě domníval, že takto se jméno kubánského revolucionáře správně vyslovuje. 

„Nevím, co měl za asociace, říkal, že mu tam nesedím, že jsem jinej, takovýhle kino.“ 

Demonstranty nakonec vyložili ve Školské ulici a zdlouhavě je přepočítávali vyvoláváním jmen z občanských průkazů, až konečně přišli na to, že jeden z nich - Jiří Kotek, který občanský průkaz neměl - je tam navíc. Potom s ním sepsali protokol a byl propuštěn. 

Ke konci prázdnin ho předvolali do školy opět před kárnou komisi a tentokrát byl skutečně vyloučen.

 

Na flintu ani nesáhl

Po vyhazovu ze školy nastoupil jako dělník u Vojenských staveb v Praze-Kbelích. V té době tam montovali pojízdnou pumpu na beton, která měla pracovat na stavbě sovětské vojenské základny v Brdech. Úkolem Jiřího Kotka  bylo s hotovou pumpou do Brd dojet, ale když se stroj při pokusech o transport dvakrát rozbil, jeho nadřízení pojali podezření, že celou akci sabotuje: „Z ředitelství Vojenských staveb za mnou někdo přijel, že se kolem mě motají ,kontráši‘. Dali mi padáka,“ konstatuje. Později přece jen mohl složit státnice na vysoké škole zemědělské, zřejmě i díky tomu, že sám za sebe i jménem své matky kvůli tomu bombardoval nejrůznější instituce spoustou dopisů. Začal pracovat v JZD Chýně na Karlovarsku, ale ne nadlouho: musel nastoupit vojenskou službu. 

Ani zde se ovšem nenechal přimět k tomu, aby „držel ústa a krok“. „Šel jsem na vojnu s předsevzetím, že ani jednou nevystřelím, že nesáhnu na flintu,“ říká. To se mu skutečně podařilo: vždy, když šli ostatní vojíni cvičit s puškami, zůstal ležet na palandě a potom se k nim zase připojil. Kupodivu mu to po celou dobu přijímače procházelo. Zbytek vojenské služby strávil na posádkové správě na pražském náměstí Republiky, kde bylo jeho úkolem jezdit po Praze a kontrolovat vojenská auta. 

Krátce po vojně o zaměstnání v zemědělském družstvu přišel kvůli dalším konfliktům a našel si práci u karlovarských technických služeb: jezdil po městě se sekačkou na trávu, kterou nazýval Žužla.

 

Měl jsem radost, že to není jen o Praze

Blížil se konec osmdesátých let, ale v Karlových Varech žádné uvolnění atmosféry znát nebylo. Jako provokace bylo vnímáno dokonce i to, že Jiří Kotek si na sekání trávy oblékal nažehlenou bílou košili. „Neznal jsem ve Varech nikoho, kdo by se nějak organizovaně angažoval proti režimu. Bylo to takové solitérní. Jezdil jsem do Prahy na demonstrace, a když jsem pak v autobuse do Varů viděl někoho, z koho tekla voda, protože ho postříkali vodním dělem, věděl jsem, že tam byl také. Bylo to asi pět lidí.“  V létě 1989 sbíral podpisy pro Několik vět a vozil je do Prahy do bytu Václava Havla. „Když jsem pak slyšel, že jména těch lidí z Karlových Varů četli na Svobodné Evropě, bylo to potěšující. Měl jsem radost, že to není jenom o Praze.“ 

Na demonstraci 17. listopadu 1989 ale do Prahy nejel, nelákala ho tolik, protože byla oficiálně povolená. Do Prahy vyrazil teprve druhý den, nasával atmosféru a společně s Leonem Havlíčkem, kterého znal z dřívějších pražských demonstrací, se rozhodli pořádat v Karlových Varech shromáždění na prostranství u Hlavní pošty přes řeku naproti hotelu Thermal. První se konalo v pondělí 20. listopadu. „Poprvé nás tam bylo asi padesát. Okolo šmírovali tajní policajti v civilu. Hodně lidí chodilo podél výkladních skříní, pokukovali a báli se přistoupit blíž,“ říká Jiří Kotek. Ale v následujících dnech lidí přibývalo až na několik tisíc.

„Přestal jsem chodit do práce a dvacet hodin denně jsem se věnoval přípravě demonstrací. Jejich hlavním smyslem bylo informovat, co se děje v Praze, ale šlo také o to, aby se lidi přestali bát, aby byli aktivní a ujímali se prostoru,“ popisuje Jiří Kotek. „Snažili jsme se vytvářet tlak na vedení města.“ S policisty, kteří u demonstrací asistovali, jednal asertivně, s humorem a nenechal se od nich zastrašit, ale, jak říká: „Tušil jsem, že mi to jednou dají sežrat.“ 

Na jedné z demonstrací v prvním revolučním týdnu se sešlo asi pět tisíc lidí. „Vyrazili jsme z centra města od obchodního domu Perla k budově OV KSČ. Uvědomil jsem si, že ten dav je hrozná síla. Už mě akceptovali jako mluvčího Občanského fóra. Kdybych jim řekl, vyházejte komunisty z okna, tak to snad udělají. Uvědomoval jsem si svou odpovědnost,“ říká Jiří Kotek.

 

Dneska jste právo vy

V nadcházejících týdnech se Jiří Kotek účastnil setkání v pražském koordinačním centru Občanského fóra v Laterně magice a zároveň koordinoval činnost v Karlových Varech. Místní Občanské fórum vyvíjelo tlak na karlovarské poslance Federálního shromáždění a České národní rady, aby uvolnili své mandáty. Vyzvali je, aby se zúčastnili veřejné diskuse ve Velkém sále hotelu Thermal. „Přišla tam Ilka Ročňáková, poslankyně a dělnice z karlovarské porcelánky. Klobouk dolů, že vůbec dorazila. Ptali jsme se jí, pro koho bude hlasovat při nadcházející volbě prezidenta a ona tvrdohlavě opakovala: ,Já budu volit referendum.´ Nakonec i ona se vzdala mandátu.“

Dalším z počinů karlovarského Občanského fóra bylo zrušení místní Národní fronty a zabrání jejích kancelářských prostor: „Vysvětlili jsme jim, že vůli lidu teď představujeme my,“ říká Jiří Kotek a popisuje plenární zasedání okresní Národní fronty začátkem ledna 1990. „Odhlasovali si odvolání celého vedení. My, Občanské fórum, jsme čekali za dveřmi, strkali hlavu do zasedačky a potom jsme tam přišli, že to tam přebíráme. Bylo to partyzánské, šílené,“ popisuje živelnost tehdejšího dění. Podařilo se dostáhnout i toho, že karlovarský OV KSČ záhy odevzdal svou budovu pro potřeby města.

Právní oporu pro své rozhodování našel Jiří Kotek u karlovarského právníka JUDr. Brauna: „Tenkrát mě ukotvil v tom volnomyšlenkářství. Řekl mi: ,Uvědomte si, že dneska jste právo vy. A ta ulice. Vy dnes utváříte nové zákony. Právníky neposlouchejte, dělejte to podle svého svědomí.´“

„Neměl jsem čas vnímat euforii té doby,“ říká Jiří Kotek. Vzpomíná, že v prvních porevolučních týdnech spal jen čtyři hodiny denně a zbytek času intenzivně pracoval. „Až někdy v polovině ledna mě na ulici zastavila jakási babička, dala mi ruce kolem krku a řekla: ,Pane Jiří, zastavte se. Nadechněte se. Uvolněte se. Necítíte, jak je to úžasně krásné?´ A děkovala mi za to, že se toho ještě dožila. To byl pro mě hodně silný moment.“

 

Já nic nemusím!

V Občanském fóru ale už během ledna začínaly první vnitřní problémy. „Věnoval jsem se tomu naplno, měl jsem na to čas. Ale moji kolegové se tomu věnovali až po práci. Postupem času ke mně začali cítit nedůvěru. Vyptávali se, co dělám přes den, kam jezdím, s kým se setkávám? Ostatně, podobnými symptomy trpěla Občanská fóra po celé republice,“ vysvětluje Jiří Kotek. Rozhodující moment přišel ve chvíli, kdy na něj kolegové tlačili, aby se nechal kooptovat do parlamentu na místo karlovarských poslanců, kteří odstoupili. „Jeden z nich si nade mě stoupl s rukama v bok a řekl: ,Jirko, ale ty musíš!´ A já říkám: ,Ne, ne, ne. Já nic nemusím.´ To jsem měl celý život. Když mi někdo říká, že něco musím, a já mám jiný názor, tak prostě odcházím, abych u toho nemusel být.“ Nechtěl Občanské fórum navenek diskreditovat, a tak se z něj v tichosti stáhl. Vrátil se do práce, znovu nasedl na sekačku Žužlu.

„Pak ale začali do funkcí chodit nekompetentní lidé a já jsem se budil ze spaní výčitkami svědomí. Pochopil jsem, že těm lidem vyhovuje, že jsem se uklidil z cesty,“ říká. Proto se znovu zapojil do veřejného dění, vstoupil do Občanské demokratické aliance: „Vstupoval jsem do veřejného prostoru znovu, tentokrát už bez lichotivé funkce mluvčího Občanského fóra,“ konstatuje.

V roce 1991 vznikaly okresní privatizační komise a Jiří Kotek se stal členem jedné z nich. Jeho hlavním cílem bylo, aby se co nejvíce karlovarských lázeňských domů dostalo do malé privatizace, aby získaly konkrétního vlastníka: „Tím jsme chtěli zabránit tomu, aby celé lázně spolkly neprůhledné fondy v rámci velké privatizace,“ vysvětluje. Cílem proto bylo jednotlivé lázeňské domy oddělit z molochu společnosti Balnea a prodávat je samostatně. Ani tak se ovšem nedalo zabránit podvodům: „Často se ukázalo, že kupci jednotlivých lázeňských domů byli nastrčení lidé, za kterými stáli Rusové nebo těžko průhledné komunistické struktury,“ říká Jiří Kotek a připomíná, že ruský vliv v Karlových Varech se datuje už od časů cara Petra Velikého. Ovšem na současném stavu, kdy ruským občanům patří asi 80 procent nemovitostí v centru města, se zásadně podíleli místní obyvatelé, kteří jim své výhodně zprivatizované byty masově prodávali.

 

Teď přece nemůžu zalézt

„Došel jsem k názoru, že v politickém životě je dominantní dostat se k moci a ovlivňovat finanční toky. Takhle to probíhá. Parta se navzájem zkorumpuje,“ popisuje Jiří Kotek svou deziluzi, k níž dospěl už v druhé polovině 90. let.

V té době byl čerstvě ženatý, jeho manželka měla syna z prvního manželství, narodilo se jim dítě a přáli si mít další, potřebovali větší bydlení. Vyměnil tedy byt se svou známou, doktorkou Markovou. „A najednou se v médiích objevila obrovská kampaň, že jsem zneužil své pozice zastupitele. Kvůli bytu mě máchali v novinách dvakrát, třikrát týdně. Potom jsem byl policií obviněn z několika majetkových trestných činů, kterých jsem se měl dopustit ve svém tehdejším zaměstnání na bochovském statku,“ popisuje dění následujících měsíců. „Zatkli mě, druhý den mě pustili, do třiceti dnů mi doručili další nesmyslné obvinění. Třeba že jsem chtěl ukrást služební auto. Vždy svolali místní novináře, kterým sdělili, že Kotek, vysoký funkcionář ODA, provedl to a to.“ Všechna obvinění vždy byla nakonec stažena, ale stres z neustálé komunikace s policií a soudy, anonymní výhrůžky a noční telefonáty - to vše se na jeho životě nakonec podepsalo: rozpadla se mu rodina, na čas odešel z veřejného života. „Můj advokát říkal: ,Obdivuju tě, že ses neoběsil, ten tlak byl obrovský.´“

Nakonec se ale Jiří Kotek rozhodl tak jako pokaždé v důležitých okamžicích svého života: namísto klidu zvolil další veřejné angažmá. „Žralo mě svědomí: Teď přece nemůžu zalézt, když vím, jak fungují tyhle praktiky policie. Že můžou kohokoli nevinného dotlačit až před soud. Musím o tom mluvit nahlas, rozhodl jsem se.“

 

V hlavě mám srovnáno

V roce 2006 proto začal dělat velmi vyhraněnou opoziční politiku a upozorňovat na korupci a klientelismus v karlovarské místní politice, například i formou happeningů. Zvolili ho do zastupitelstva a stal se náměstkem primátora. „Od začátku jsem si uvědomoval, že můj čas na magistrátu bude krátký a že musím makat rychle,“ říká. Zaměřil se zejména na veřejné zakázky. Nejkřiklavější kauzou, na kterou upozornil, byla takzvaná karlovarská losovačka – zmanipulovaná soutěž na výstavbu sportovní haly. Jiří Kotek zveřejnil skandální videozáznam, na němž se losující nekonečně dlouhou dobu snaží vytáhnout z osudí lístky se jmény předem vybraných firem, čemuž přihlíží i smějící se notářka. Na Youtube mělo toto video statisíce zhlédnutí a následně se objevilo i v televizním zpravodajství, což vedlo k tomu, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže výsledek zrušil a magistrátu udělil pokutu. Podařilo se mu také zneplatnit prodej budovy Lázní III, která byla prodána za cenu odpovídající zhruba čtvrtině své hodnoty, a vytvořit portál pro veřejné zakázky.

Jeho angažmá v místní politice i tentokrát skončilo tím, že se rozešel se svými partnery na kandidátce. „Když mě odvolali, jeden si šel sednout na moje místo náměstka, druhý šel místo mě do rady a třetí dostal trafiku – místo jednatele ve společnosti vlastněné městem,“ konstatuje hořce Jiří Kotek. „Stejně jsem s nimi jenom předstíral, že na to nejsem sám,“ dodává.

V dalších volbách už nekandidoval: „Řekl jsem si, že jsem starej. Obětoval jsem tomu třicet let života. Zbytek života si naformátuju trochu jinak. Ale nejsem zlomený. V hlavě mám srovnáno. Svým dětem se můžu podívat do očí.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)