PhDr. Eva Kosáková

* 1952  

  • „Byla jsem s nima doma až do roku, až vlastně přes revoluci. Můj nejmladší syn se narodil přesně 17. listopadu 1989. To byla taky krásná věc, protože jsem přijela do porodnice, do Zemský, a tam skoro nikdo nebyl, protože oni všichni šli na Albertov na tu demonstraci. Syn se narodil ve tři čtvrtě na pět odpoledne. Prostě, bylo poloprázdno a večer to bylo úžasný, protože tam roznášely vlaječky sestry, a všichni poslouchali Hlas Ameriky. Najednou jsem tam v porodnici slyšela hlasitě Ivana Medka, jak hlásí o tom, co se stalo v Praze, atmosféra byla tak úžasná. Akorát můj muž byl velmi rozčilený, protože byla spousta demonstrací, a on byl doma s třema dětma, a když šel na jednu demonstraci, tak mu je tam málem ušlapali. Tak už potom se bál na ty demonstrace chodit. Pořád jenom čekal, až už budu doma, aby mohl chodit někam ven.“ – „To byla velká euforie.“ – „No, velká euforie. To byla nádhera. My jsme si všichni od toho slibovali spoustu nereálných věcí.“

  • „ A pak když nastala situace kolem Charty, no už předtím, když nastala doba normalizace, tak tam začala být opravdu velmi dusná atmosféra a Ivan, tehdy po Chartě, nám poradil, abychom založili kolektiv soutěžící o titul Brigáda socialistické práce, že někde, kde byli chartisti v tomto kolektivu, tak je nemohli vyhodit. A tak my jsme založili kolektiv soutěžící o titul Brigáda socialistické práce. Spočívalo to v tom, že jsem měla krásnou kroniku, kterou jsem vyzdobila ve stylu středověkých hebrejských tisků, a jezdili jsme na společný výlety a jezdili jsme pracovat navzájem na naše chalupy a já jsem tam do té kroniky všecko zapisovala a lepila jsem tam fotografie, no a pak nás stejně všechny vyhodili. Protože se zjistilo, že to musí být kolektiv, který už získal titul Brigáda socialistické práce, nikoli kolektiv soutěžící o titul. To byla velmi krutá situace, protože nás tam postupně všecky vylikvidovali. Postupně tam brali jako vedoucí, když Lídu Kybalovou sesadili, různé lidi, kteří nás měli nějakým způsobem zdrtit, abychom odešli. Ta naše skupina se úplně rozpadla: někdo emigroval, někdo odešel někam jinam. Mě tehdy chtěli vyhodit s tím, že mi dali tak strašný posudek, že by mě nevzali opravdu ani nikam na mytí oken. Tehdy se moje máma obrátila na Dagmar Burešovou, která zastupovala různé disidenty, a ta to vyřešila. Poslala jim takový dopis, že odejdu z vlastní vůle, ale že mi musej dát dobrej posudek. Oni na to nakonec celý šťastný přistoupili. Tehdy mě vzal do práce Kotalík, který byl ředitel Národní galerie. Tehdy se připravovala výstava o Karlu IV., to byl rok ‘78, a tam jsem dělala dokumentaci k té výstavě.“

  • „Chartu nám najednou někdo hodil do schránky. My jsme si to s mojí mámou přečetly a druhý den přišel Ivan Medek a začal nám to vysvětlovat, o co vlastně jde. My jsme s mámou okamžitě řekly, to už bylo po smrti mého otce, že to podepíšeme, a on nám řek: ‚Ne, v žádném případě. Zaprvé si nedovedete představit, co z toho bude, a zadruhé to nemají podpisovat rodiny, že by to vypadalo, jakože je to takový celý rodinný podnik.‘ Aby tam nebylo příliš mnoho jmen stejných jako v té rodině. Aby se neřeklo, že ty podpisy získávají v rodinách. Opravdu pak nastala hrozná situace všude. Proto nás potom v muzeu začali postupně likvidovat. Já jsem sice nepodepsala Chartu, v muzeu byly dvě ženy, které podepsaly Chartu, obě dvě dělaly léta rozhovory s pamětníky přeživšími holokaust, tak ty postupně taky vylikvidovali. Pak se tam podpisovala Anticharta a tu jsem teda nepodepsala jako jediná z muzea. Myslím, že to byl pro mě nejhorší, až fyzickej zážitek, protože za mnou chodili všichni, včetně mých kamarádů. Přemlouvali mě, ať to podepíšu, že přece je to jedno, že to za to nestojí, a to jsem se nějak zasekla a řekla jsem, že teda v žádným případě ne. No, taky jsem chodila na výslechy kolem toho, tady do Kachlíkárny nebo do Bartolomějský, ale naposledy jsem byla u výslechu v roce 1978, když jsem byla těhotná, tak mě jakoby podmázli s tím, že už se nepohybuju v těch kruzích, kde by ze mě mohli něco vytlačit. A nechali mě na pokoji. Pak jsem chodila na výslechy jenom, když jsem jela do zahraničí. Takový ty klasický výslechy, s kým se tam člověk setkal a tak.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, 14.05.2021

    (audio)
    délka: 01:33:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měla jsem prodávat v zelenině

Dobový portrét pamětnice, asi rok 1999
Dobový portrét pamětnice, asi rok 1999
zdroj: archiv pamětnice

Eva Kosáková se narodila 1. dubna 1952 v Praze jako Eva Medková do rodiny malíře Mikuláše Medka a fotografky Emily Medkové. Příbuzenské vztahy v rámci širší rodiny sahají k prezidentu T. G. Masarykovi, malíři Antonínu Slavíčkovi a Ivanu Medkovi, kancléři Václava Havla. Medkovi patřili k nekonformní skupině umělců, udržovali kontakty s mnoha dalšími, podobně smýšlejícími osobnostmi té doby. Pro Evu nastaly problémy už po základní škole, když nedostala doporučení k dalšímu studiu. Později se jí podařilo, přes značné potíže, externě vystudovat dějiny umění a italštinu. Historie jejího pracovního zařazení zahrnuje Státní židovské muzeum, Národní galerii a UMPRUM a v závěru opět Židovské muzeum. Specializovala se na židovské textilie, spolupodílela se na přípravě mnoha výstav – např. Karel IV. a jeho doba, Herbert Masaryk, Golem kráčí židovským městem. Je autorkou Slovníku judaik. Poté, co v roce 1977 odmítla podepsat takzvanou Antichartu, byla ze Státního židovského muzea propuštěna. Po tragické smrti svého muže v 90. letech konvertovala k judaismu. Dnes je správkyní uměleckých děl svých rodičů. Dlouhodobě pracovala a stále pracuje v různých dobrovolnických organizacích – např. v Pohřebním bratrstvu, WIZO, Metráži. Maluje a experimentuje – vyrábí například šperky a ozdoby z odpadových materiálů.