Hanuš Korda

* 1917  

  • „Potopil jsem japonskou loď, která jela do Bordeaux. Devětadvacátého prosince 1944 jela japonská loď, měla 18 tisíc (tun?) surový gumy, která byla pro Němce. A Němci měli všechno, i olej (ropu), poněvadž měli Rumunsko, ale neměli gumu, jo. A já jsem tu loď potopil 16 majlí (mil) před Bordeaux. Ačkoli přijely šest… Jak se jmenuje destroyer česky? Víš, co to znamená? Válečný lodi, takový ty rychlý. Ty jely naproti těm Japoncům, aby jí pomohly. Destroyer se to jmenuje anglicky. A já jsem tu loď potopil, než tam přijely. A za to jsem dostal Československej válečnej kříž, kterej nakonec dostal každej. Potom po válce dali každýmu válečnej kříž. Ale tenkrát, když já jsem to dostal, to bylo vyznamenání.“

  • „Do Anglie jsem přijel a měl jsem dvacet liber. A když je někomu dvacet, tak si dělá ze všeho legraci, jo. Tak jsem si našel místo a potom přišla válka, tak jsem se snažil dostat do toho… lítat. Než se člověk dostal v Anglii do letectví, tak musel bejt 14 dní v české (československé) armádě. A já jsem si myslel, když tady musím zůstat, v tý český armádě, tak spáchám sebevraždu. Poněvadž tam byla taková hrozná morálka, jo, poněvadž ti lidi nikdy nebojovali, seděli tam in Leamington Spa, se to jmenovalo, a byli tam – no úplná votrava, jo. Tak já jsem šel do toho air forcu, učil jsem se lítat, což mi dělalo velkej pleasure, a potom jsem se dostal do tý 311. perutě jako navigátor. My jsme lítali 15 hodin vždycky. Tzn. já jako navigátor a bombardér, já měl zaměstnání celejch 15 hodin. Mezitím ti ostatní lidi, co tam seděli, to byla pro ně otrava, de facto.“

  • „No nakonec, když mně bylo 75, tak jsem měl toho obchodu dost, jsem to prodal. Já ještě dneska mám ten dům dál, je to malej obchodní dům v Londýně. A mně to dělá…, mám s tím ňáký… Mám tam osm takovejch společností malejch, který tam bydlej, ne, který tam nebydlej, který odtamtaď dělaj odchody. Tak to držím dál, a nakonec, až umřu, tak moje děti to musej prodat, poněvadž v Anglii není jak v Československu. V Čechách, jak víte, když dědíte od rodičů, tak nemusíte platit žádný, ale v Anglii musíte platit 40 %. To znamená ten dům, co já mám, kterej má cenu milion liber, a ten obchodní dům, kterej má cenu asi půl milionu liber, tak to budou muset prodat, poněvadž budou muset platit 40 %.“

  • „Přijeli do Anglie pět minut, než přišla válka, přijeli do Anglie, ale můj otec nikdy nevěřil, že to špatně dopadne, tak neměli v Anglii vůbec žádný peníze. Byli úplně… Takže já vám musím říct, že my jsme měli šoféra, Packard auto, kuchařku a panskou, jo, když jsme bydleli v Praze. A moje matka přijela do Anglie, pět minut, než začla válka, já jim našel pokoj, takovej malej pokoj, kde měli… Tam nebyla ani kuchyň. Ale moje matka si nikdy nestěžovala. Ale de facto všechny příbuzný mých rodičů, ona měla tři bratry a jednu sestru, můj otec měl osm bratrů a sester – všichni šli do Auschwitz, jo.“

  • H. K.: „Byli jsme čtyři, který jsme zůstali v Anglii. A já jsem byl… Měl jsem snoubenku Angličanku, která řekla, že nechce tam ject (do Československa). Tak jsem řek’: ‚All right, tak já zůstanu v Anglii.‘ Ale já jsem jezdil vždycky sem, každej rok, a poněvadž jsem utek’ osmatřicátýho roku, de facto vystěhoval se do Anglie, tak i když byli komunisti tady, tak jsem neměl žádný těžkosti. Poněvadž oni řekli – kdo šel pryč osmatřicátýho roku, že to je v pořádku.“ Sběrač: „Co jste potom dělal v té Anglii?“ H. K.: „No, v Anglii potom jsem začal dodávat jídlo leteckým společnostem. To byla těžká práce, ale dělal jsem to, a nakonec, asi před 20 lety, jsem se toho vzdal, jsem to prodal, a de facto člověk nemůže žít z anglický penze, poněvadž ta je velmi malá, jo. Potřebujete v Anglii 25 tisíc liber ročně minimálně, když jste sám, a z toho, co vám ta anglická vláda platí jako penzi, to je 400 liber měsíčně, to je 4 800 ročně, tak z toho nemůžete žít. Ale mně se finančně vede dobře, já si nestěžuju, já mám čtyři děti, každýmu jsem koupil barák, třem v Anglii a jednomu ve Španělsku. Synovi, kterej nechce nic dělat, tak bydlí ve Španělsku. Ale de facto ten poměr dětí ke mně je úplně jinej, než já jsem měl k mejm rodičům. Já nevím, jestli jsem výjimka nebo jestli to neexistuje vůbec, že děti dneska se nestaraj tolik vo rodiče jako dříve, ale moje děti akorát maj spíš tak zájem, když potřebujou ňáký prachy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.06.2003

    (audio)
    délka: 50:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Válka ze mě udělala člověka. Já byl syn bohatých rodičů a jiný život jsem v podstatě neznal.“

Hanuš Korda
Hanuš Korda
zdroj: Pamět národa - Archiv

Pan Hanuš Korda (rtm - W/O) se narodil 2. 11. 1917 v Praze v zámožné židovské rodině. V roce 1937 studoval v Dánsku, v roce 1938 se rozhodl k odchodu do Británie. K emigraci se mu podařilo přesvědčit i rodiče. Před vypuknutím války vystřídal několik zaměstntání, poté nastoupil k čs. armádě. Byl zařazen do 311. bombardovací perutě na pozici navigátora. Po skončení války se do Československa už nevrátil, zhruba tři roky po válce pracoval pro britskou Intelligence Service, později podnikal v oblasti cateringu pro letecké společnosti. Žije trvale v Londýně, má tři děti, které žijí v Anglii, a jedno žije ve Španělsku.