Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanuš Korda (* 1917  †︎ 2005)

„Válka ze mě udělala člověka. Já byl syn bohatých rodičů a jiný život jsem v podstatě neznal.“

  • narodil se 2. 11. 1917 v Praze v zámožné židovské rodině

  • 1937 - studoval v Dánsku

  • 1938 - rozhodl se pro odchod do Británie, k emigraci přesvědčil i rodiče

  • před vypuknutím války vystřídal několik zaměstnání

  • nastoupil k čs. armádě

  • byl zařazen do 311. bombardovací perutě na pozici navigátora

  • do Československa se nevrátil, ale často starou vlast navštěvoval

  • pracoval pro British Intelligence Service

  • podnikal v oblasti cateringu pro letecké společnosti

  • zemřel v roce 2005

Rodinné poměry a odchod z vlasti

Pan Hanuš Korda se narodil 2. listopadu 1917 v Praze v zámožné židovské rodině. Otec pana Kordy vlastnil velký dům na rohu Růžové a Opletalovy ulice. „Začal s ničím a vypracoval se.“ Sestra pana Kordy si v roce 1937 vzala Američana a bydlí v New Yorku. Hanuš Korda v roce 1937 studoval ekonomii v Dánsku na stipendium UK. V Dánsku rozpoznal nebezpečnost nacistického režimu v Německu a v roce se rozhodl 1938 k odchodu do Británie. K emigraci se mu podařilo přesvědčit i rodiče, ostatní příbuzní nepřežili. Dalo to velkou práci, říká.

„Do Anglie jsem přijel s dvaceti librami v kapse. Přihlásil jsem se do československého vojska jen proto, že to byla podmínka k přijetí do letectva,“ říká pan Korda. „Jinak ale podmínky na začátku války v československém vojsku nebyly dobré. Chtěl jsem jen k letectvu.“

Rodiče přijeli do Anglie také zcela bez prostředků. „Ačkoli otec byl v Praze milionář, do Anglie dorazili s jedním zavazadlem, poněvadž museli Němcům tvrdit, že jedou na víkend do Holandska.“

Před vstupem do armády působil Hanuš Korda v různých profesích, „když mně nabídli o dvě libry víc, tak jsem tam šel“. Jeho výhodou byla znalost čtyř řečí.

Pan Korda byl pak zařazen do 311. bombardovací perutě na pozici navigátora. „Jako navigátor jsem se na rozdíl od dalších členů posádky při dlouhých letech nenudil. Byla to pro mne velká pleasure.“ Létali hlavně jako ochrana lodí směřujících do severního Ruska s materiální pomocí. „Když přijely německý ponorky a potopily nějakou tu loď, tak ti lidi za 14 hodin umřeli.“

Kromě toho působili jako eskort norských pracovníků podzemního hnutí, kteří z Anglie mířili do Norska „dělat sabotáže“ (vraceli se pak přes neutrální Švédsko). „Já jsem poznal chlapa, který takto byl v Norsku třikrát!“

Při jedné akci byl pan Korda zraněn na ruce. „Poněvadž jsme ale měli čtyři motory, tak jsme i s poškozeným letadlem doletěli.“

Válka ze mne udělala člověka

„Chtěl jsem létat, ale (československé exilové úřady) dělaly těžkosti… Nakonec jsem se do letectva dostal, prodělal jsem navigátorský a bombardérský výcvik, zároveň jsem se musel učit dělat i pilota, kdyby se pilotům udělalo špatně.“

Dostat se do československé perutě bylo těžké, pan Korda na to například čekal půl roku. Pozemní československou armádu v Anglii hodnotí velmi skepticky – „oni nic nedělali, ale oni vlastně neměli ani možnost moc něco dělat“.

„Jako letci jsme se neměli v Anglii špatně, měli jsme auto, měli jsme dostatek benzinu, na rozdíl od civilistů. Aby bylo jasné, nezískávali jsme ho nijak podvodně, vše bylo oficiálně. Měli jsme volno a na těch nějakých třicet šest hodin jsem věděl, že se mi nic nestane. Bylo to pro mne výhodné, být u letectva, mnoho lidí mi to ale nevěří. Jako syn bohatých rodičů jsem tak poprvé poznal lidi z jiných vrstev. Já jsem doposud znal jen jiné bohaté lidi. Válka, ta ze mne udělala člověka.“ Dříve prý býval pan Korda, „já bych řek’ frajer“.

Britské civilní obyvatelstvo se k němu jako k československému letci chovalo dobře: „Když jste ve Skotsku přišel v československé uniformě do hospody, tak vám koupili pivo. V jižní Anglii vám nekoupil nikdo nic.“ Válečnou etapu ve svém životě nepovažuje za zlou, dokonce tvrdí: „Celkově můžu říct, že pro mě ta válka byla velmi příjemná situace.“

Ztráty

Osmnáctiměsíční výcvik v Anglii považuje pan Korda za výborný, na rozdíl od kanadského. Mnoha lidem také zachránil život přechod na kvalitní letouny Liberator. „Lítali jsme na wellingtonech, liberatorech, ale i blenheimech. Blenheim, to nebylo moc dobré letadlo… S přechodem na liberatory jsme přestali bombardovat Německo, ale přešli jsme pod Coastal Command a létali jsme nad mořem… Nad Německem byly veliké ztráty… Výcvik, který probíhal v Británii, byl výborný. Kdo byl vycvičen v Kanadě, ti to tak neuměli, ti většinou padli…“

Bahamy

Při výcviku na Bahamách, kde se letci přeškolovali na letadla Mitchell, se setkal s Eduardem VIII. „V roce 1943 část třistajedenácté měla výcvik na Bahamách. Tam v té době pobýval bývalý král Eduard VIII. Jeho žena nás k nim pozvala na návštěvu. Další rok jsme od nich dostali lístek k Novému roku.“ Pan Korda se ohrazuje proti nařčením Eduarda VIII. ze sympatií k nacismu, přinejmenším v době, kdy jej poznal.

Styky v armádě

„My letci jsme se stýkali mezi sebou, s pozemním personálem jsme se moc nestýkali, spojovala nás bojová zkušenost.“ Pan Korda dále pokračuje. „Pozemní jednotky v Anglii moc nebojovaly, my jsme ale bojovali.“

Potopili jsme japonskou loď u Bordeaux

„Na konci roku 1943, devětadvacátého prosince, jsme potopili u Bordeaux japonskou loď, která vezla náklad surové gumy pro Německo. Německo jí mělo tenkrát velký nedostatek. Za to jsem dostal válečný kříž. Teprve později začali dávat válečný kříž skoro každému. Němci poslali šest lodí, aby ji eskortovali, tak to bylo pro ně důležité, ale my jsme tam byli dřív. Tím jsem přispěl trochu ke konci války.“

Po válce jsem poznal Wernera von Brauna

„Po válce jsem sloužil v British Intelligence Service. Při té příležitosti jsem poznal Wernera von Brauna. Pracoval jsem jako součást týmu, který ho přetáhl na západ… Během mého pobytu (v Německu) to byli jediní lidé, kteří přiznávali: ‚My jsme nacisti a my budem nacisti.‘ Akorát tihlecti dva, jeden byl profesor Walter, druhý von Braun. Ostatní jen říkali: ‚My jsme to nechtěli.‘ “ Např. Poláci prý pro tyto kapacity představovali pokusný materiál asi na úrovni myší. „Ti neměli žádný zájem o lidi.“

Demobilizace a poválečné osudy

Po skončení války transportovali věci do Prahy, v listopadu 1945 byl demobilizován, ale do Československa se nevrátil.

Zhruba tři roky po válce pracoval pro britskou Intelligence Service, později podnikal v oblasti cateringu pro letecké společnosti.

„Mezilidský styk v Londýně je nula. Já tam v tom velkým baráku, kde bydlím, znám akorát jednoho Švýcara. Jinak se stýkám se dvěma bývalými letci. Já bych nikdy nemoh’ bejt přítel s člověkem, který byl akorát šmírák.“

Když se rodiče dozvěděli, že nikdo z příbuzných válku nepřežil, odmítli se vrátit do vlasti. Po smrti otce se pan Korda ve stáří staral o matku. Je poněkud roztrpčen z nezájmu dětí o svou osobu, přitom část z nich dodnes v podstatě vydržuje. „Bližší styk než s nimi mám s au-pair z Klatov, která mi pomáhá.“ Děti má pan Korda čtyři, tři žijí v Anglii, jedno ve Španělsku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)