Ing. Vladimír Kopřiva

* 1929  

  • „Pravda teda je, že už od toho podzimu 49 Pavel jako začal tlačit na všechny, kteří ještě vedli oddíl nebo oddíly, ať to bylo tady v Praze, nebo i zvenku, nebo kteří jako ještě něco dělali s těma dětma, aby prostě ty oddíly rozpustili, že už to jako vlastně dlouho nevydrží a že to teda jako je nebezpečný. No, tak my jsme to nebezpečí tak nějak nevnímali příliš. My jsme si mysleli: ,No tak, vždyť v kroji nechodíme, klubovnu nemáme, a že se nás prostě osm nebo devět sejde, že jedeme spolu někam na vodu, tam na nás nikdo nevidí.‘ No, ale pravda teda je, že ten nátlak byl dost velkej od Pavla a tenkrát jsme se opravdu rozhodovali, jestli teda zůstaneme v Kruhu, nebo jestli prostě zůstaneme dál s tím oddílem.“

  • „No, a sebrali mě, strčili mě do auta a odvezli mě do Bartolomějský. A to už jsem věděl, o co jde. No, a tam jsem byl od toho dopoledne až do večera. A to bylo samozřejmě vyslýchání, který se týkalo Pavla Křivskýho, Kruhu a tohohle všeho možnýho. Samozřejmě, na člověka, když takováhle věc spadne, tak to moc radosti při tom necítí, a že bych neměl strach, to se taky nedá říct. Nejhorší bylo, že teda oni pořád vyhrožovali postihem rodičů a postihem mojí sestry, která taky studovala. Říkali: ,No, tak vaše sestra, ta taky studuje, tak to my si taky...‘ A takhle to všechno probíhalo, že jo.“

  • „Já jsem v srpnu 68 byl ve Vídni, protože nám tam umřela teta, mojí maminky sestra. A byli jsme tam s mojí sestrou na pohřbu. Spali jsme v bytě tý umřelý tety. Já jsem tam měl tři tety dohromady a tahleta teda jedna umřela a najednou ráno nám tam zvonil telefon a ta druhá z těch tet říkala: ,U vás se něco stalo!‘ A já jsem říkal: ,Jako co?! Jako u nás doma?‘ A ona říkala: ,No ne, jako u vás, jako v republice.‘ A mě nenapadalo, co by se jako mohlo stát. A ona: ,No, pusťte si rádio.‘ Tak jsme si pustili rádio a oni vysílali, rakouský rádio vysílalo český zprávy, teda hlášení takový to revoluční. No, tak v tu ránu nám to bylo jasný. My jsme ještě v tý Vídni měli plánováno, že tam zůstaneme dýl, ale teď přišel strýc od tý tety a začal nás přemlouvat, abysme tam zůstali. Já jsem říkal: ,No, to není možný.‘ A on říkal: ,Prosím tě, tady je inženýrů nedostatek. Ty tady dostaneš okamžitě práci. Já jsem říkal: ,Ale já tam mám prosím tě rodinu!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.04.2013

    (audio)
    délka: 03:06:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skauting mi dal víru v mladé lidi

Vladimír Kopřiva v 50. letech
Vladimír Kopřiva v 50. letech
zdroj: Pamět národa - Archiv

Vladimír Kopřiva s přezdívkou Vlk se narodil v roce 1929 na Slovensku. Brzy se s rodinou přestěhovali do Prahy, kde začal chodit do Sokola. Během války se přes kamaráda dostal do party, která se po roce 1945 stala skautským oddílem. V roce 1948 se seznámil s filozofem Pavlem Křivským a připojil se k jeho Kruhu, se kterým ztratil kontakt až po zatčení Křivského v roce 1952. V tom samém roce začaly i pamětníkovy výslechy na StB, které probíhaly pravidelně po několik let. V 50. letech založil s kamarádem turistický oddíl u gymnázia na Praze 6. Během Pražského jara se podílel na obnově Junáka a stal se členem jeho obvodní rady. Po roce 1989 stál u obnovy skautingu znovu. Mezi léty 1992 a 1995 byl náčelníkem Kmene dospělých. V 90. letech zakládal kurzy FONS, kterých se účastnil po deset let.