RNDr., CSc. Doc. Milan Kopecký

* 1937

  • "Hned příští týden jsem odjížděl do Chropyně, kde jsem hledal číslo 78 a našel. Ten dům měl zahradu. Šel jsem k té zahradě, koukám, stojím u plotu a opravdu, na té zahradě byla nějaká paní. A já stojím na jedné straně toho plotu, ta paní na druhém. No ale nestála u plotu, byla dál, ale zase ne tak daleko, že v jednom okamžiku jsme asi zřejmě se uviděli navzájem. Pozdravili jsme se a ta paní se mě velice milým a krásným hlasem zeptala: ‚Dobrý den, hledáte někoho?' No já jsem se opět nadechl a říkám: ,Paní, možná, a s největší pravděpodobností, hledám přímo vás, protože před padesáti lety jsem se asi s vámi setkal na lavičce na Varhošti.‘ A ta paní chvíli hleděla a pak z ní vypadlo toto: ‚Proboha, to jste vy s tím psem?‘ Opět, já jsem hrál naprosto sekundární housle, možná že třetí, čtvrté, jestli takové housle existují, ale pes to vyhrál. Říkám: ,Tak pes už nežije, ale já ještě jo, a jsem velice rád, že Jiřinko žijete i vy.‘ A tato paní v tom okamžiku se otočí a volá: ‚Karle, postav na kafe, tomu neuvěříš, co ti teď budu vyprávět.' Takže se ukázalo, že Karel je její velice milý manžel, že mě pozvali na kafe. Jiřinka a spolu se mnou jsme Karlovi odvykládali naši story, Karlovi se to velice líbilo, já jsem pak poděkoval, pozval jsem je na oběd, když by přijeli na výstavu Flora, která se už tehdy myslím, že konala, asi bych k tomu jinak důvod neměl. Oni potom přijeli i se svým synem. Ukázalo se, že si máme pořád co říct, bylo to velice příjemné. Bohužel v roce 2011 jsem dostal parte, že Jiřinka zemřela, že má kremaci, takže jsem opět startoval."

  • "Řeknu vám, že si pamatuji na termín 2. července 1990, kdy jsme dostali na fakultu zprávu, že pokud si budeme chtít nějak prohlédnout budoucí pracoviště, tak že se máme dostavit ve 14 hodin před budovu bývalého vojenského velitelství. Že přijde někdo, kdo má oprávnění odpečetit tu zapečetěnou budovu a de facto učinit jakousi první prohlídku toho objektu. Byl jsem pověřen tím děkanem Hodaněm, abych tam šel já, takže já takhle v krátkých rukávkách... Přišli dva vojáci a hned při tom odemykání si začali oblíkat chemickej oblek, nebo protichemický oblek. Já jsem zíral, co se to děje. Hned při tom otevřen měli oba dva dozimetry, což je měření radioaktivity. A teď teda já jsem postupoval tou spodní chodbou a oni se teda dívali, jestli tam naměří. Vzpomínám si, jak ten jeden říká: ,A co když je tady nějaký časovač, který vlastně identifikuje pohyb a teď prostě dojde jako k výbuchu?' Tak mi říkali: ,Zůstaňte dál, takže my to nějak prohlédnout jako musíme, ale budeme postupovat velice opatrně‘. Já to líčím velice podrobně, protože jako když se v noci probudím, tak to vidím, takže jsem i já se potom dostal do pracovny jako velitele nějakého okruhu, nevím jakého okruhu. Byl to teda nějaký sovětský generál, který vlastně má pracovnu tam, kde teď má pedagogická fakulta pracovnu děkana. Takže tam jsem si říkal, tam žádnej výbuch jako nevím. No ale pravdou je, že jsem si aspoň mohl odnést jakési plány, které jsem teda poprvé viděl. No a když jsem to ukázal tomu našemu děkanovi Hodaňovi, tak jsme seděli nad tím, jako jestli je tam možné někde vůbec vybudovat nějakou posluchárnu, poněvadž to byly samé kanceláře. Relativně jako střední velikosti nebo spíš menší, takže jako nějakou posluchárnu pro šedesát lidí, tak to jsem jenom tušil. Takže jsem vlastně začal objednávat statika, pak přišla znovu nějaká parta, která to prohlédla, byli to vojáci, jestli teda opravdu tam není nějaké výbušné zařízení. Když se zjistilo, že ta věc by mohla být skutečně jako průchodná, udělali tu prohlídku, pak už přišel statik a začali jsme budovat."

  • "Tuto příhodu bych opravdu nazval Pes, protože on tam opravdu hraje dosti zásadní roli. Ta příhoda začala někdy opravdu až ke konci války, protože můj dědeček tím, že měl hospodářství, tak měl také takový velký dvůr. A já jako osmiletý kluk jsem brzy zjistil, že na tom dvoře se občas schází skupina německých důstojníků. Jeden z nich přicházel na ta setkání se psem, s krásným, rezavým, dlouhosrstým psem, na kterého volal Waldi. Já jako osmiletý jsem samozřejmě zjistil, že tady je možnost mít nablízku nějakého psa, který se mně velice líbil, tak já jsem se s tím Waldim začal kamarádit, co to šlo. A vzpomínám si, že vlastně ten poslední den války, což byl osmý květen roku 1945, se na tom našem dvoře dopoledne ještě sešla nějaká skupina německých důstojníků. A právě i ten s tím psem. Načež, snad kolem půl jedenácté, se nějak rozutekli, neboť přijížděla nějaká vozidla, do kterých asi měli naskočit a odjíždět. Majitel toho psa to buď nestihl, nevím, vím jenom to, že naskočil do přívěsného vozíku motocyklu a odjížděl teda s tím řidičem toho motocyklu. Ten pes letěl za tímto motocyklem, já jsem vyběhl před dům, abych byl tomu prostě přítomen. No a teď, když jsem viděl, jak ten pes utíká, tak jsem se tak nějak jako smutně smiřoval s tím, že už jsem vlastně přišel o velkého kamaráda, takže jsem počítal s tím, že už se nikdy s tím psem nesetkám. Načež za několik hodin, možná tři čtyři, z druhé strany začaly už vlastně přijíždět sovětské tanky. My už jsme byli před domem, pochopitelně vítali jsme konec války, všichni byli úplně nadšení. Takže jsme prostě mávali, volali radostí a teď já dívám se na ta přijíždějící vozidla a ty tanky a teď vidím, že na čtvrtém, pátém, prostě xtém tanku vidím psa. Rezavého, dlouhosrstého, vedle vojáčka, který se tam prostě objevil také v tom výhledu. No a teď, když ten tank pomalu projížděl kolem mě, tak jsem na toho psa zavolal: ,Waldi!' Pes seskočil z tanku, skočil mně packama na ramena, málem mě porazil, a my jsme se teď skutečně objímali jako milenci. To muselo být úplně komické, ten tank samozřejmě odjížděl dál a ten ruský vojáček mně tak nějak pokynul, já jsem tak nějak rozuměl tomu pokynu, ať si toho psa nechám, že co on by s ním na tom tanku dělal. Takže jsem byl velice rád, že jsem vlastně získal první den osvobození nádherného irského setra, kterého jsme pak přejmenovali na Lord, protože se nám všem, tatínkovi, mamince, líbil. Opravdu to byl jako úžasný pes, takže jsme to Waldi, které nám pořád připomínalo tu němčinu změnili na Lorda a já jsem s Lordem začal chodit na procházky kolem toho Velkého Újezda."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 27.03.2023

    (audio)
    délka: 02:09:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 04.07.2023

    (audio)
    délka: 02:22:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za války vznikla za naší obcí hranice s Velkoněmeckou říší

Milan Kopecký v roce 1966
Milan Kopecký v roce 1966
zdroj: archiv pamětníka

Milan Kopecký se narodil 20. dubna 1937 v Hranicích na Moravě jako mladší ze dvou dětí Marii a Jaroslavu Kopeckým. Otec, učitel, dostal roku 1940 místo ředitele školy ve Velkém Újezdu, odkud pocházel a kde pak rodina žila společně s prarodiči. Za války obec sousedila s Velkoněmeckou říší. Dědeček měl hospodářství a obchod se dřevem. V letech 1946–1947 Milan Kopecký několikrát navštívil německou obec Varhošť, kterou vysídlili roku 1947. V roce 1948 byl otec zbaven funkce ředitele školy. Milan Kopecký měl problémy s přijetím na gymnázium, nakonec vystudoval v Olomouci. V letech 1955–1959 studoval Přírodovědeckou fakultu Vysoké školy pedagogické v Olomouci, obor matematika, fyzika. Roku 1961 se oženil se spolužačkou Emílií Cvachovcovou. V roce 1964 začal pracovat na Pedagogickém institutu v Olomouci (pozdější Pedagogická fakulta UPOL). Pro své postoje k srpnu 1968 byl perzekvován, směl zůstat na fakultě, ale habilitace mu byla povolena až roku 1989. Je autorem mnoha odborných publikací pro studenty. Po revoluci působil jako proděkan Pedagogické fakulty, v letech 1996–2002 zde vedl katedru matematiky. Roku 1992 zemřela jeho žena. V roce 2007 odešel do důchodu. Celý život se věnuje hudbě, zejména hře na klavír. S manželkou vychovali dvě dcery. V roce 2023 žil v Olomouci.