Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Doc. Milan Kopecký (* 1937)

• narozen 20. dubna 1937 v Hranicích na Moravě

• od roku 1940 žila rodina ve Velkém Újezdu

• otec Jaroslav Kopecký byl ředitelem školy ve Velkém Újezdu

• v roce 1948 byl otec zbaven funkce ředitele, mohl učit, ale byl přeložen

• měl problémy s přijetím na střední školu

• v letech 1955–1959 studoval Přírodovědeckou fakultu Vysoké školy pedagogické v Olomouci, obor matematika, fyzika

• v roce 1961 sňatek s Emilií Cvachovcovou, vychovali dvě dcery

• po roce 1968 perzekvován pro své postoje k invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1989 habilitace v Ústí nad Labem

• v letech 1990–1996 proděkan Pedagogické fakulty UPOL

• v letech 1996–2002 – vedoucí katedry matematiky na Pedagogické fakultě UPOL

Milan Kopecký prožíval dětství za války ve Velkém Újezdu u Olomouce. Po roce 1938 vznikla za obcí hranice s Velkoněmeckou říší. Jako děti se k těmto místům za války nesměly přibližovat. Při toulkách se svým psem Lordem se na jaře roku 1946 vydal lesem a ocitl se ve vesnici Varhošť, dosud obývané německým obyvatelstvem. Vesnicí se dostal až k hostinci s poetickým názvem ‚Hostinec u pramene Odry‘. Na lavičce před budovou seděla holčička. Mluvila česky a představila se jako Jiřinka. Velmi se jí líbil Lord. Milana Kopeckého zase okouzlila Jiřinka. Bydlela dočasně u dědečka, její babička byla Němka. Šlo o smíšené manželství. O něco později se Milan vydal do Varhoště znovu. Opět se setkali, jako dítě vnímal, že už obcí nezní němčina.

Při další návštěvě roku 1947 jej přivítala naprosto prázdná vesnice. Nevěřícně se rozhlížel, dostal strach. Napadlo jej, že všichni museli zemřít na nějakou hroznou nemoc. Utíkali se psem jako o život pět kilometrů lesem zpět, srdce mu bušilo. Doma o svých zážitcích nemluvil. Později se začal dozvídat o odsunech Němců. Dle dostupných informací byli 28. dubna 1946 zdejší obyvatelé přesunuti do tábora ve Slavoníně a odtud ve čtyřech transportech odsunuti do Německa. Šlo o 340 osob z 81 rodin. Jiřinku se mu podařilo vypátrat náhodou po padesáti letech, a to díky výstavě fotografií zaniklých obcí vojenského prostoru Libavá.

V německém sousedství

Milan Kopecký se narodil 20. dubna 1937 v Hranicích na Moravě jako mladší ze dvou dětí Marii a Jaroslavu Kopeckým. Otec působil jako učitel, maminka byla v domácnosti. O dva roky později vypukla druhá světová válka. Roku 1940 dostal otec nabídku od starosty Velkého Újezdu Viktora Kovaříka, aby se stal ředitelem nově zřízené měšťanské  školy, které byla vyhrazena budova bývalé sirkárny. V nelehké době chtěl mít na postu ředitele někoho, komu by mohl důvěřovat. Krátce poté vyšlo nařízení, zakazující zřizování dalších českých škol. Rodina Kopeckých se téhož roku do Velkého Újezdu přestěhovala. Pocházela odsud maminka, bydleli pak s jejími rodiči ve velkém hospodářském stavení. Dědeček vlastnil kromě hospodářství i obchod se dřevem, měli koně, krávy a další zvířata, o která bylo třeba pečovat.

„Těsně nad Velkým Újezdem už probíhala státní hranice mezi Velkoněmeckou říší a protektorátem Čechy a Morava. Byla na kraji lesa, který byl z Velkého Újezdu půl druhého kilometru, takže to bylo pro nás jako kluky velice jednoduché. Já jsem se tomu vyhýbal, protože hranice byla tehdy hlídaná nějakými strážemi, takže jsme opravdu měli strach. Slíbil jsem mamince, že tam nebudu chodit, což jsem se snažil dodržet,“ vzpomíná Milan Kopecký. Hranice byla zřízena roku 1938 v rámci nového uspořádání po mnichovské dohodě.

Roku 1939 vypukla druhá světová válka. Dne 15. března 1939 došlo k zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Jako všude jinde, i ve Velkém Újezdu přibývalo německých vyhlášek a opatření. Přídělové lístky platily od začátku války, od ledna 1940 byli obyvatelé nuceni odvádět povinné dodávky mléka. V rámci germanizačních snah byly z obce odstraněny sochy Beneše a Masaryka. Pamětní kniha obce uvádí, že místní poslouchali i přes přísný zákaz londýnský a moskevský zahraniční rozhlas, aby se dostali k nezkresleným informacím o válečném dění. „Neklesejte na mysli, vydržte novou vlnu násilí a zůstaňte věrni odkazu velkého Tomáše Masaryka... Vaše tragédie otevřela světu oči a svět je povinen napravit křivdu, která se vám stala,“ zaznělo již 6. září 1939 na vlnách BBC. Stanice o den později oficiálně zahájila československé vysílání z Londýna projevem Jana Masaryka.

Přerušení telefonního kabelu vyšetřovalo v obci gestapo

Od roku 1941 probíhaly v obci častější kontroly úřadů, jenž byly zaměřené na dodržování povinných opatření, zejména zatemňování a mletí obilí načerno. U cest ke mlýnům hlídali kontroloři s četníky, kdo byl přistižen, dostal pokutu. Roku 1941 zemřel dědeček. Milan Kopecký si pamatuje pohřební průvod, kráčeli za vozem s rakví, byla mu zima. Za babičkou se pak přistěhovala její sestra.

V protektorátu vznikaly od začátku války záškodnické odbojové skupiny, jejichž činnost se projevila i ve Velkém Újezdu. 16. srpna 1941, kdy v Újezdu zrovna probíhaly hody, došlo v obci k přerušení telegrafního a telefonního dálkového kabelu. Místní netušili, zda jde o náhodu nebo sabotáž. Věděli, že pro Němce je tato linka důležitá a s obavami očekávali, co bude dál. Věc byla vyšetřována gestapem, které prokázalo sabotáž, ale viníka se odhalit nepodařilo. Namátkou zatkli několik občanů a vyslýchali je, ani to však k odhalení pachatele nevedlo.

Roku 1943 začaly v obci vznikat protiletadlové bunkry. Obyvatelé byli školeni, jak se mají chovat v případě leteckých útoků. Zvyšovaly se povinné dodávky. Přibývalo lidí, kteří poslouchali zahraniční rozhlas. Okupanti proto nařídili radiopřijímače opatřit štítky, na nichž bylo upozornění, že zakázaný poslech se trestá smrtí. Byly jim také vyjmuty součástky pro poslech krátkých vln. Téhož roku nastoupil Milan Kopecký do místní školy, kam docházel osm let a kterou řídil jeho otec.

Tajemství zamčeného pokoje

Roku 1944 se už válka více dotkla Velkého Újezdu i rodiny Kopeckých. V létě se na nebi nad vesnicí poprvé objevily americké bombardovací svazy, přelety pak byly častější. Lidé je chodívali s nadějí pozorovat.

Začátkem roku 1945 se u Kopeckých objevili Weigelovi. Milan Kopecký si vzpomíná, že mluvili převážně německy. Šlo pravděpodobně o rodinu z Kobeřic na Hlučínsku, které bylo po Mnichovu připojeno k Hitlerově říši. Do protektorátu Weigelovi utíkali před blížící se frontou. V databázi pamětníků Paměti národa jsou uloženy také vzpomínky Ericha Weigla, který se u Kopeckých ukrýval. 

Weigelovi přijeli autem, které poté rodiče ukryli ve stodole pod slámou. Rodiče jim uvolnili jeden pokoj, od té doby zůstával přes den zamčený, se zataženými závěsy. Zůstali až do osvobození. Jaký byl vztah mezi rodiči a Weigelovými, že se rodiče rozhodli takto riskovat, Milan Kopecký netuší. Tehdy ho rodiče varovali, aby o přítomnosti Weigelových v domě nikde nemluvil. Více ho zajímalo auto zaparkované ve stodole, toužil se posadit za volant. Pokoušel se do něj potají dostat, ale nepovedlo se.

V lednu 1945 do vsi přišlo asi 500 zákopníků, nuceně nasazených chlapců. Kolem Velkého Újezdu se připravovalo velké opevnění, jehož hlavní složkou byly zákopy s protitankovým dělostřelectvem. Zákopníci byli ubytováni hlavně na půdě školy a v sokolovně. Milan Kopecký si vzpomíná, že za otcem přišli nějací partyzáni. „Zákopníky hlídali příslušníci vlasovců, všichni byli ubytováni pod půdou školní budovy. Bylo tam dost prostoru, aby byli v oddělené části ubytováni zákopníci a hned vedle vlasovci,“ vypráví pamětník a vzápětí pokračuje:  „Všichni jsme se báli, že by mohlo dojít k velké tankové bitvě, která by zdržela postup Rudé armády a oddálila konec války. Tehdy byl nějaký nápad, že by bylo asi dobře, aby otec během dne vydal klíče od školy představitelům českého odporu, zřejmě nějakého partyzánského hnutí. Já jsem ovšem měl osm roků ani ne, takže jsem to už v celém  kontextu nesledoval, ale chtěli tam během dne umístit nějaké výbušné zařízení, které by v noci skutečně vyhodilo do povětří celé ty ubikace zákopníků a hlavně tedy těch vlasovců,“ vzpomíná Milan Kopecký. Otec, který věděl, že mezi zákopníky je jakýsi organizovaný výbor, se sešel s jejich zástupci a celou situaci s nimi probral. Prosili jej, aby klíče nevydával. Sdělili otci, že vlasovci podporují zpomalení prací na zákopech, aby k tomu bylo přihlédnuto, až padnou do sovětského zajetí. Klíče tedy nevydal. Tušil však, že toto rozhodnutí bude muset obhájit. Vyžádal si proto od tří mužů adresu, aby později mohl získat jejich svědectví.

Německá msta před koncem války

V dubnu 1945 došlo k nikým nečekané tragédii. V podhůří Oderských vrchů se zformoval partyzánský oddíl Juraj, který v oblasti provedl několik diverzních akcí. Nacisté na to zareagovali povoláním 574. kozáckého praporu. Místní sice v souvislosti s tím, že vojáci mluvili rusky, hovoří o vlasovcích, kozácký prapor ale nebyl součástí Rudé osvobozenecké armády (armáda pod velením generála Vlasova, který padl u Stalingradu do zajetí a přidal se k Němcům). Tento prapor měl za úkol stíhat partyzány, k Němcům se přidali z nenávisti k SSSR a také kvůli slíbeným výhodám. Velením protipartyzánských akcí nacisté pověřili gestapáka Josefa Gepperta, pomáhal mu olomoucký fašista Josef Hykade, který se plynně domluvil česky a měl s partyzán navázat spojení.

Dne 7. dubna 1945 ovládli partyzáni z oddílu Juraj načas blízké Tršice. Byli v kontaktu i s obyvateli Zákřova. Tam se objevovali i nastrčení kozáci, kteří předstírali sovětské válečné zajatce. Gestapu ve Velkém Újezdu pak potvrdili kontakt místních s partyzány. 18. dubna 1945 ve večerních hodinách obklíčili rusky hovořící vojáci Zákřov. Došlo k přestřelce s hlídkami z řad místních. Poté vojáci zapálili dům Švarcových a bránili místním hasit. Údajně měl existovat seznam devatenácti mužů, které do vsi přišli zatknout. Nikdy se nenašel, je však zmiňován v dochovaných svědectvích. Vojáci zatkli namátkou dvacet dva mužů, které odvedli ze vsi do Velkého Újezdu. Zde byli podrobeni krutému výslechu. Nikdo z nich nepromluvil. Mezi zadrženými byl i židovský chlapec, Otta Wolf, který se s rodinou ukrýval za války právě v Tršicích a Zákřově. Konce války se nedožil. Po výslechu odvedli vojáci zajatce do lesa nedaleko osady Kyjanice, kde je zastřelili a v dřevěném přístřešku pak zapálili. Někteří zemřeli až v plamenech. Přežili pouze tři lidé, kteří nebyli ze Zákřova a které Němci propustili. „Co se vlastně stalo, jsme se dozvěděli až po válce,“ vzpomíná Milan Kopecký. Těla obětí byla po válce exhumována a pohřbena. Tragédii dodnes připomíná pomník zvaný Zákřovský Žalov od místního sochaře Vladimíra Navrátila, profesora a vedoucího katedry výtvarné výchovy na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Němci utekli jen pár minut před příjezdem osvoboditelů

Na dvoře hospodářského stavení Kopeckých se koncem války občas scházeli němečtí důstojníci. Bylo zde dost místa a dalo se sem vjet vojenskými vozidly. Jeden z důstojníků přicházíval na dvůr s krásným rezavým psem, na něhož volal Waldi. Milan jako osmiletý kluk byl psem fascinován a snažil se s ním kamarádit, co to šlo.

Blížilo se osvobození. Příchod fronty očekávali Kopečtí v krytu, který otec zbudoval ve sklepě. „Byli jsme schovaní ve sklepě, vstup tatínek zajistil betonovými překlady, kdyby skutečně došlo k nějaké dělostřelecké palbě na Velký Újezd, kdyby byl zasažen náš dům, tak abychom se mohli nějak pokusit z toho sklepa dostat. Seděli jsme tam, měli jsme i nějaké jídlo a zásobu pití, abychom tam byli schopní přežít, kdyby boje trvaly několik dní. Byly to okamžiky skutečně dost drastické, musím říct,“ vzpomíná Milan Kopecký.

Bylo 8. května 1945, když na dvoře stavení Kopeckých nastal zmatek. Opět se zde shromáždili němečtí vojáci. Kvapně nastupovali do přijíždějících vozidel. Mezi posledními majitel Waldiho, který se opozdil. Osmiletý Milan viděl, jak naskakuje do sajdkáry rozjíždějícího se motocyklu. Pes Waldi, kterému došlo, že pán odjíždí bez něj, vyběhl za vzdalující se motorkou. Milan běžel před dům a bezmocně sledoval, jak se snaží dohnat vojáky. Uvědomil si, že právě přišel o svého psího kamaráda.

„Že je definitivní konec, jsme se dozvěděli, až jsme slyšeli střelbu ze samopalů. Po chvíli zase střelba, tak jsme vyšli ven a viděli první - nevím jestli mohu říct sovětské vojáky - protože to byli příslušníci Rudé armády, tehdy byl pojem Rudá armáda užíván jako úřední název. Byli to skutečně kluci, kteří na jízdních kolech přijeli do Velkého Újezdu, se samopaly začali střílet do vzduchu. Pár minut před nimi odjížděly zbytky těch německých vojáků na motocyklech a různých dopravních prostředcích,“ vzpomíná Milan Kopecký. O pár hodin později už přijížděly do obce sovětské tanky, lidé je vítali, stáli podél cest, mávali a objímali se.

Návrat Waldiho

Milan sledoval s ostatními přijíždějící tanky. Najednou zpozorněl, v zorném poli se mu objevil rezavý pes. Stál na jednom z tanků vedle sovětského vojáka. Když projížděli kolem Milana, pes seskočil a objal ho tlapami. Byl to Waldi. Voják mu pokynul, že si psa může nechat. Milan tak získal v den osvobození parťáka, který jej provázel dětstvím. S rodiči mu dali jméno Lord, které jim tak nepřipomínalo němčinu. Právě Lord jej pak doprovázel při výše zmíněných tajných výpravách do Varhoště po válce.

„V obci poté proběhlo setkání občanů s vojáky Rudé armády. Vím, že tam dokonce měla projev Ruska, která utekla z nějakého pochodu smrti. Jedna místní rodina ji vzala k sobě. Vzpomínám si, že to byla tehdy možná osmnáctiletá dívka,“ vybavuje si Milan Kopecký. Zanedlouho odjížděli domů Weigelovi, kterým úkryt u Kopeckých zachránil život.

Koncem války našel Milan s kluky v lese německý bunkr se zbraněmi, vzali je a schovali u Kopeckých do stodoly, aby na ně tatínek nepřišel. Sloužily jim pak k různým klukovským hrám. Nakonec se o nich dozvěděl a museli se jich zbavit. Milan si ponechal německou vojenskou přilbu. V té době netušil, jak mu později zkomplikuje život.

Po válce byl otec Milana Kopeckého opravdu tázán na rozhodnutí nepředat klíče od školy partyzánům. Milan Kopecký neví, zda šlo pouze o nějaké jednání nebo otec musel k soudu. Jisté je, že napsal na tři adresy, které si tenkrát od zákopníků vzal. Všichni tři dosvědčili, že otci předání klíčů rozmlouvali, dva se dokonce na jednání dostavili osobně. Událost se tedy pro otce obešla bez následků.

Otec přišel o místo ředitele, syn nesměl na gymnázium

Roku 1946 proběhly první poválečné volby, v nichž zvítězila Komunistická strana Československa (KSČ). O dva roky později se komunisté dostali k moci. Velmi záhy začaly represe. „Hned v tom 48. roce to pro tatínka skončilo, byl vlastně zbaven funkce, nebyl v KSČ,“ vzpomíná Milan Kopecký. Učit směl dál, ale už ne na újezdské škole. „Stranické orgány mu nařídily, aby dojížděl učit dosti velkou vzdálenost. Bylo mi ho líto, ráno vstával a večer se vracel. Dědeček měl hospodářství, ale během války zemřel, takže tatínek pak převzal určité povinnosti. Já, jako čtrnáctiletý, už jsem mu pomáhal, aby bylo možné splnit odvody,“ vybavuje si. Rodiče se svému synovi snažili dopřát vzdělání i přes složitou situaci. Už jako žák základní školy navštěvoval soukromé hodiny klavíru a angličtiny.

Roku 1952 se chtěl Milan hlásit na gymnázium. „Když jsem skončil osmou třídu, stranická buňka ve Velkém Újezdu mně nedala doporučení ke studiu na gymnáziu, tak jsem začal studovat Obchodní akademii v Olomouci. To snad v nějakých tezích bylo, že to mohu. Pak jsem se nějak dozvěděl, že v Přerově na gymnáziu se uvolnilo místo, neboť nějaký chlapec, který původně byl přijat, z nějakých důvodů buď odmítl přijetí nebo se dostal někam jinam. Prostě uvolnilo se jedno místo, tak jsem toho využil a nakonec mě přijali,“ vzpomíná.

Dvojka z mravů za propagaci nacismu

V šestnácti letech si udělal řidičský průkaz na motorku. Chtěl se zúčastnit závodů. Neměl helmu, tenkrát se daly koupit jedině v Tuzexu, o kterém Milan Kopecký neměl příliš ponětí. Napadlo jej využít starou německou přilbu, kterou s kamarády našli za války. Vyčistil ji, natřel na bílo a vzal si ji na závody. Kvalifikoval se do oblastního kola v Ostravě. Strašně si přál závodit a vyhrát. S ostatními už byli seřazeni na startu a čekali na odstartování závodu. „V tom ten startér zvedl červený praporek, což jsem tušil, že může být nějaký problém, ale zdálo se mně, že mě se týkat absolutně nemůže. Neboť jsem v rámci svých možností splnil všechny podmínky. Ale ten startér ke mně přišel, poklepal mi koncem praporku na řídítka a naznačil mi, že mám odjet ze startu,“ vzpomíná. Jakmile vycouval, závod opravdu odstartoval. Šestnáctiletý Milan byl vzteky bez sebe. Musel pak odejít k řediteli závodu, který jej na místě obvinil z propagace nacismu. K žádné obhajobě nebyl prostor. Ředitel mu ještě sdělil, že bude o celé věci informovat ředitele přerovského gymnázia. V ředitelně gymnázia se pak situace opakovala. Dostal dvojku z mravů a příslib vyhazovu, pokud se situace bude opakovat.

Zanedlouho začaly prázdniny. Milan je trávil na žebříku sběrem třešní, otec měl sad, pomáhat musel i s mlácením obilí. Rozhodl se, že na přerovské gymnázium už se nevrátí. V šestnácti letech odjel do Olomouce a zeptal se první kolemjdoucí, kde najde gymnázium. Ta jej poslala do nedalekých Hodolan. O něco později nervózně postával před zamčenými dveřmi ředitelny. Po nějaké chvíli se vedle něj objevil muž, který se ho laskavě zeptal, koho hledá. Představil se jako ředitel a pozval ho dál. Milan Kopecký mu vyprávěl celý příběh o závodech a nacistické přilbě. Když domluvil, svěsil hlavu. Ředitel jej poplácal po zádech a řekl mu, že si cení jeho odvahy. Pak zvedl telefon a s někým hovořil. Když zavěsil, sdělil Milanovi, že od září je studentem školy. Milan jel domů, konsternován tím, že někdo z dospělých poslouchal, co říká. Vše pak vyprávěl dojatým rodičům.

Už na gymnáziu hrál rád na klavír, poslouchal swingovou hudbu. Brzy hrával s několika malými orchestry. Po maturitě na gymnáziu ho v roce 1955 přijali na přírodovědeckou fakultu Vysoké školy pedagogické v Olomouci, kde studoval obor  matematika, fyzika. Školu dokončil roku 1959.

Odmítl nazvat invazi bratrskou pomocí

S budoucí manželkou, spolužačkou z vysoké školy Emilii Cvachovcovou, odešli roku 1959 za prací do Pardubického kraje, odkud pocházela. Milan Kopecký dojížděl do Heřmanova Městce na jedenáctiletku, kde učil matematiku, jeho budoucí žena učila v Pardubicích. Strávili zde krásné čtyři roky a navázali celoživotní přátelství s manželským párem Klappových. S Jiřím Klappem Milan Kopecký sdílel lásku k hudbě, složili spolu několik písní. Jiří Klapp psal texty, Milan Kopecký měl na starost hudební stránku. V Pardubicích bylo bohužel nemožné sehnat vlastní bydlení. Tehdy si všimli inzerátu Pedagogického institutu v Olomouci, nabízejícího místa odpovídající jejich kvalifikaci. Roku 1963 se stěhovali. Z Pedagogického institutu se brzy stala Pedagogická fakulta Univerzity Palackého. S přáteli s nadějemi sledovali události pražského jara. Vše se zdálo být na dobré cestě.

21. srpen 1968 je zastihl u manželčiných rodičů ve Svitavách. V té době už měli dvouletou dceru. Milan Kopecký stál s ostatními u silnice a nevěřícně pozoroval projíždějící tanky.  Protože tento akt později odmítl nazvat bratrskou pomocí, skončil na dalších dvacet let jeho pracovní postup.

Habilitaci mu režim umožnil až v roce 1989. Proběhla v Ústí nad Labem. Studenti zrovna začínali stávkovat. Po revoluci se stal proděkanem Pedagogické fakulty. Měl na starost stěhování celé fakulty do budovy bývalého vojenského velitelství na Žižkově náměstí v Olomouci. V té době už byla jeho žena těžce nemocná. Roku 1992 zemřela. Vychovali spolu dvě dcery, Renatu (1966) a Martinu (1970).

V letech 1996–2002 působil jako vedoucí katedry matematiky na pedagogické fakultě UPOL. Poté zde ještě pět let vyučoval. Roku 2007 odešel do důchodu. Čas tráví kromě hry na klavír péčí o zahradu ve Velkém Újezdu nebo pěší turistikou s dcerou Martinou. Na závěr je třeba sdělit, že po padesáti letech, roku 1996 se opět setkal s „holčičkou z Varhoště“. Cestou na zahradu projížděl obcí Daskabát, kde si všiml plakátu zvoucího na výstavu fotografií zaniklých obcí vojenského újezdu Libavá. Když procházel kolem černobílých fotografií a plakátů, uviděl najednou povědomý Hostinec u pramene Odry ve Varhošti. Stál, díval se a hlavou mu běžely vzpomínky. V tom jej s omluvou vyrušil opodál stojící muž. Představil se jako pracovník Vlastivědného muzea v Olomouci. Milan Kopecký mu vyprávěl svůj příběh o Jiřince. Na oplátku dostal tip na několik vesnic, kde by snad měl žít někdo z vysídlených rodin. O týden později zkoušel štěstí v obci Lipová. Náhoda napomohla tomu, že jej nějaká místní žena poslala do domu, který se ukázal být tím pravým, našel zde matku Jiřinky, která mu dala její adresu. Došlo ke shledání a zůstali přáteli až do její smrti v roce 2011.

Mladým lidem by přál, aby dokázali jednat lépe než tomu bylo u jejich generace. S pokorou říká, že za to, v jakém je svět stavu, mladí nemohou. V roce 2023 žil v Olomouci.

 

https://theses.cz/id/enia5a/72347-771982315.pdf

https://is.muni.cz/th/uwb5y/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf