Matěj Komosný

„Založili JZD, jenomže tam nikdo nechtěl jít. Tak tam šli takoví lidé, kteří neměli zem. Až potom za nějaký čas se někteří přidali a oni to potom donutili tak, že kdo chodil do práce a měl zem, tak oni ho nutili, aby se dal k JZD, aby podepsal. Za mnú furt chodili, podepiš JZD. Tož já jsem se tam hlásil, že nejsu komunista, nebudu komunista, že chodím do kostela a že se toho nezřeknu a že se mnú nic neudělajú. To sem prohlásil, to jsem byl taková černá ovca v závodě. Zaměstnání s menším platem. Ten, co byl ve straně, měl o dvacet procent víc peněz. Když jsem nechtěl povolit, tak jsem byl volaný k ředitelovi a měli jsme tam jednoho chlapíka, který byl náhončí pro JZD. ‚Podepiš – ne – půjdeš k ředitelovi.‘ On to měl na starosti, on nedělal nic jiného, jen naháněl lidi a měl královský plat. No, dobře, tak půjdu k ředitelovi. Tak jsem tam byl čtyřikrát. Potom jsem měl žaludeční vředy a marodoval jsem a potom z národního výboru došel k nám jeden zřízenec a říká: ‚Matěju, máš se dostavit na národní výbor.‘ Tak sem tam potom došel na ten národní výbor a dívám se, tam bylo chlapů, z Hodonína z ústřední komunistické strany, potom tam byli z JZD tajemníci, potom od nás z radnice, bylo jich tam ale osm. A včil jeden před druhého na mě hafkali. Já říkám, ne. Ale nedalo se nic dělat, mě uhafkali. Já říkám: ‚Tak dobrá, když jste mě uhafkali, tak mně dejte ten papír a já to podepíšu.‚‘ Oni mně dali papír a já říkám, že nepodepíšu. ‚Ne? Máte tady papír, sám jste si o něj řekl.‘ ‚Ale nepodepíšu.‘ ‚Dobře, tak vás propustíme z práce, dáme vám takové odevzdávky, že to nebudete moct plnit.‘ A já: ‚No, nemožete, ty odevzdávky jsou státem ustanovené, to nemůžete měnit.‘ ‚My jsme strana, my můžeme všecko.‘“

„Po vyučení mě začali honit z arbeitsamtu a předvolávali mě. Ten první, to bylo 1941, to jsem byl vyučený a 1942 mně došel první vzkaz dostavit se do Hodonína na úřad práce a tam mně dali list: ‚Pojedete do Rakouska do Lince.‘ Já jsem na to reagoval tak, že jsem se na ně podíval, byli tam tři, a já říkám: ‚Víte, páni úředníci, co, já su malý a slabý a já bych tam nevydržel a já tam nepůjdu.‘ Skrčil jsem papír a hodil do koše. Otočil jsem se a šel jsem pryč. Pak to utichlo. V roce 1943 na jaře mně zavolali znovu, poslali mě k německému doktorovi a ten mně dal posudek, že asi pravděpodobně bych to nevydržel. Za dva měsíce jsem to měl nanovo. Zas jsem měl jít do Rakoucka. Jel jsem tam, skrčil jsem to, otevřel jsem kaménka a hodil to tam. Já su od malička odvážný. Pak byl klid a na podzim mně došlo, abych se dostavil do Zlína, že su tam přidělený na úřad práce. Nebylo vyhnutí, tam už jsem musel jít, protože kdybych to odmítl, to by hrozilo zavření. Otec jel se mnou a říká: ‚Já tam za tebe budu orodovat, protože máme hospodářství, takže budeš při hospodářství.‘ Tam nás zavedli do jedné místnosti, vypsali papíry a poslali do dalšího čísla. Nakonec nás odkázali k německému doktorovi. Německý doktor říkal: ‚Víte, tady máme poznámku, že už jste to víckrát zahodil. Tak si dejte pozor, abyste z toho neměli veliké důsledky. Půjdete tam, to vám říkám jako doktor. Tady je poznamenané, že máte slabé srdíčko, to vás nijak neomezuje.‘ No, tatínek byl skleslý, ale já jsem byl odvážný. Říkal jsem, co mně můžou udělat. Nic. Dojeli jsme dom, zůstal jsem doma a začátkem listopadu mi došlo, že se mám dostavit na úřad práce do Hodonína. Tak jsem tam došel a oni říkají: ‚Tady vám to vypíšem a druhým transportem pojedete do Německa dělat.‘“