PhDr. Rut Kolínská

„Byly Otázky Václava Moravce 1. ledna [2006] s Václavem Klausem a předtím jako předskokan byl Václav Havel. A Moravec se ho na závěr ptal: ,A co si myslíte, kdo by tak měl být tím dalším prezidentem?‘ A Václav Havel řekl: ,Já už jsem to několikrát říkal, a nikdo to nebere vážně. Já si myslím, že Rut Kolínská nebo třeba Šimon Pánek.‘ A Václav Moravec na to: ,A vždyť je to naivní.‘ A on [Václav Havel] říká: ,No ale co jsem ve svém životě dělal, všechno bylo naivní.‘“

„Byla sobota odpoledne a přijelo k nám auto, já jsem byla na zahradě před farou, z auta vystoupili dva muži a ptali se na tátu. Řekla jsem, že je ve sklepě, protože zrovna v tom sklepě byl. Šli do toho sklepa a za chvíli se odtud ozýval opravdu hrozný řev. Vůbec si nevybavuji slova, jen slyším ten obrovský křik. Běžela jsem za mámou a volala jsem, že tam jsou cizí pánové a že na tátu křičí. Pak už si nevybavuji nic. Až v neděli při bohoslužbách v kostele jsem najednou vnímala, že táta koktá, což se mu nikdy nestávalo. A když se modlil modlitbu Páně, tak z něj začala téct voda, a pak už jenom vidím, že ho můj nejstarší bratr a ještě někdo další odvádějí. Táta se nervově zhroutil. Až když jsem byla větší, naplno jsem se dozvěděla, že ho přemlouvali ke spolupráci. Že mu vyhrožovali, nejenom že můžou obnovit politický proces, že určitě něco najdou, že určitě zas tak bez viny nebyl, ale zároveň že se to odrazí na nás, na dětech.“

„Na učilišti to bylo také docela zajímavé, učila jsem tam textilní techniky a textilní materiály, a ty děti tam byly žhavé po informacích. Byli to teenageři, kterým se otevíral život a cítili, že rodiče žijí jinak a že ta nesvoboda je podivně svazuje. Když jsme byli na bramborách, jezdili jsme na bramborové brigády, tak si jedna skupinka pouštěla rádio a pouštěla si Kryla. Když viděli, že jdu, tak to vypli. Říkala jsem jim: ‚Proč to vypínáte? Já jsem ráda, že to hrajete.‘ A oni kulili oči, že mi to nevadí. Tak jsme se začali bavit a vlastně jsem se snažila jim dát najevo, že to, že učím na takové škole, neznamená, že jsem kovaná komunistka. A najednou ve mně objevili osobu, se kterou se můžou bavit o věcech, o kterých se s nimi nechtěli bavit jejich rodiče.“

„Když se život začínal vracet do zvláštních, jakoby normálních kolejí, tak se po Vánocích upálil Jan Palach. Ten úplně první okamžik pro mě bylo to, že si člověk život nedal a že nemá právo si na něj sahat. To pro mě byla první reakce. Pak mně ale došlo, že to není sebevražda, že je to oběť. Že nám chtěl něco ukázat, že nás chtěl probudit. Jak jsem vyrůstala na evangelické faře, tak jsem vrostla do církve, jsem věřící člověk a účastnila jsem se všeho dění. Měli jsme sdružení mládeže, kde jsme diskutovali o tom úmrtí, o tom, co to pro nás znamená, a já jsem hlavně chtěla jet do Prahy na pohřeb, ale rodiče mě nepustili. Tím jsem hodně trpěla, a to mě znovu a znovu formovalo k tomu, že člověk musí vydržet, že si musí nějakým způsobem hledat svoji cestu, v nesvobodném životě si udržet svobodu.“