Bohumil Kolář

* 1924  

  • „Souzen jsem byl ve skupině jedenácti zločinců, z nichž kněží byli Bradna, Pilík a já. Bradna dostal 15 roků, Pilík dostal 12 roků a já jsem dostal 10 roků. Fyzické tresty byly průběžné, protože tam byl hrozný hlad. Tam každý zhubnul pořádně. Takže byly případy, že někdo vážil sto kilo a po vyšetřovací vazbě vážil 50 kilo. Takže to bylo průběžné. Užili jsme tam pořádnou zimu nebo nám dávali poloviční stravu, když nebyli spokojeni s tím, co vyšetřovanec vypovídal. To bylo celkem běžné. Jinak zvlášť mimořádné fyzické násilí já jsem nezažil. Já jsem pro ně nic neznamenal. Já jsem nebyl nikdo, od koho by mohli čekat, že bude prozrazovat kdovíjaká státní tajemství nebo že bude vědět o spoustě dalších a podobně. Ovšem ty, u kterých to čekali, tak potom týrali opravdu strašně. Co potom jsem slyšel od těch spoluvězňů, to byly skutečně historie, opravdu horory.“

  • „Za mřížemi jsem se setkal i s faráři z jiných církví, těch ovšem bylo jenom několik, neboť tyto církve se zdaleka nezdály režimu tolik nebezpečné, nehledě na to, že byly mnohem méně početné. Takže jsem se setkal s pár duchovními československé církve, evangelických církví, svědků Jehovových a taky s adventisty. Ty vztahy mezi námi byly ovšem výborné, to jsme skutečně byli bratři. Takže i s těmito, kteří byli nekatolíci, to nebylo překážkou, takových vztahů bratrských tam skutečně bylo, to byl jeden z těch velikých přínosů toho kriminálu. Že se tam vytvořilo velice rychle přátelství, když přišel někdo nový, jednak tam našel známé, protože skoro každý ten kněz, který byl nově zatčen, znal některé duchovní, kteří už tam byli, a seznámil se s dalšími. Takže ta atmosféra bratrská i s nekatolickými duchovními tam opravdu byla. Opravdu, ať někdo měl jakoukoliv funkci, ať to byl biskup, univerzitní profesor nebo poslední kaplan či bohoslovec, který ještě knězem nebyl, ale řadili je mezi nás, tak všichni jsme byli bratři. Všichni jsme si samozřejmě tykali a oslovovali se křestními jmény. Prohovořily se nejrůznější záležitosti. Takový koncil bychom nedokázali zorganizovat nikdy, jako nám zorganizovali komunisté.“

  • „Moje krédo je totožné s krédem, které se modlíváme každou neděli, takže toto. A poselství, které z toho taky ze všeho zase vyplývá. Já, když jsem byl svěcen na kněze, tak jsem měl natisklé primiční obrázky, na kterých jsem měl slova, ke kterým se nesčetněkrát vracím. Jsou to slova 3. kapitoly 11. verše Prvního listu Korinťanům: ‚Nikdo nemůže položit jiný základ mimo ten, který je položen, kterým je Ježíš Kristus.‘ A zkušenost – jak soukromá, tak rodin, tak společnosti, tak globální – tomu dává za pravdu znova a znova.“

  • „Bylo to tak. Páter Bradna byl zatčen. Byl to můj spolužák ze studií a soused z vedlejší farnosti, kaplan. Oni ho zavřeli, ale v počátku to ještě neměli tak zaběhnuté, a zjistili, že nemají žádný podklad pro věznění, tak ho pustili. On však dostal znova varování, aby se nevracel domů, že ve farnosti na něho čeká StB. On věděl, že by ho čekal kriminál, tak se snažil někde schovat. Ovšem já jsem o tom všem věděl, ale ani jeden jsme to samozřejmě nikde nevykládali. Teď ovšem znali jsme se s některými studenty, kteří se chtěli dostat do římského semináře, do Nepomucena a rádi by se tudíž dostali za hranice. V těch prvních letech to pořád ještě jakžtakž šlo, ještě nebylo dokončeno oplocení z ostnatých drátů nabitých elektřinou, takže to skutečně šlo, i když obtížně a s rizikem. Ovšem stalo se, že jeden z těchto studentů se setkal s člověkem, o kterém si myslel, že k němu může mít důvěru, a který mu nabídl, že mu to nějak zprostředkuje. Byl to však nasazený příslušník StB, provokatér. Tím se stalo, že oni spadli do této sítě. A protože u někoho z nich našli dopis napsaný ode mne, tak na základě toho dopisu pro mne přišli.“

  • „Já jsem se vracel v červenci 1948. To jsme se tenkrát vrátili celkem čtyři, dva jsme byli tady z pražské diecéze – to byl spolu se mnou Vítězslav Koza – a dva byli z brněnské diecéze. Zrovna ve dnech únorového převratu já jsem byl svěcen na kněze. Já jsem byl vysvěcen 21. února 1948. To už se to tu vařilo, protože 25. února potom nastoupila komunistická vláda. Takže jsme to sledovali z rozhlasu, co se tady děje. Bylo nám jasné, do čeho jdeme, že nemůžeme nic dobrého čekat od takovéto vlády, ale nebyl důvod, proč bychom se nevrátili. Bylo potřeba, aby tady byli lidé, kteří slouží, ať jsou tady poměry, jaké chtějí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.10.2008

    (audio)
    délka: 01:39:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Takový koncil, který nám zorganizovali komunisté, bychom sami nikdy nedali dohromady

Kolář-vězeňské foto (2).jpg (historic)
Bohumil Kolář

Bohumil Kolář se narodil 7. ledna 1924 v Praze jako druhé dítě Bohumila Koláře staršího a Anastázie Kolářové. Otec pracoval jako stavitel, matka se starala o domácnost a výchovu pěti dětí. Když bylo Bohumilu Kolářovi jedenáct roků, jeho matka zemřela na tuberkulózu. Obecnou školu i gymnázium Bohumil Kolář navštěvoval v Praze na Vinohradech. Maturitní zkoušky absolvoval právě v době probíhající heydrichiády. Již od mládí zrálo v Bohumilu Kolářovi rozhodnutí pro kněžskou službu. V roce 1942 se tedy zcela přirozeně rozhodl pro studia teologie. Arcibiskupský seminář v pražských Břežanech navštěvoval až do osvobození.  Po osvobození Československa v roce 1945 došlo k obnovení pražské katolické teologické fakulty a studenti z arcibiskupského semináře tak mohli pokračovat ve studiu již na fakultě. Bohumil Kolář byl spolu s dalšími adepty z jednotlivých diecézí vybrán na studia do Říma, kde během války došlo k nucenému vysídlení československého Nepomucena. Studia dokončil v roce 1948. Právě v době únorových událostí v Československu byl Bohumil Kolář v Římě vysvěcen na kněze. Přestože poúnorová situace v Československu nebyla pro církve nijak růžová, P. Bohumil Kolář nikdy nepochyboval o tom, že se do země vrátí a nastoupí do duchovní služby. V červenci 1948 se skutečně jako jeden z posledních z Říma vrátil a byl ustaven kaplanem v Roudnici nad Labem. V červnu 1949 byl P. Bohumil Kolář jedním z mnoha duchovních, kteří se nenechali zastrašit a přečetli pastýřský list Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině těžké zkoušky. Byl za to vyslýchán a následně i poprvé odsouzen. Jeho trest však byl 28. října 1949 amnestován. V následujících letech vztah lidově demokratického státu a římskokatolické církve kulminoval až do otevřené perzekuce, věznění kněží a řeholníků, a dokonce i k několika popravám duchovních. P. Bohumil Kolář byl zatčen 23. srpna 1952. Vyšetřovací vazba v Brně trvala až do 25. června 1953, kdy Krajský soud v Ostravě vynesl rozsudek nad jedenáctičlennou skupinou velezrádců. Mezi odsouzenými byli i tři římskokatoličtí kněží: Bradna, Pilík a Kolář. P. Antonín Bradna byl odsouzen na 15 roků, P. Karel Pilík na 12 roků a P. Bohumil Kolář na 10 roků těžkého žaláře. Po soudu byl P. Bohumil Kolář převezen do věznice v Mladé Boleslavi, kde při práci se slídou strávil několik měsíců, než byl 20. listopadu 1953 převezen do věznice ve Valdicích. Vystřídal zde několik pracovišť, přičemž nejdelší dobu strávil na pracovišti Koh-i-noor a v brusírně skla. Život ve Valdicích pro P. Koláře neznamenal jenom útisk ze strany bachařů, hlad a zimu, ale rovněž četná setkání s inspirativními lidmi, na která vzpomíná ještě v dnešní době. Dělala se pastorace, vedly se rozhovory, vznikala přátelství, a to nejen mezi katolickými duchovními, ale i s bratry z jiných církví. Z Valdic byl P. Bohumil Kolář propuštěn v květnu 1960. Do duchovní služby samozřejmě nastoupit nemohl, takže si našel zaměstnání ve firmě Řempo, kde pracoval až do roku 1968 jako skladník. Politické uvolnění v roce 1968 umožnilo P. Bohumilu Kolářovi návrat do farářské služby v Roudnici nad Labem, kde působil až do roku 1991. O rok dříve byl povolán i na obnovenou teologickou fakultu, kde několik let vyučoval katechetiku a pedagogiku. Zároveň od roku 1990 působil po dobu pěti let jako spirituál pražského semináře. V současné době P. Bohumil Kolář stále ještě působí ve dvou farnostech v okolí Prahy.