„Začaly výslechy, zda toho Malíška znám. Říkala jsem, že je to kněz, že jsme k němu chodily [i další sestry] na mši svatou. Vůbec jsem nevěděla, proč tam jsem a co jsem udělala. Až v průběhu výslechů jsem to pochopila. Otec Malíšek u sebe nechal přespat dva muže. Byli to Poláci, kteří se snažili dostat do západního Německa. Já jsem to ale nevěděla, že utíkají. Jen se mě ptali na cestu k faře, tak jsem jim to ukázala, a pak už jsem je nikdy neviděla. Vytýkali mi, že jsem jim neměla ukazovat faru, ale že jsem je měla nahlásit na bezpečnosti. Říkala jsem, že nejsem udavačka, že když se mě někdo na ulici zeptá, kde někdo bydlí, tak to přeci nepůjdu hlásit na bezpečnost.“
„V lednu 1950 jsme měly obláčku, všech těch sedmnáct děvčat. A už jsme byly řádové sestry novicky. Jenže doba se velmi měnila. Ve státě to bylo také takové pochybné a divné a přicházely různé zvěsti, že někde už sestry propustily své novicky, že je poslaly domů. Aby o ně neměly strach, protože nevěděly, co bude. Naše představené nás také chtěly poslat domů. Ale my jsme začaly plakat, že s nimi chceme zůstat. Tak se rozhodly, že nás vezmou s sebou, ale daly nám místo bílých závojů černé, aby komunisté nepoznali, že jsme novicky. Jedno ráno pak přijel autobus. Musely jsme se rychle obléct, měly jsme nachystaný kufřík a šly jsme do autobusu. V příkopě byl páter z Křelova a žehnal nám.“
„Řekla bych, ať si dávají pozor na myšlenky [vzkaz budoucím generacím]. Aby mladí lidé rozlišovali dobré a zlé a dávali přednost tomu lepšímu. A hlavně, aby se modlili k Bohu nebo aby ho hledali. Aby měli rádi všechny lidi kolem sebe, a ne jen někoho. Aby druhým odpouštěli a vedli je k lásce, protože jen když člověk má lásku ke všem, tak spíše vše od nich snese a vše vydrží. Kolikrát jsem si říkala, že ti dozorci... že bych nemohla někoho nenávidět. Oni konali svou povinnost. Byla to jejich práce, tak to dělali, no.“
Božena Knotková, řeholním jménem Bohdana, se narodila ve Vlčnově na Uherskohradišťsku 1. června 1931. Po obecné škole nastoupila do školy pro ženská povolání v Bojkovicích, kterou vedly sestry dominikánky. Jejich život ji přitahoval. Řeholní šat oblékla poprvé v roce 1950. Ve stejném roce byla spolu s dalšími řeholnicemi komunistickým režimem internována v rámci tzv. Akce Ř do centralizačních klášterů. Následující léta prožila na různých místech a stejně jako další sestry pracovala v továrnách, aby se uživila. V roce 1954 ji zatkla StB a tři měsíce ji držela ve vazbě. Sestra Bohdana čelila křivému obvinění, že napomáhala dvěma mužům při pokusu o emigraci. Soud sice její vinu nepotvrdil, ale uložil jí dalších sedm měsíců vězení kvůli tzv. převýchově. Jako důvod uvedl, že je politicky zaostalá a nábožensky zfanatizovaná. Následně žila řadu let v Broumově. V době natáčení rozhovoru (2020) žila sestra Bohdana v komunitě sester dominikánek ve Střelicích u Brna. Zemřela 17. února 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
