Radomír Kiss

„No byly výstavy, které byly oficiální, ale některé stály za to, protože většinu to organizovalo – bylo to prazvláštní, ale tak to bylo, že to organizoval nějaký předseda SSM k nezávislé kultuře. Tak třeba uspořádal někde v jejich klubu SSM výstavu malířů a grafiků. Občas se stávalo, že jsme na takovou výstavu narazili. Nebo jsem dělal jednu výstavu, když jsem dělal na bytovém podniku… Bytový podnik měl naproti autobusovému nádraží v Havířově takovou vilku, která se pronajímala na osobní oslavy zaměstnanců, tak tu jsem si pronajal a tam jsem dělal výstavu známého havířovského malíře, který se jmenoval Werich. Maloval olejem na záchodová prkénka. Takže jsme vlastně celý rodinný domek bytového podniku ověsili záchodovými prkénky, která byla pomalovaná olejem. Takže to byla první výstava, kterou jsem dělal, kterou jsem dělal v Havířově.“

„Tím, že starší kluci měli už zkušenost s psychiatrií nebo s hospitalizací na psychiatrii, tak nám dávali informace. Takže když si vzpomínám, když jsem přišel na první uzavřené oddělení, tak tam byla spousta pacientů, kteří byli duševně nemocní, ale mezi nimi byli i pacienti, kteří byli opravdu agresivní a snažili si to na těch nováčcích nějak vybíjet. Ale díky těm klukům, kteří tam byli před námi, tak nám řekli, že se musíme těm agresivním pacientům postavit, oni pak vycouvají a zklidní se a nechají nám jakoby otevřený pohyb a otevřené pole působnosti v těch místnostech a vůbec v léčebně.“